28 Cdo 808/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně MUDr. E. M., bytem v H. K., zastoupené Mgr. Petrem Mikešem,
Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři
s.r.o., IČ 27532640, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalovanému V. U., IČ: 73779814, podnikateli s místem podnikání v P.,
zastoupenému Mgr. Zdeňkem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Strančická
776/25, o zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 65/2008, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, č. j. 39 Co
67/2010-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14.940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Petra Mikeše, advokáta zastupujícího žalobkyni.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 100.000,- Kč. Ve své žalobě
uvedla, že jako zájemce o koupi bytové jednotky vyplatila žalovanému jako
zprostředkovateli rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč. Po té, co dne 16. 11. 2006 uzavřela s prodávající Ing. E. L. ohledně předmětné bytové jednotky
kupní smlouvu, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 1.800.000,- Kč, vyplatila
žalobkyně prodávající Ing. E. L. částku 1.700.000,- Kč očekávajíc, že k
doplacení kupní ceny dojde ze strany žalovaného, který měl po uzavření kupní
smlouvy vydat prodávající složený rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč. Žalovaný však rezervační poplatek prodávající straně kupní smlouvy nepředal. Dne 25. 5. 2007 proto prodávající Ing. E. L. vyzvala žalobkyni k uhrazení
zbývající části kupní ceny ve výši 100.000,- Kč. Žalobkyně uvedla, že
neoprávněným zadržením rezervačního poplatku ve výši 100.000,- Kč se žalovaný
na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Učinil nesporným, že částku ve výši 100.000,-
Kč od žalobkyně přijal, namítl však, že tuto vypořádal s prodávající, když jí
započetl proti své pohledávce na vyplacení zprostředkovatelské provize, jež
vyplývala z dohody uzavřené mezi ním a prodávající Ing. E. L. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 10. 2009,
č. j. 4 C 65/2008-77, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze
zjištění, že žalobkyně uzavřela jako budoucí kupující dne 31. 10. 2006 se
společností BYTY CZ, s. r. o., zastoupenou žalovaným jako zprostředkovatelem,
rezervační smlouvu, na základě které vyplatila žalobkyně rezervační poplatek ve
výši 100.000,- Kč. V této smlouvě bylo dohodnuto, že rezervační poplatek
zprostředkovatel vrátí žalobkyni, pokud prodávající neuzavře kupní smlouvu. Následně žalobkyně uzavřela dne 16. 11. 2006 s Ing. E. L. kupní smlouvu (o
převodu vlastnictví bytové jednotky), v níž se zavázala zaplatit kupní cenu ve
výši 1.800.000,- Kč. Žalobkyně zaplatila dle kupní smlouvy před jejím uzavřením
500.000,- Kč a 1.200.000,- Kč po podpisu smlouvy. Dle čl. 1. 3. smlouvy bylo
rovněž uvedeno, že žalobkyně zaplatila částku 100.000,- Kč na základě
rezervační smlouvy k rukám žalovaného, a tuto částku mezi sebou žalovaný a
prodávající vypořádají. Dne 1. 2. 2007 požádala prodávající Ing. E. L. žalovaného o vypořádání částky 100.000,- Kč, když navrhla započtení provize
žalovaného ve výši 3 % z kupní ceny. Protože žalovaný nereagoval a doplatek
kupní ceny neprovedl, vyzvala prodávající dne 25. 5. 2007 žalobkyni, aby úhradu
zbývající části kupní ceny ve výši 100.000,- Kč provedla z vlastních
prostředků. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně
k závěru, že žalovaný si částku 100.000,- Kč ponechal z titulu sjednané
zprostředkovatelské provize a že žalobkyně neprokázala svůj nárok na vrácení
částky 100.000,- Kč, neboť ji zaplatila v souladu s rezervační smlouvou a k
jejímu vypořádání mělo dojít mezi žalovaným a prodávající Ing. E. L. Z
uvedeného důvodu uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. 9. 2010, č. j. 39 Co 67/2010-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s
příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce však odvolací soud dospěl k
závěru, že ujednání rezervační smlouvy týkající se rezervačního poplatku jsou
neurčitá a nesrozumitelná, neboť neřeší právní osud rezervačního poplatku v
případě, kdy dojde k uzavření kupní smlouvy, což se také v souzené věci stalo. Odvolací soud rovněž uvedl, že rezervační smlouva neobsahuje ani ujednání
ohledně zápočtu rezervačního poplatku na kupní cenu, jak je tomu v obdobných
případech běžnou praxí. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že
ujednání o rezervačním poplatku jsou absolutně neplatná podle ustanovení § 37
obč. zák. Odvolací soud tudíž uzavřel, že žalovaný se přijetím částky 100.000,-
Kč na základě neplatného ujednání bezdůvodně obohatil a proto je povinen
bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 a násl. obč. zák.). B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání dne 7. 12. 2010, které
doplnil podáním došlým soudu dne 21. 12. 2010. Přípustnost dovolání spatřuje v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod
uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Konkrétně namítl, že:
a) ve věci není dána jeho pasivní věcná legitimace, neboť žalovaný nebyl
účastníkem rezervační smlouvy, jestliže tuto uzavíral jako zástupce společnosti
BYTY CZ, s. r. o., a žalobkyně navíc částku 100.000,- Kč poukázala
bezhotovostním převodem nikoliv na účet žalovaného, ale na účet společnosti
BYTY CZ, s. r. o.,
b) ve věci není splněna aktivní věcná legitimace žalobkyně, neboť podle
rezervační smlouvy měl být rezervační poplatek žalobkyni vrácen pouze v
případě, pokud by nedošlo k uzavření kupní smlouvy z důvodů na straně
prodávající s tím, že podle čl. II. odst. 1.3 kupní smlouvy vypořádání
rezervačního poplatku proběhne mezi žalovaným a Ing. E. L.; žalobkyně v řízení
nedoložila, že by k výzvě Ing. E. L. částku ve výši 100.000,- Kč uhradila a
proto na její straně nemohla vzniknout újma,
c) soudy se nevypořádaly s rozpory v tvrzení účastníků a Ing. E. L.,
když žalovaný od počátku tvrdil, že byla dohodnuta výše provize mezi ním a Ing.
E. L., a Ing. E. L. nejprve toto ve své doložené e-mailové komunikaci
potvrzovala a následně na jednání před soudem prvního stupně popírala; žalovaný
navrhoval provedení důkazu výslechem účastníků, čemuž však soud prvního stupně
ani soud odvolací nevyhověl, přestože by daný důkaz mohl mít vliv na rozhodnutí
ve věci a případně by vedl účastníky k předložení dalších důkazů.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího
soudu. Uvedla, že žalovaný v průběhu sporu nepopíral svou pasivní věcnou
legitimaci, a pokud v rámci podaného dovolání žalovaný tvrdil, že rezervační
smlouvu uzavřel pouze jako zástupce společnosti BYTY CZ, s. r. o., jedná se o
nepřípustné nové tvrzení. Namítla, že jelikož jde o vztah založený neplatnou
rezervační smlouvu, je na straně žalobkyně, coby smluvní strany rezervační
smlouvy, dána aktivní legitimace k vrácení uhrazeného rezervačního poplatku.
Argumentaci žalovaného, že by se požadované částky měla domáhat Ing. E. L. jako
prodávající na základě kupní smlouvy, žalobkyně označila za nelogickou, když
uvedla, že Ing. E. L. nemá vůči žalovanému ani vůči společnosti BYTY CZ s. r.
o. z titulu kupní smlouvy žádnou pohledávku, neboť žalovaný ani společnost BYTY
CZ s. r. o. nebyli účastníky kupní smlouvy.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se tak
dále zabýval dovoláním proti rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Dovolací soud předesílá, že je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v
dovolání. Jestliže žádná z námitek uplatněných dovolatelem nesměřovala proti
právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož byla rezervační smlouva v části
týkající se rezervačního poplatku neplatná pro rozpor s § 37 obč. zák., musí
dovolací soud z tohoto nesporného závěru při věcném přezkumu napadeného
rozhodnutí odvolací soudu vycházet.
2. Dále podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. platí, že v dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Žalovaný
prostřednictvím dovolání uplatnil mimo jiné i námitku, že nebyl stranou
předmětné rezervační smlouvy, neboť tuto s žalobkyní uzavřel jako zástupce
společnosti BYTY CZ s. r. o. Jak však vyplývá z obsahu spisu, jedná se tvrzení
nové, které dovolatel uplatnil poprvé až prostřednictvím podaného dovolání. Z
uvedeného důvodu se dovolací soud touto námitkou nebyl oprávněn zabývat.
I. K námitce nesprávného posouzení věcné legitimace účastníků (ad a, b)
3. Právní posouzení věci je obecně nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
4. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. upravuje, že „[k]do se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle § 451 odst. 2 obč. zák.
je bezdůvodným obohacením i „majetkový prospěch získaný [...] plněním z
neplatného právního úkonu [...].“
5. Podle § 457 obč. zák. „[j]e-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“
6. Otázka aktivní i pasivní věcné legitimace v případě vydání
bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné či zrušené smlouvy je v
judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešena: „Z [dikce] ustanovení § 457 obč.
zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné
smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na
to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný
nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení
i na úkor někoho jiného“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005,
sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp.
zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn.
1615/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo
1733/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3684/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4450/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4753/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo
5170/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4694/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1232/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2323/2009).
7. Dovolací soud dále uvádí, že v daném směru je nerozhodná i námitka
dovolatele, že rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč byl na základě
rezervační smlouvy připsán na bankovní účet společnosti BYTY CZ s. r. o., a
nikoliv na účet žalovaného. Již v rozsudku ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4264/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že „pokud zákon věřiteli nebrání, aby svou
pohledávku u soudu vymáhal svým jménem a zároveň ve prospěch (na účet) třetí
osoby, pak nelze přičítat k tíži dlužníka, pokud na bankovní účet uvedený v
žalobě plní, aniž by si před platbou ověřoval, zda tento účet skutečně náleží
žalobci (věřiteli).“ Jinými slovy účastník smlouvy, není-li dohodnuto něco
jiného, jedná vždy se svým konkrétním smluvním partnerem a tudíž může legitimně
očekávat, že veškerá plnění provedená na základě smlouvy budou poskytnuta právě
jemu (srov. přiměřeně i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2009,
sp. zn. 32 Cdo 1604/2008). Proto je třeba respektovat očekávání kontrahenta, že
informace týkající se bankovního spojení, které jsou bez bližšího zdůvodnění
uvedeny ve smlouvě, se vztahují právě k osobě druhého kontrahenta. Jestliže je
pro závazkové vztahy navíc klíčový i tzv. princip důvěry, podle něhož se
poskytuje ochrana zásadně té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v
určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, neboť „ten, kdo vyvolal
určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám
způsobil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS
342/09), nezbývá, než uzavřít, že v případě, kdy kontrahent poskytuje finanční
plnění na bankovní účet uvedený v neplatné smlouvě, může se domáhat vrácení
tohoto plnění ve smyslu § 457 obč. zák. vůči osobě druhého kontrahenta,
přestože tento bankovní účet náležel třetí osobě.
8. Jak již bylo předesláno, v souzené věci je nutné vycházet z
předpokladu, že žalobkyně a žalovaná byli účastníky neplatné rezervační smlouvy
(srov. část D. odst. 1 a 2 tohoto rozhodnutí), přičemž uplatněný nárok
představuje výkon práva na vydání plnění poskytnutého podle této smlouvy. Za
této situace dospěl dovolací soud k závěru, že věcná legitimace účastníků sporu
je dána jak na straně žalobkyně (zde aktivní), tak na straně žalovaného. (zde
pasivní). Dovolací soud tudíž uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu je v
tomto směru správný.
II. K námitce rozporných důkazů, resp. neprovedení výslechu účastníků (ad c)
9. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, dle které se soudy
nižších stupňů nevypořádaly s rozpornými tvrzeními účastníků a Ing. E. L.
ohledně sjednání provize mezi žalovaným a Ing. E. L., a s námitkou neprovedení
výslechu účastníků, kterými by mohla být tato skutečnost objasněna. Dovolací
soud přitom vycházel z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6.
10. 2009 (č. l. 76), ve kterém se výslovně uvádí, že zástupci stran návrhy na
dokazování nemají, a před odvolacím soudem ze dne 8. 9. 2010 (č. l. 92-93), z
něhož vyplývá, že nebyly činěny návrhy na provedení důkazu, dále z obsahu
odvolání (č. l. 80-84), v němž žalovaný pouze vytýkal, že se soud prvního
stupně nevypořádal s provedenými důkazy, a z obsahu dovolání, v němž dovolatel
teprve namítl, že soudy jeho návrhu na provedení dokazování výslechem účastníků
nevyhověly. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. platí, že „[v] dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.“ Za situace, kdy dovolatel
přes výzvu soudu prvního stupně svůj důkazní návrh na výslech účastníků
neuplatnil a kdy tento důkazní návrh neuplatnil ani v podaném odvolání, ani v
průběhu odvolacího řízení, nelze než uzavřít, že námitka dovolatele o
neprovedení výslechu účastníků je s ohledem na § 241a odst. 4 o. s. ř.
nepřípustná. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že uvedenou námitkou dovolatel
uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), a to v tom smyslu, že soudy nižších stupňů vycházely
při formulaci svých právních názorů (zejména pak názorů o věcné legitimaci
účastníků) ze skutkového stavu zjištěného na základě rozporných důkazů (tj.
shodného tvrzení žalobkyně a Ing. E. L. na straně jedné a listinné e-mailové
komunikace na straně druhé).
10. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě zastáván
právní názor, že „za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné“ (viz rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92,
publikovaný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4372/2007; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2751/2008). Námitka
skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování tak může být
úspěšně uplatněna jen tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
skutkový závěr věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov.
Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1921).
11. Dovolatel svou shora popsanou námitku směřoval vůči skutkovému
zjištění, zda byla mezi ním jako osobou zprostředkovatele prodeje předmětné
bytové jednotky a Ing. E. L. coby prodávající dohodnuta provize za
zprostředkování. Dovolací soud však dospěl k závěru, že takové skutkové
zjištění (byť by plně odpovídalo dovolatelem formulovaným skutkovým tvrzením)
by vliv na hmotněprávní posouzení věci nemělo. Skutečnost, zda a případně jakým
způsobem byla mezi žalovaným a Ing. E. L. dohodnuta provize za zprostředkování
prodeje nemovitosti totiž nemůže být právně relevantní, neboť pokud právo na
provizi mělo dle vlastních slov dovolatele vyplývat z dvoustranné dohody
uzavřené mezi ním a Ing. E. L., jednalo by se po právní stránce o důvody
relativního charakteru, které by působily pouze mezi stranami této dohody
(inter partes) a které by se do právního postavení žalobkyně promítnout nemohly
(srov. Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.
s. 1490; nebo Hurdík, J. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický
komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 1407). Jak vyplývá z
uvedeného, dovolatel uplatnil námitku podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jež se
však dotýká skutkového zjištění, které není právně významné pro výsledek sporu,
a proto se dovolací soud jejím dalším zkoumáním nezabýval.
Protože dovolací soud, jak vyplývá z předeslaných závěrů, neshledal, že by
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, resp. neshledal relevantní důvody
pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu
řízení 100.000,- Kč činí 12.150,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4., § 18
odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Náklady dovolacího řízení se pak
sestávají z celkové odměny advokáta ve výši 12.150,- Kč, z paušální částky
náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst.
1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5
a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění
povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu