28 Cdo 2303/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 58.299,- Kč s přísl. a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 350.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 133/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 15 Co 186/2006-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se dvěma žalobami ze dnů 30. 7. 2002 a 27. 5. 2004 domáhala uložení povinnosti žalovanému uhradit jí celkovou částku 58.299,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalovaného vzniknout tím, že od července roku 2000 do května roku 2004 (dále též „rozhodné období“) bydlel v bytě (dále též „byt A“), který mu zajistila žalobkyně, aniž by ji za to cokoliv zaplatil, přestože k předmětnému bytu byla žalobkyní poskytnuta dne 16. 2. 2000 pronajímateli a vlastníku bytu (resp. domu, v němž se byt „A“ nachází) městu Ž. n. S. bezúročná půjčka ve výši 120.210,- Kč jako tzv. „předplacené nájemné“, která měla být dlužníkem splácena formou započtení proti splatnému nájemnému.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č. j. 9 C 133/2002-46, rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 27.486,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení, částku 30.813,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 27. 5. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 40.370,- Kč, to vše do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok I.). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o zamítnutí žaloby ohledně dalšího úroku z prodlení (výrok II.) a vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 350.000,- Kč (výrok III.), neboť v případě vzájemného návrhu byla prokázána platně uzavřená dohoda účastníků o vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu (vztahujícímu se k bytu „B“, jež účastníci před rozhodným obdobím společně jako členové družstva užívali) ve stavebním bytovém družstvu (nikoliv tržní hodnoty podílu) v rámci celkového vypořádání společného jmění účastníků. Ze stejného důvodu pak bylo rovněž rozhodnuto o plnění žalovaného ve výši 58.299,- Kč s přísl. (výrok I.), neboť o vzniku bezdůvodného obohacení v tomto rozsahu ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. nebylo pro užívání bytu „A“, u nějž bylo nájemné „předplaceno“ žalobkyní, v rozhodném období žalovaným ani žádných pochyb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 15 Co 186/2006-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v rozhodné době byl žalovaný nájemcem bytu „A“, přičemž k zaplacení nájemného za toto období byla použita ze žalobkyní „předplaceného nájemného“ ve výši 120.210,- Kč celkem částka 58.299,- Kč. Bývalí manželé (účastníci řízení) přitom uzavřeli po rozvodu manželství dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jejíž součástí bylo i vypořádání členského podílu (členských práv a povinností) ve stavebním bytovém družstvu, vztahujícího se k bytu „B“, jehož výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala žalobkyně, která získala po vypořádání i zůstatkovou hodnotu členského podílu, která činila 38.926,- Kč, přičemž členský podíl byl dle svobodné vůle účastníků vypořádán v zůstatkové (nikoliv tržní) hodnotě.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením, když žalovaný namítal pouze skutečnost, že mezi ním a žalobkyní nedošlo k vypořádání tržní hodnoty členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu „B“. Takovou námitku označil odvolací soud za nedůvodnou, neboť tato práva byla vypořádána platnou dohodou o vypořádání BSM (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) s tím, že se účastníci dle jejich svobodné vůle dohodli na vypořádání zůstatkové a nikoliv tržní hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, a vzájemný návrh žalovaného odmítl.
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v žalobkyní požadované výši ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., které je povinen žalobkyni vydat.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů řešily danou věc v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání argumentuje tím, že mezi ním a žalobkyní došlo před uzavřením dohody o vypořádání BSM k ústní dohodě, že předplacené nájemné bude kompenzací za družstevní byt, který připadl po rozvodu manželství žalobkyni. S vědomím, že žalobkyně dodrží slib potom podepsal písemnou dohodu o vypořádání BSM. Uvádí, že tržní hodnota členského podílu v bytovém družstvu nebyla vypořádána a na základě toho podal svůj protinávrh. Dále rozvádí argumentaci pro případ, že by nedošlo k vypořádání hodnoty členského podílu ve lhůtě tří let od zániku manželství s poukazem na §§ 142, 149 odst. 4 a 705 odst. 2 obč. zák. Domnívá se, že soudy obou stupňů pochybily, když vyšly ze skutečnosti, že členský podíl byl vypořádán v rámci společného jmění manželů (případně BSM), a neodlišily zůstatkovou hodnotu členského podílu od hodnoty tržní.
Nejvyšší soud, poté co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou žalovaný dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uváděl ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž by se soud zabýval v případě přípustnosti dovolání.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání lze posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy takovou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li soudy právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují. Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn do něj jakkoli zasahovat.
Žalovaný ve svém dovolání uvádí pouze skutková tvrzení vztahující se k uzavření údajné ústní dohody mezi účastníky a nevypořádání členského podílu v bytovém družstvu mezi nimi, žádnou právní otázku konkrétně nevymezuje a přípustnost dovolání opírá o argument, že soudy obou stupňů řešily věc v rozporu s hmotným právem. Při přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ovšem předpokládá, že dovolatel vymezí konkrétní právní otázku, na kterou by měl dovolací soud zareagovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 184/2007, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). To se v tomto případě nestalo a nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Dovolací soud neshledal v rozhodnutích soudů první a druhé instance žádné pochybení, které by bylo v rozporu s hmotným právem, jak uvádí žalovaný.
Dovolatel tedy sám přesně neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody, neshledal v jejich vylíčení otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Navíc je nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů dospěly po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že předmětem dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, platně uzavřené mezi účastníky, byla též členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu vztahující se k bytu „B“ ve výši zůstatkové hodnoty (38.926,- Kč), nikoliv tedy ve výši tržní hodnoty, s tím, že danou dohodou byly vypořádány veškeré vzájemné nároky účastníků vyplývající z jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, a proto nemůže být přiléhavou námitka žalovaného, dle které nebyl členský podíl v bytovém družstvu vypořádán v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a soudy obou stupňů nerozlišily zůstatkovou a tržní hodnotu členského podílu, když soudy obě zmíněné hodnoty důsledně rozlišily a dovodily, že účastníci zvolili pro vypořádání jejich vzájemných práv právě hodnotu zůstatkovou, přičemž tomuto závěru nelze v rovině posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ničeho vytknout.
Z těchto důvodů bylo dovolání žalovaného dle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení a žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu