28 Cdo 2243/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně nesvéprávné L. S., bytem v P., zastoupené opatrovníkem Městskou částí
Praha 4 se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zast. JUDr. Jindřichem
Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1662/35, proti žalovanému M.
F., bytem v P., zast. JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské nám. 18, o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 703.826,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 8 C 369/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince
2011, č.j. 28 Co 391/2011-214, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřovalo proti výroku I. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č.j. 28 Co
391/2011-214, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
1. 6. 2011, č. j. 8 C 369/2005-185, a vzájemnému návrhu bylo co do částky
17.233,- Kč s příslušenstvím vyhověno; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2011, č. j. 8 C 369/2005-185, tak, že žalobkyni
uložil, aby žalovanému zaplatila 637.233,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení; jinak (v části, jíž byl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení
66.593,- Kč s příslušenstvím zamítnut) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok
II.). Žalobkyně se v průběhu řízení domáhala určení neplatnosti dohody
uzavřené mezi účastníky řízení dne 13. 2. 2004, na jejímž základě se zavázala
převést na žalovaného členská práva a povinností k družstevnímu bytu v Bytovém
družstvu V Š. za cenu 620.000,- Kč. Poté, co byla žaloba rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2008, č. j. 8 C 369/2005-98, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 28 Co 454/2008-135,
pravomocně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, zůstal předmětem
řízení vzájemný návrh žalovaného na vrácení uhrazené ceny ve výši 620.000,- Kč
a vydání částek 24.000,- Kč a 42.593,- Kč, jež byly za žalobkyni zaplaceny na
úhradu dlužného nájemného, a částky 17.233,- Kč, která byla za žalobkyni
zaplacena na úhradu členského podílu v bytovém družstvu a členského vkladu. Při rozhodování o vzájemném návrhu žalovaného vyšly soudy obou stupňů
ze závěrů podávajících se z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 10. 2010, č. j. 78 Cm 123/2008-135, jímž byla žaloba, jíž se žalovaný
vůči žalobkyni domáhal určení, že je členem předmětného bytového družstva,
zamítnuta pro neplatnost dohod o převodu členských práv a povinností vážících
se k dotčenému bytovému družstvu uzavřených mezi účastníky řízení dne 19. 10. 1999 a 13. 2. 2004. Neplatnost dohod byla dovozena z okolnosti, že je
prodávající žalobkyně uzavřela v duševní poruše činící ji k zamýšlenému
právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Zatímco však
soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný žalobkyni cenu za
převod členských práv a povinností (620.000,- Kč) nezaplatil a neprokázal ani,
že by za žalobkyni uhradil členský podíl v bytovém družstvu a členský vklad
(17.233,- Kč), odvolací soud na podkladě zopakovaných důkazů uzavřel, že
žalovaný žalobkyni na základě neplatné dohody o převodu členských práv a
povinností vážících se k družstevnímu bytu dne 19. 10. 1999 zaplatil sjednanou
cenu 620.000,- Kč a dne 13. 2. 2004 za žalobkyni uhradil i členský podíl v
bytovém družstvu a členský vklad ve výši 17.233,- Kč. Z těchto skutečností
odvolací soud dovodil, že plnění získané na základě neplatné smlouvy (620.000,-
Kč) je žalobkyně povinna žalovanému vrátit (§ 451 obč. zák.). Současně je
povinna vydat žalovanému i částku 17.233,- Kč, kterou za ni zaplatil na úhradu
členského podílu v bytovém družstvu a členského vkladu (§ 454 obč. zák.). Odvolací soud proto vzájemnému návrhu žalovaného v části o zaplacení 637.233,-
Kč s příslušenstvím vyhověl.
K námitce žalobkyně přitom uzavřel, že v uvedeném
rozsahu nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem došlým soudu prvního
stupně dne 19. 1. 2006 promlčen není (§ 107 obč. zák.). V části o zaplacení
dalších 66.593,- Kč s příslušenstvím představujících částky zaplacené žalovaným
za žalobkyni na úhradu dlužného nájemného za dobu do listopadu 2001, se
odvolací soud k námitce žalobkyně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
v uvedeném rozsahu nárok žalovaného promlčen již je, neboť byl vzájemným
návrhem došlým soudu prvního stupně dne 19. 1. 2006 uplatněn až po uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala,
že se žalovaný nejpozději dne 20. 11. 1999, kdy mu bylo oznámeno, že žalobkyně
členská práva a povinnosti převést nemůže, neboť pozbyla členství v bytovém
družstvu, dozvěděl o tom, že cena za převod členských práv a povinností byla
uhrazena bez právního důvodu. Ke dni uplatnění vzájemného návrhu (19. 1. 2006)
tak byl dle názoru dovolatelky nárok žalovaného na vrácení sjednané ceny
(620.000,- Kč) promlčen v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby
(§ 107 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že se žalovaný po dobu čtyř let nedomáhal
vrácení ceny uhrazené za převod členských práv a povinností, pak dle
dovolatelky nasvědčuje tomu, že žalovaný cenu nezaplatil. Dovolatelka,
odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006, odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že oproti soudu prvního stupně
zaujal odlišný právní názor, aniž účastníkům řízení umožnil se k němu vyjádřit
a uplatnit nová tvrzení a důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo
dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v části, jíž jí bylo uloženo,
aby zaplatila žalovanému částku 17.233,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení, kterou za ni měl žalovaný zaplatit na úhradu členského podílu v
bytovém družstvu a členského vkladu (§ 454 obč. zák.), nezbývá než uvést, že
nárok na zaplacení uvedené částky je samostatným nárokem s odlišným skutkovým
základem (nárok se odvíjí od skutečnosti, že žalovaný měl dne 13. 2. 2004 za
žalobkyni splnit dluh, který měla po právu plnit sama) od nároku na vrácení
ceny (620.000,- Kč) uhrazené dne 19. 10. 1999 na základě neplatné smlouvy o
převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu (§ 457 obč. zák.). Jelikož tento samostatný nárok nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není
dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o
uvedeném nároku, přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti výroku I.
rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a
vzájemnému návrhu bylo co do částky 17.233,- Kč s příslušenstvím vyhověno, jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Po zjištění, že v části o zaplacení 620.000,- Kč s příslušenstvím z titulu
vrácení ceny uhrazené na základě neplatné smlouvy je dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání v uvedeném rozsahu není
opodstatněné. Dovolatelka shledává nesprávným právní závěr odvolacího soudu, že nárok
žalovaného na vrácení ceny ve výši 620.000,- Kč uhrazené nejpozději dne 19. 10. 1999 na základě neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících
se k družstevnímu bytu ke dni uplatnění vzájemného návrhu žalovaného u soudu
prvního stupně (19. 1. 2006) nebyl promlčen. Závazkové vztahy ze smluv o převodu členských práv a povinností vážících se k
družstevnímu bytu (§ 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – „obch. zák.“) se bez ohledu na povahu účastníků
řídí obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3 obch. zák.). Při řešení otázky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se pak
použije především úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004). Jelikož ale úprava
promlčení obsažená v obchodním zákoníku není ve vztahu k bezdůvodnému obohacení
komplexní (obchodní zákoník představuje v rámci posouzení promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení vůči občanskému zákoníku lex specialis), otázky
obchodním zákoníkem výslovně neupravené se řeší podle příslušných ustanovení
občanského zákoníku. V případě synallagmatického závazku vzniklého z
oboustranně zavazující neplatné smlouvy tudíž v obchodních závazkových vztazích
není vyloučena aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., dle kterého v
případě, kdy si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou povinni vzájemně
vrátit vše, co podle ní dostali (§ 457 obč. zák.), přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009). Takový
synallagmatický závazek přitom vzniká i v případě neplatné smlouvy o převodu
členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, kdy závazku
prodávajícího vrátit obdrženou cenu odpovídá závazek kupujícího vydat
prodávajícímu předmět smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004 nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 7. 2010, sp. zn.
31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011). Jelikož tedy v posuzovaném případě kupující žalovaný, který se domáhá vrácení
ceny ve výši 620.000,- Kč uhrazené na základě neplatné (oboustranně zavazující)
smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu,
nemůže namítat promlčení práva prodávající žalobkyně domáhat se vrácení
předmětu smlouvy (členského podílu v bytovém družstvu), nelze přihlížet ani k
námitce promlčení vznášené žalobkyní (§ 107 odst. 3 obč. zák.). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že oproti soudu prvního stupně zaujal
odlišný právní názor, aniž účastníkům řízení umožnil se k němu vyjádřit a
uplatnit nová tvrzení a důkazy, je předně třeba uvést, že odvolací soud jiný
právní názor než ten, ke kterému dospěl soud prvního stupně, nezaujal. Na
základě zopakovaného dokazování v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. pouze
dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Poučení o důkazní povinnosti a povinnosti
tvrzení (§ 118a o. s. ř.) pak má své místo pouze v případě, kdy soud pro
nedostatek tvrzení či důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit
skutkový závěr o okolnostech významných z hlediska hypotézy aplikované právní
normy. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Polemika dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu postrádající
výčet konkrétních pochybení, jichž se měl odvolací soud při hodnocení důkazů
dopustit, dovolací důvody rovněž nezakládá. Námitka, že se nestala okolnost,
již měl odvolací soud dokazováním za zjištěnu (že žalovaný žalobkyni nezaplatil
sjednanou cenu za členský podíl), v dovolacím řízení sama o sobě rozhodná není,
neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který
jako jediný míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu. Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem totiž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. napadnout nelze. Jestliže tedy odvolací soud po doplnění a zopakování
dokazování a jeho zhodnocení dospěl k závěru, že žalovaný žalobkyni za členský
podíl zaplatil cenu 620.000,- Kč, odůvodňuje to tím, že zaplacení této částky
písemně potvrdila nejen žalobkyně, ale i její matka (svědkyně J. M.), jejíž
tvrzení, že k výplatě ceny nedošlo, odvolací soud se zřetelem na dobrou
orientaci svědkyně v řešení finančních otázek shledal nevěrohodným, nelze již v
dovolacím řízení (za situace, kdy odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze
vytknout žádného pochybení) úspěšně uplatňovat námitku, že prodleva žalovaného
s požadavkem na vrácení ceny by snad mohla znamenat, že cena nebyla zaplacena. Jelikož se z obsahu spisu nepodávají ani jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a
rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání v části o zaplacení dalších
620.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (§ 243b odst.
2 věta první o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na nepříznivé osobní,
sociální a majetkové poměry žalobkyně (osoba stižená závažným duševním
onemocněním odkázaná na sociální pomoc státu) a okolnosti případu (žalobkyně
vzhledem ke své nemoci nezavdala příčiny vzniku sporu) v tomto stádiu řízení
jinak úspěšnému žalovanému z důvodů zvláštního zřetele hodných právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.