28 Cdo 559/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce JUDr. M. P., Ph.D., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, insolvenčního
správce dlužníka INTERINVEST - DIS, a.s., IČ 26739071, se sídlem v Praze 8,
Podlipného 15/505, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované INTERINVEST Praha s.r.o., IČ 26170485, se
sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se
sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, o 4,051.509,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 79/2010, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j.
16 Co 43/2014-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 30.056,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) i soudním poplatku (výrok IV.).
Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího
částkám, jež byly žalované vyplaceny na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22.
1. 2004 mezi ní a společností INTERINVEST – DIS (dále též jen „dlužník“),
jejímž insolvenčním správcem byl posléze žalobce ustanoven. Kupní cena za
smlouvou převáděné pozemky byla dlužníkem hrazena v dílčích platbách v
návaznosti na jejich další prodej. Soudy ovšem bylo následně pravomocně
rozhodnuto, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná, neboť smlouva, již
uzavřela s dlužníkem, je neplatná. V nyní projednávané při soud konstatoval, že
právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit dle § 457 obč. zák. upravujícího
vzájemné vypořádání stran neplatné smlouvy, z nějž se podává právo žalobce na
plnění za pozemky vrácené žalované. Soud se dále zabýval povahou částek
obdržených žalovanou od dlužníka a dovodil, že z plateb uváděných žalobcem
směřovaly k zaplacení ceny pozemků pouze některé, a to včetně těch, které byly
žalované zaplaceny osobami, jimž pozemky dále prodával dlužník. Nejednalo se
přitom o transakce učiněné na základě smluv uzavřených ve prospěch třetího dle
§ 50 obč. zák. Číslo účtu žalované bylo v dotčených smlouvách uvedeno pouze
jako platební místo, a žalovaná zde tak nemohla být smluvní stranou. Soud tedy
žalobě vyhověl ve výši odpovídající souhrnu částek, které žalovaná celkem
prokazatelně obdržela za předmětné pozemky.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 16 Co 43/2014-401, v napadených výrocích
I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně
náležitě skutkově podložené a přitakal i jeho právnímu posouzení. Obvodní soud
přesvědčivě a logicky objasnil své úvahy při hodnocení jednotlivých důkazních
prostředků, pročež nelze mít výhrady odvolatelky v tomto směru za opodstatněné.
Obstojí i závěr, dle nějž se v případě plateb ze strany osob odlišných od
dlužníka nejednalo o plnění ze smlouvy ve prospěch třetího dle § 50 obč. zák.,
jelikož číslo účtu žalované bylo ve smlouvě uvedeno pouze jako místo plnění a
částka byla následně z účetního hlediska započtena na úhradu kupní ceny dle
rozebírané neplatné smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a to z „důvodu
uvedeného v § 237 o. s. ř.“ Míní, že nebylo-li dostatečně prokázáno, že
žalobcem označené platby sloužily k uhrazení kupní ceny pozemků, respektive
směřovalo-li provedené dokazování ke zpochybnění a vyvrácení tvrzení žalobce,
neměl být nárok na vydání obohacení s odkazem na uváděné transakce přiznán. Dovolatelka dále zpochybnila správnost názoru zastávaného soudy ohledně částek
zaslaných třetími osobami, jež vůbec nebyly informovány o tom, že se jedná o
její bankovní účet. Navíc je možnost nabytí bezdůvodného obohacení uvedeným
způsobem vyloučena tím, že žalovaná jakožto originální vlastník pozemků
obdržela od třetích osob finanční protiplnění, čímž zůstala hodnota jejích
aktiv zachována, tyto osoby pak obdržely oproti zaplaceným částkám do svého
vlastnictví pozemky, v důsledku čehož nedoznal změny ani jejich majetkový stav,
ostatně stejně jako majetkové poměry dlužníka, jenž nebyl vlastníkem pozemků, a
nedostalo se mu tak žádné platby. Vyhověním žalobě by žalobce získal peníze za
pozemky, které nikdy nebyly ve vlastnictví dlužníka. V dané situaci je namístě
aplikovat § 50 obč. zák. vylučující aktivní věcnou legitimaci žalobce. Odvolací soud dále pochybil, nevypořádal-li se s námitkami žalované
poukazujícími na to, že platby pod čísly 18, 20, 21 a 22 byly kvalifikovány
jako směřující k úhradě kupní ceny, jelikož byly doloženy výdajovým dokladem,
ač se způsob doložení jejich účelu v podstatě nelišil od transakcí označených
čísly 13, 15, 16, 17 a 19, jejichž určení na kupní cenu nepovažoval soud
prvního stupně za prokázané. Taktéž poukaz na neadekvátnost úvahy o určení
platby označené číslem 23, jakož i výhrady proti hodnocení věrohodnosti svědka
V. i pravdivosti skutečností podávajících se z jeho výpovědi nebyly odvolacím
soudem náležitě zohledněny. Patřičnou důkazní hodnotu postrádají i účetní
doklady předložené žalobcem. Odvolací soud rovněž nereflektoval její námitku ohledně specifikace předmětu
řízení, ačkoliv žalobním návrhem byla původně požadována částka převyšující v
souhrnu sjednanou kupní cenu pozemků, což samo o sobě indikuje nepravdivost
tvrzení o směřování označených plateb k úhradě této ceny. Až na jednání dne 27. 4. 2012 byla žaloba částečně vzata zpět a nárok byl vyčíslen částkou
6,076.509,- Kč, přičemž soudy obou stupňů zůstalo opomenuto, že součet žalobcem
označených plateb nadále činí 6,251.509,- Kč. Za dané situace není zřejmé,
které z transakcí uvedených žalobcem měl prvoinstanční soud ve shora naznačeném
smyslu za prokázané, povinností soudů tedy bylo vyžádat si bližší vysvětlení
počínání žalobce včetně objasnění toho, u jakých plateb nepožaduje přiznat
jejich plnou výši a z jakého důvodu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího
soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudům k dalšímu řízení. Dovolání posléze žalovaná dvakrát doplnila a poukázala mimo jiné na to, že
„právo“ insolvenčního správce být účastníkem řízení zaniklo dle § 217 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dne 18. 4. 2012, kdy byla vyřazena předmětná pohledávka ze soupisu majetkové podstaty. Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil opodstatnění námitek dovolatelky a navrhl,
aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Výtky dovolatelky ovšem nenasvědčují tomu, že by napadené rozhodnutí spočívalo
na otázce ve smyslu citovaného ustanovení. K výhradám stran plateb zaplacených
na účet žalované třetími osobami lze podotknout, že rozhodla-li se žalovaná
prodat své pozemky dlužníku, jenž je prodával dále, tak je třeba nehledě na
výsledné ekonomické dopady těchto převodů respektovat právní rámec, v němž je
dotčené osoby realizovaly. Úvaha soudů nižších stupňů, dle nichž neplatnost
kupní smlouvy zakládá vzájemnou restituční povinnost právě a pouze smluvních
stran, je zcela v souladu s § 457 obč. zák. i jeho ustáleným výkladem v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3042/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012). V řízení současně nebylo zjištěno, že by
žalovaná figurovala jako smluvní strana kupních smluv následně uzavřených mezi
dlužníkem a třetími osobami, přičemž z pouhého uvedení jejího účtu jako
platebního místa, na nějž měly tyto osoby splnit svůj závazek vůči dlužníku, na
její postavení smluvní strany usuzovat nelze (k tomu srov. více například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 296/2007, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011). Povědomí třetích
osob o tom, v čí prospěch je u bankovního ústavu veden ve smlouvě označený
účet, není pro jeho povahu platebního místa nikterak určující. Dovolatelka
současně nepodkládá tvrzení o svém postavení smluvní strany ve smyslu § 50 obč. zák.
ničím jiným než poukazem, že její účet byl uveden jako místo plnění, a
nepředestírá tak relevantní argument nasvědčující názoru, že by danými
smluvními ujednáními mohla být přímo vázána. Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výhrady proti skutkovým závěrům
odvolacího soudu. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013
nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího
soudu, leč právě tento charakter mají do značné míry námitky, kterými žalovaná
zpochybňuje určení jednotlivých plateb na úhradu kupní ceny. Nejvyšší soud již
dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Výtky proti procesnímu postupu
odvolacího soudu nedostatečně reagujícímu na námitky žalované pak nejenže opět
nevykazují charakteristiky vyžadované § 237 o. s. ř., avšak nadto lze
podotknout, že byť se mohlo odmítnutí připomínek odkazem na náležité vysvětlení
rozhodných okolností soudem prvního stupně jevit poněkud lakonické, v daném
případě umožňuje seznat názor odvolacího soudu, a není tak důvodu v něm
spatřovat vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí (k tomu srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28
Cdo 318/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4995/2009). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž důsledně i
detailně vyloženo, proč byla výpověď svědka V. hodnocena jako věrohodná, a
zdůrazněna odlišnost mezi způsobem prokázání dovolatelkou zmiňovaných plateb
(č. l. 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně), pro niž byla část z nich
posouzena jako určená na úhradu kupní ceny a část nikoliv. Účetní doklady pak
byly hodnoceny s přihlédnutím k jejich nedostatečné kvalitě i přesvědčivosti
pod prizmatem dalších v řízení provedených důkazů, čímž byly relativizovány
nedostatky jejich vypovídací hodnoty. Relevanci ve smyslu § 237 o. s. ř. postrádá i poukaz na nejasnosti ohledně výše
požadované a přisouzené částky. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
dispoziční a projednací; je tedy věcí žalující strany, co učiní předmětem
řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014), a tudíž i to, rozhodne-li se nedožadovat přisouzení celé
částky, na niž má dle svých tvrzení nárok.
Vyjádřil-li žalobce výslednou
formulací žalobního petitu svůj požadavek na určitou částku, ač současně ve
svých podáních hovořil o opodstatnění nároku ve větším rozsahu, není namístě
soudu vytýkat, že tyto úkony bez dalšího akceptoval a vyhověl následně
žalobnímu žádání v rozsahu, v němž je shledal podpořené prokázanými
skutečnostmi (srov. § 153 o. s. ř.). Obvodní soud, jemuž následně přitakala i
odvolací instance, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil,
z jakých plateb a v jaké výši usuzuje na důvodnost žaloby. Vzhledem k dvouměsíční dovolací lhůtě, v níž zákon dovolateli umožňuje
vymezovat dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, věta první, a § 242 odst. 4 ve
spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nemohl zaobírat námitkami,
jež byly uplatněny po jejím uplynutí nad rámec původní dovolací argumentace. Ke
zmíněným dopadům vyřazení žalované pohledávky ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka dle § 217 zákona č. 182/2006 Sb. se však sluší dodat (krom toho, že
jde o v dovolacím řízení nepřípustnou novotu dle § 241a odst. 6 o. s. ř.), že
již za předchozí právní úpravy konkursního řízení v zákoně č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, bylo judikaturou, jejíž závěry je možno přiměřeně
vztáhnout i k dovolatelkou nastíněnému problému (srov. § 14 zákona č. 328/1991
Sb. či § 246 a § 249 zákona č. 182/2006 Sb.), dovozeno, že otázka příslušnosti
řešeného majetku do konkursní podstaty je určující pro posouzení věcné
legitimace správce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 99/2007, či též bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k
výkladu ustanovení zák. č. 328/1991 Sb.). Zmíněná skutečnost tak mohla být
zhodnocena pouze v rámci věcného posouzení nároku. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo
možno na dovolání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 24.540,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 30.056,40 Kč.