28 Cdo 3042/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem
se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovaným 1) D. S.,
2) L. S., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Malá 6, o zaplacení 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 122/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 16 Co 109/2012-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni každý rovným dílem nahradit žalobkyni k rukám JUDr.
Stanislava Janáka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady
dovolacího řízení ve výši 14.278,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 18. 10. 2011, č.j. 21 C 122/2009-102, v části výroku I. tak,
že žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili 800.000,- Kč se specifikovanými
úroky z prodlení; současně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
dalších 55.784,- Kč s příslušenstvím, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 20. 11. 2005
uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaní prodávající zavázali
převést na žalobkyni, coby kupující, vlastnické právo k budově čp. 95 na
stavební parcele č. 125 v katastrálním území Hájov za sjednanou kupní cenu
800.000,- Kč. Vlastnické právo žalobkyně k předmětné budově bylo podle dotčené
kupní smlouvy následně vloženo do katastru nemovitostí. Kupní cenu ve výši
800.000,- Kč žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním uhradila ve splátkách ve
prospěch věřitele žalovaných prodávajících Jednoty, spotřebního družstva v
Novém Jičíně, jenž kupní smlouvu rovněž spolupodepsal. V soudním řízení vedeném
před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001 mezi žalujícím
městem Příborem a žalobkyní vystupující na straně žalované bylo ovšem posléze
pravomocným rozsudkem určeno, že vlastníkem předmětné budovy je žalující město.
Soud totiž kupní smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně nabýt vlastnické
právo k předmětné budově, shledal absolutně neplatnou, když dovodil, že
žalovaní prodávající nebyli jejími vlastníky a nemohli tak na žalobkyni převést
více práv, než která jim příslušela, přičemž na straně žalobkyně či jejích
právních předchůdců nebylo dovozeno ani naplnění zákonných podmínek vydržení
vlastnického práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud
dovodil, že kupní smlouva, na jejímž základě měla být předmětná budova
převedena na žalobkyni, je absolutně neplatná (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč.
zák.“). Účastníci kupní smlouvy jsou tudíž povinni vrátit si vše, co podle
smlouvy dostali (§ 457 obč. zák.). Jelikož kupní cena náležela žalovaným
prodávajícím, když ujednání o úhradě kupní ceny ve prospěch věřitele žalovaných
Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně, představovalo toliko sjednání
platebního místa, dospěl odvolací soud k závěru, že k vydání bezdůvodného
obohacení získaného na základě předmětné neplatné kupní smlouvy ve výši
800.000,- Kč odpovídající uhrazené kupní ceně jsou pasivně věcně legitimováni
žalovaní. Upozornil přitom též na skutečnost, že zaplacením kupní ceny na účet
jejich věřitele došlo k úhradě dluhu, který by jinak žalovaní byli povinni
zaplatit sami. Odvolací soud proto žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili
800.000,- Kč s příslušenstvím. V části o zaplacení dalších 55.784,- Kč s
příslušenstvím představujících nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla
vzniknout v důsledku porušení právní povinnosti žalovaných převést na ni
vlastnické právo k předmětné budově, se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že zákonné podmínky odpovědnosti žalovaných za vznik
tvrzené škody dány nejsou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Brojili jím
proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn a žalobě co do částky 800.000,- Kč se specifikovanými
úroky z prodlení vyhověno. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Konkrétně namítali, že žalobkyně zaplacením částky 800.000,- Kč ve
prospěch Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně, uhradila za žalované
toliko domnělý dluh vůči dotčenému družstvu. Dluh totiž ve skutečnosti dán
nebyl, neboť kupní smlouva ze dne 10. 11. 1992, na jejímž základě se uvedené
družstvo zavázalo převést na žalované předmětnou budovu a žalovaným měl vůči
němu vzniknout závazek uhradit kupní cenu, je rovněž absolutně neplatná pro
nemožnost plnění. Z této skutečnosti dovolatelé dovozují, že ve sporu nejsou
pasivně věcně legitimováni, poněvadž se na úkor žalobkyně bezdůvodně
neobohatili oni, nýbrž jejich domnělý věřitel. Upozornili též na skutečnost, že
žalobkyně kupní cenu sjednanou smlouvou uzavřenou dne 20. 11. 2005 splácela z
výnosů podnikání uskutečňovaného v dotčené nemovitosti. Z této okolnosti
dovozovali, že k bezdůvodnému obohacení na její úkor nedošlo. Navrhli, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že částku
800.000,- Kč platila z titulu úhrady kupní ceny sjednané kupní smlouvou
uzavřenou mezi účastníky řízení dne 20. 11. 2005. Upozornila přitom též na
okolnost, že povinnost žalovaných uhradit Jednotě, spotřebnímu družstvu v Novém
Jičíně, kupní cenu sjednanou kupní smlouvou uzavřenou mezi nimi a dotčeným
družstvem dne 10. 11. 1992 vyplývala též z pravomocného platebního rozkazu
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 3. 1994, sp. zn. 7 C 66/94. Navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal
dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody
uplatněné v dovolání.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného
plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových
podstat bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Z
ustanovení § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění
na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného; jinými slovy řečeno věcná
legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků
smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1986/2010, či ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005). V případě koupě
nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany
prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny.
Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv
zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní
ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává
prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31
Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
32/2011).
V posuzovaném případě žalobkyně, coby kupující, na základě absolutně neplatné
kupní smlouvy (pro nemožnost plnění - § 37 odst. 2 obč. zák.) uzavřené dne 20.
11. 2005 s žalovanými, jakožto prodávajícími, zaplatila kupní cenu ve výši
800.000,- Kč. Jelikož kupující žalobkyně na základě této neplatné kupní smlouvy
k převáděné nemovitosti vlastnické právo nenabyla (v soudním řízení vedeném
před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001 mezi žalujícím
městem Příborem a žalobkyní vystupující na straně žalované bylo pravomocným
rozsudkem určeno, že vlastníkem převáděné budovy je žalující město), jsou
prodávající žalovaní, jakožto účastníci smlouvy, povinni vyplacenou kupní cenu
žalobkyni vrátit. Na uvedeném závěru přitom nemění ničeho okolnost, že kupní
cena byla v souladu se smluvním ujednáním hrazena ve prospěch třetího subjektu
Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně. Se zřetelem k výše citované
judikatuře Nejvyššího soudu je totiž věcná legitimace ve sporu o vrácení plnění
poskytnutého na základě neplatné smlouvy dána pouze na straně jejích účastníků
bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i
někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému
obohacení i na úkor někoho jiného. Neobstojí tudíž námitky dovolatelů, že se v
důsledku uhrazení kupní ceny žalobkyní bezdůvodně neobohatili oni, coby druhá
smluvní strana, ale jejich domnělý věřitel. Plnění, které účastníci neplatné
smlouvy v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě poskytli k rukám věřitele
druhé smluvní strany, je totiž povinna vrátit smluvní strana a nikoliv její
věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo
2631/2000). K námitce dovolatelů lze též dodat, že z hlediska vypořádání
bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na základě neplatné
smlouvy je zcela lhostejné, z jakého zdroje kupující čerpal peněžní prostředky
potřebné k úhradě kupní ceny.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní, coby prodávající, jsou povinni vrátit
kupující žalobkyni kupní cenu, která byla uhrazena na základě neplatné kupní
smlouvy, je tedy z hlediska důvodů uplatněných dovolateli (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.) správný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
věta první o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalobkyně vůči podlehnuvším žalovaným
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z
odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní
tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 800.000,- Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 11.500,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního
tarifu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Nejvyšší soud proto žalovaným uložil, aby žalobkyni nahradili náklady
dovolacího řízení ve výši 14.278,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu