28 Cdo 2329/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce V. A., právně zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.H.C. M.
P., s. r. o., právně zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 730.000,-
Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 10/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006,
č. j. 19 Co 490/2005-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 25.347,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalovaném náhrady škody ve výši 744.030,- Kč s přísl.,
která mu byla způsobena na jeho vozidle zn. Mercedes A 196, jenž měl
zaparkováno v podzemních garážích žalovaného v P., a to v době povodní v srpnu
roku 2002, při kterých bylo jeho vozidlo zatopeno a zničeno.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.5.2004, č.j. 20 C 10/2003-58, žalobci
vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 634.527,- Kč s přísl.,
zatímco žalobu o zaplacení částky 109.503,- Kč s přísl. zamítl. Soud prvního
stupně konstatoval, že žalovaný porušil prevenční povinnost dle § 415 ObčZ,
neboť neprovedl opatření směřující k odstranění hrozby vzniku škody, přičemž
uvedl, že prekluzivní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle § 436 ObčZ
se v daném případě neuplatní.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 1.12.2004, č.j. 20 Co
456/2004-86, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť dospěl k závěru, že úvaha soudu prvního stupně, podle které se
prekluzívní lhůta podle § 436 ObčZ uplatní pouze v některých případech vzniku
škody na vnesených či umístěných věcech a v jiných nikoliv (konkrétně tehdy,
jestliže provozovatel o vzniku škody věděl) nemá oporu v zákoně a je i
neodůvodněná. Odvolací soud uvedl, že přes obsáhlé dokazovaní a opakovaný
výslech nebylo zjištěno, kdy žalobce poprvé po škodné události viděl své
vozidlo, ačkoliv takové zjištění je určující pro závěr, zda byla prekluzívní
lhůta podle § 436 ObčZ dodržena či nikoliv. Odvolací soud soudu prvního stupně
vytkl, že neurčil počátek běhu prekluzívní lhůty a za této situace ani nelze
zjistit, zda ji žalobce dodržel.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.7.2005, č.j. 20 C
10/2003-106, žalobu o náhrady škody ve výši 744.027,- Kč s 3,5 % úrokem z
prodlení od 23.11.2002 do zaplacení zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že žalovaného vyzval k náhradě škody vzniklé na vozidle v
prekluzívní lhůtě 15 dnů od prvého spatření vozidla dne 2.10.2002. Soud prvního
stupně tak uzavřel, že prekluzí nárok žalobce na náhradu škody zanikl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 19 Co
490/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně stran náhrady škody potvrdil, když
se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého žalobce neprokázal,
že během ústního jednání se zaměstnanci žalovaného ani jiným způsobem právo na
náhradu škody v 15 denní prekluzívní lhůtě podle ustanovení § 436 ObčZ uplatnil
a jeho právo uplynutím prekluzívní doby zaniklo.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), neboť dovoláním
napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Současně spatřoval přípustnost podaného dovolání v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací
důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění,
které nemají podle obsahu spisu z podstatné části oporu v provedeném dokazování
podle § 241a odst. 3 o.s.ř..
Konkrétně žalovaný uvedl, že prekluzívní patnáctidenní lhůta k uplatnění práva
na náhradu škody podle § 436 ObčZ začíná běžet až od okamžiku, kdy se žalobce
dozvěděl nejen o škodě, tj. o tom, že mu nějaká škoda vznikla, ale rovněž jaká
je její výše. Samotná povědomost žalobce o vzniku škody na vozidle nestačí k
tomu, aby u žalobce škodu v konkrétní výši uplatnil. Podle názoru žalobce je
tak pojem „dozví se o škodě“ obsažený v § 436 ObčZ nutno vykládat tak, že
vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o tom, že mu vznikla jakási majetková
újma, ale i o tom, že vznikla škoda, kterou je možno již natolik objektivně
vyjádřit v penězích, aby ji poškozený mohl uplatnit u soudu. Nadto žalobce
uvádí, že pro dezolátní stav garáže si nemohl zničené vozidlo důkladně
prohlédnout učinit si tak dostatečnou představu o rozsahu vzniklé škody.
Konkrétní představu o rozsahu škody na vozidle si mohl žalobce učinit až na
základě znaleckého posudku dne 16.2.2002.
Dále žalobce v podaném dovolání namítal, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí
žaloby na náhradu škody na základě důkazů provedených výslechem svědku S. a A.,
ač oba byli v té době zaměstnanci žalovaného. Oba svědkové shodně tvrdili, že
ačkoliv se v rozhodné době s žalobcem několikrát setkali a o zatopeném vozidle
několikrát jednali, žalobce při těchto jednáních nárok na náhradu škody
nevznesl. Toto skutkové zjištění odvolacího soudu označil žalobce za nesmyslné
a nelogické, neboť žalobce neměl podle svých slov žádnou jinou potřebu nebo
důvod se se svědky scházet za jiným účelem, než aby s nimi projednal způsob
náhrady škody na vozidle, zvláště pak za situace, když všechna setkání žalobce
inicioval.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom směru, že navrhl, aby podané
dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pokud by dovolací soud dovolání
připustil, navrhl žalovaný, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Konkrétně
uvedl, že žalobce musel mít po osobní prohlídce vozu zcela prokázanou vědomost
o vzniku škody. Nejednalo se o situaci, kdy bylo zničeno několik skrytých částí
vozu; vozidlo bylo viditelně zcela zničeno.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 19 Co 490/2005-130, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.7.2005, č.j. 20 C 10/2003-106, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku
ze dne 31.5.2004, č.j. 20 C 10/2003-58, neboť byl vázán právním názorem
odvolacího soudu vyjádřeným v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 1.12.2004, č.j.
20 Co 456/2004-86. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce počátku běhu prekluzívní doby
1. Podle ustanovení § 433 odst. 1 ObčZ „provozovatel poskytující
ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými
osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak.“ V souladu s
ustanovením § 435 ObčZ platí, že „stejně jako provozovatel poskytující
ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného
druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.“
2. Podle ustanovení § 436 ObčZ musí být právo na náhradu škody uplatněno
u provozovatele garáže bez zbytečného odkladu. „Právo zanikne, nebylo-li
uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.“
Ustanovení § 436 ObčZ stanoví prekluzívní patnáctidenní lhůtu, jejímž marným
uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Zánik práva na náhradu škody prekluzí
je důsledkem dvou právních skutečností: uplynutím stanovené prekluzívní lhůty a
opomenutím oprávněného právo uplatnit.
3. Pro počátek běhu subjektivní patnáctidenní lhůty k uplatnění práva na
náhradu škody „je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli
tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při
posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z
prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoli z jeho předpokládané
vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl
o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně
vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u
soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001,
srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval v rozhodnutí ze dne 24.11.2004, sp. zn. 25
Cdo 1098/2004, „o škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti,
z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby
bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. K uplatnění nároku u soudu
není třeba, aby znal výši škody přesně (např. na základě odborného posudku).“
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nezávisí na tom, zda a kdy si
poškozený opatří dostatek důkazů, například znalecký posudek vyčíslující
vzniklou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.05.2006, sp. zn. 25
Cdo 2086/2005).
4. V souladu s výše uvedenými závěry dovolací soud konstatuje, že k
počátku běhu patnáctidenní prekluzívní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody
není nutné přesné znalecké vyčíslení vzniklé škody. Postačí, že jsou
poškozenému známy skutkové okolnosti, na jejichž základě může poškozený učinit
finanční vyjádření vzniklé majetkové újmy. I pro podání žaloby u soudu totiž
postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což
vyplývá i z toho, že „se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní
závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14.9.2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004). Žalobce se seznámil se
skutkovými okolnostmi vzniku škody ve chvíli, kdy si zdemolované vozidlo v
zatopených garážích prohlédl. Vznik škody na vozidle musel být v tento okamžik
žalobci zřejmý. Ostatně i sám žalobce v podaném dovolání uvádí, že si z
objektivních důvodů „nemohl učinit dostatečnou představu o rozsahu vzniklé
škody na vozidle“. Z podaného dovolání tudíž vyplývá, že si žalobce mohl učinit
představu o vzniku škody na vozidle, ale ne o jejím konkrétním rozsahu, neboť
tu mohl zjistit až na základě znaleckého posudku. Odvolací soud proto správně
uzavřel, že subjektivní prekluzívní lhůta začala běžet v okamžiku, kdy si
žalobce zničené vozidlo v zatopené garáži prohlédl, tj. dne 2.10.2002, neboť v
té chvíli se seznámil se skutkovým okolnostmi z nichž bylo možné vznik škody a
její orientační rozsah dovodit.
II. K námitce rozporu skutkového zjištění a provedeného dokazování
5. Právo na náhradu škody podle ustanovení § 436 ObčZ lze u
provozovatele garáže uplatnit i ústně, neboť písemná forma pro tento úkon není
předepsána. Jednostranný právní úkon, kterým oprávněná osoba uplatňuje své
právo na náhradu škody, musí být určitý a srozumitelný natolik, aby z něj bylo
odpovědné osobě zřejmé, že oprávněnému vznikla škoda, za kterou ji činí
odpovědnou. Nestačí proto pouhé oznámení o vzniku škody, nýbrž musí být
jednoznačné, že je škoda vytýkána odpovědné osobě a že oprávněný uplatňuje své
právo požadovat po odpovědné osobě její náhradu. Pro tento právní úkon není
předepsána písemná forma a je možné jej učinit i ústně, ovšem z jeho obsahu
musí být pro obě strany nepochybné, že oprávněný projevil svoji vůli uplatnit
svoje právo na náhradu škody vůči odpovědné osobě. (viz Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha:
C.H.Beck, 2008, s. 1123). Z toho důvodu je z hlediska důkazní povinnosti v
zájmu poškozeného, aby své právo uplatnil písemně. Pokud tomu tak v tomto
konkrétním případě nebylo, pak zodpovězení otázky, zda právo na náhradu škody
bylo uplatněno ústně a zda tedy nedošlo k jeho zániku uplynutím prekluzívní
lhůty, závisí na skutkových zjištění ohledně obsahu ústního jednání. Pokud
odvolací soud zjišťoval na základě svědeckých výpovědí obsah ústního jednání
mezi žalobcem a zaměstnanci žalovaného, postupoval zcela správně.
6. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se
rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o.s.ř., „protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože
soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v
jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický
rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp. zn. 25 Cdo 31/2001).
7. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani
neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší
pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu
zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,
která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává
ustanovení § 132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného
hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá
takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní
prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo
profesní skupině. K námitce žalobce, že odvolací soud přihlédl ke svědeckým
výpovědím svědků Ing. S. a Ing. A., ač byli zaměstnanci žalovaného, dovolací
soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1998, sp. zn. 2 Cdon
1751/97, publikovaný v časopise Soudní Judikatura, 1999, č. 2, ve kterém soud
konstatoval, že „skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o
sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná)“.
8. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního
principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod,
přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů
pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. též Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 7. vyd.
Praha: C.H. Beck, 2006, s. 609). V závěrech odvolacího soudu stran hodnocení
důkazu svědeckých výpovědí dovolací soud neshledal žalobcem tvrzenou
nelogičnost a rozpornost, neboť nejen s odkazem na svědecké výpovědi, ale též
samotné vyjádření žalobce (např. ze dne 5.4.2005), dospěl k závěru, že žalobce
si poprvé prohlédl automobil dne 2.10.2002, avšak do 15 dnů svou oznamovací
povinnost ve smyslu § 436 ObčZ nesplnil a naopak v té době jednal o odvezení
automobilu a platnosti parkovací karty. Dospěl-li proto odvolací soud po
zopakování důkazů svědeckých výpovědí k závěru, že žalobce břemeno důkazní na
podporu svých tvrzení neunesl, není na dovolacím soudu přezkoumávat hodnocení
důkazů provedených odvolacím soudem, protože by tím dovolací soud předepisoval
soudu nižšího stupně, jak má prováděné důkazy hodnotit.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, ani že by odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění, které neměly podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému
účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 21.225,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ke dni 22.6.2006), z paušální částky náhrad
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13
odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 22.6.2006) a 19 % DPH ve
výši 4.074,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly
stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu