28 Cdo 2378/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně OK REST a.s., IČ
60193344, se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovaným 1. Ing. G.
Š., 2. L. Š., a 3. J. Š., zastoupenému JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o zaplacení částky 182.876 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 121 EC
167/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. září 2013, č. j. 14 Co 382/2013-70, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 7. 2013, č. j. 121 EC 167/2012-56,
přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví vedeného
Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009. Žalobkyně se žalobou
proti žalovaným domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež je představováno
náklady řízení zaplacenými žalobkyní na základě později zrušených rozsudků.
Žalovaní proti tomuto nároku započetli pohledávku za užívání pozemků v jejich
vlastnictví. V řízení, pro něž bylo projednání předmětné věci přerušeno, jde
pak mimo jiné o určení vlastnického práva k pozemkům, z jejichž užívání
žalovaní dovozují svůj vzájemný nárok vůči žalobkyni. Vzhledem k tomu, že
rozhodnutí, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, má význam pro výsledek
projednávané věci, přistoupil soud prvního stupně podle ustanovení § 109 odst.
2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), k přerušení řízení.
K odvolání žalobkyně uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne
20. 9. 2013, č. j. 14 Co 382/2013-70, potvrdil. Přezkoumal je, včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné.
Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že dopis ze dne
10. 11. 2010, jímž bylo žalobkyni oznámeno započtení vzájemné pohledávky, je
platným úkonem, neboť v něm žalovaní zřetelně projevili svou vůli započíst
řádně specifikovanou pohledávku proti přesně identifikované pohledávce
žalobkyně, přičemž tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Formulace
dopisu směřující do minulosti je důsledkem názoru žalovaných, že vzájemné
pohledávky zanikly již v okamžiku, kdy se setkaly. Pro rozhodnutí o
projednávané věci je tedy významný výsledek řízení o určení zmíněného
vlastnictví, přičemž bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval existencí
započtené pohledávky. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně jako
věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na
otázce, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když nerespektoval interpretační pravidla jím stanovená,
respektive tato nesprávně aplikoval. Dovolatelka je přesvědčena, že procesní
obrana žalovaných založená na provedeném zápočtu nemůže pro jeho neplatnost
obstát. Důvodem neplatnosti jsou vady projevu vůle a taktéž neexistence
započitatelné pohledávky. Posuzovaný projev vůle je totiž třeba vykládat v
intencích interpretačních pravidel zakotvených v § 35 obč. zák. a rozvíjených
judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se však v napadeném usnesení omezil
toliko na hodnocení úmyslu stran a jazykového projevu, aniž by provedl
potřebnou komplexní analýzu. Při důsledné interpretaci dopisu, v němž žalovaní
žalobkyni sdělují započtení vzájemné pohledávky, by ovšem musel odvolací soud
dojít k závěru o absolutní neplatnosti tohoto projevu vůle pro
nesrozumitelnost. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná pohledávka nemohla
zaniknout započtením, rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví tudíž pozbývá
významu pro výsledek projednávané věci a není důvodu k přerušení řízení. S
ohledem na uvedené nemůže napadené rozhodnutí obstát jako správné, proto jej
dovolatelka navrhuje společně s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušit
a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za žalované se k dovolání vyjádřil žalovaný ad 3. Nejprve upozornil na
skutečnost, že dovolání bylo podáno proti účastníkům, již zemřeli, a tudíž
ztratili procesní způsobilost. Dále konstatoval, že dopis obsahující oznámení o
započtení považuje za platný projev vůle a je přesvědčen o správnosti
rozhodnutí soudů obou stupňů, pročež žádá o zamítnutí podaného dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Nelze přisvědčit názorům dovolatelky, dle nichž se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího tím, že nepostupoval v souladu s
judikaturou stanovenými interpretačními pravidly pro výklad právních úkonů,
konkrétně v otázce existence platného úkonu započtení vzájemné pohledávky. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud posoudil
předmětný právní úkon v intencích zmíněných interpretačních pravidel tak, jak
je judikaturou vyžadováno, a uzavřel, že se jedná o řádný úkon započtení, v
němž žalovaní zřetelně projevili svou vůli, jež není v rozporu s jazykovým
projevem.
Založit přípustnost dovolání nemohou ani další ze žalobkyní uplatněných
námitek. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního
úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.,
dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový
stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu
konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, na nějž navázal
Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012). Uvedené závěry dovolacího soudu lze
aplikovat i v projednávané věci, neboť skutkovou je co do své povahy rovněž
otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle žalovaných, vyjádřená v listině
nazvané „oznámení o započtení“. Nesouhlas dovolatelky s interpretací projevu
vůle směřujícího k započtení je tedy polemikou nikoliv s právním posouzením
věci, nýbrž se skutkovými zjištěními soudů, jež dospěly k závěru, že žalovaní
zřetelně projevili vůli započíst svou existující pohledávku proti pohledávce
žalobkyně. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným způsobilým
důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, samotná
skutková zjištění dle právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013
dovolacímu přezkumu nepodléhají, avšak právě tento charakter mají námitky
žalobkyně. Obdobně se k uvedenému Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 411/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 559/2015).
Pro úplnost je vhodné uvést, že s ohledem na úmrtí původní žalované ad 1. K.
Š., a žalovaného ad 2. Ing. G. Š., v průběhu řízení je nadále na straně
žalovaných pokračováno s nynějším žalovaným ad 1. Ing. G. Š., a žalovanou ad 2.
L. Š., jak bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 v usnesení ze dne 20.
11. 2014, č. j. 121 EC 167/2012-117.
V daném případě je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo
možno na dovolání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu