28 Cdo 2395/2024-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Štěpská 380, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, o 305.297 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 50/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 60 Co 175/2023-158, takto:
Dovolání se odmítá.
příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II a III). Svým rozsudkem (po předchozích kasacích ze strany odvolacího soudu v pořadí již třetím ve věci) tak nevyhověl žádání žalobce domáhajícího se řečené částky jako bezdůvodného obohacení (z části podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále případně jen „obč. zák.“, a z části podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.
z.“), jehož se žalovanému na úkor žalobce mělo dostat užíváním budovy č. p. XY, pozemků parc. č. st. XY a č. XY a vedlejší stavby (tzv. ledovny) na parc. č. st. XY vše v katastrálním území XY v období od 25. 7. 2005 do 25. 1. 2015 (k předmětu řízení viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 10. 2022, č. j. 11 C 50/2022-76) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, respektive bez právního důvodu. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný a žalobce jsou v důsledku dispozic přiblížených v rozhodnutí rovnodílnými podílovými spoluvlastníky domu č. p.
XY na pozemku parc. č. st. XY, jenž je stejně jako pozemek parc. č. XY ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalobce je majitelem i vedlejšího objektu, tzv. ledovny, přičemž v řízení nebyla prokázána existence soudního rozhodnutí či dohody o užívání společné věci. Nejprve se soud v intencích připomenuté judikatury zabýval námitkou promlčení. Nepovažuje její uplatnění za rozporné s dobrými mravy, shledal ji ve vztahu k části nároku důvodnou (konkrétně viz bod 47 rozsudku okresního soudu). Ke zbytku uplatňovaného nároku uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaný dům užíval v rozhodném období nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ve vztahu k vedlejší stavbě tzv. ledovně pak, že by ji vůbec užíval, jakož ani že by mu bránil ve vstupu do objektu, a byl tak v postavení výlučného detentora věci, pakliže žalobce, resp. jeho právní předchůdci měli k dispozici klíče.
Naopak soud konstatoval, že důvodem, proč byl žalovaný v užívání domu (v rozsahu nedosahujícím ani výše jeho podílu) fakticky osamocen, je kontinuální a dlouhodobý právně významný nezájem žalobce o dům. Z předestřených důvodu okresní soud zamítl žalobu v plném rozsahu.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 60 Co 175/2023-158, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 305.297 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), co do částky 24.334 Kč s příslušenstvím je ve výroku I, jakož i ve výrocích II a III zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Obdobně jako soud prvního stupně se odvolací soud nejprve zabýval namítaným promlčením uplatňovaného práva. Námitku promlčení neshledal vznesenou v rozporu s dobrými mravy a ve vztahu k části nároku ji považoval za důvodnou. Nepromlčenou část nároku posuzoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání společné věci, respektive užívání bez právního důvodu.
Přisvědčil názoru okresního soudu, podle něhož, měl-li žalobce, popřípadě jeho matka klíče od domu, nebyl žalovaný v pozici výlučného detentora, jenž by bránil druhému ze spoluvlastníků (žalobci) v užívání společné věci (viz bod 27 napadeného rozhodnutí). Přiléhavým shledal i negativní závěr soudu prvního stupně o nadužívání spoluvlastnického podílu k domu ze strany žalovaného. Ztotožnil se rovněž s úsudkem, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil užíváním stodoly (okresním soudem nazývané „ledovna“). Za nesprávné pokládal toliko
právní posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, respektive pozemků (v průběhu žalovaného období došlo k rozdělení původního pozemku parc. č. st. XY na stavební parcelu st. č. XY a parcelu č. XY), pročež přistoupil ke kasaci rozsudku okresního soudu v odpovídající části. Ve zbytku však jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu, výslovně jeho výroku I, brojí dovoláním žalobce. Přípustnost mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vymezuje skrze otázku judikaturou doposud neřešenou a sice, zda žalovaný (ne)užíval nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu v situaci, v níž bez jakéhokoliv titulu (dohody spoluvlastníků či soudního rozhodnutí) a v rozporu s usnesením soudu v dědickém řízení začal užívat jinou bytovou jednotku v nemovitosti, potažmo, mohl-li žalobce, případně jeho právní předchůdci, vůbec danou nemovitost užívat. Nesouhlasí se závěry stran vlastnictví klíčů k předmětné nemovitosti a vyjadřuje své přesvědčení, že v důsledku přestěhování (bez jakéhokoliv oznámení, či řešení s ostatními spoluvlastníky) došlo a nadále docházelo ze strany žalovaného k nadužívání jeho spoluvlastnického podílu. Protože krajský soud nastíněný aspekt sporu nesprávně posoudil, navrhuje žalobce zrušení jeho rozsudku (dle obsahu dovolání zjevně jen jeho výroku I) a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se skrze svého právního zástupce vyjádřil žalovaný, považuje je za nedůvodné, navrhl jeho zamítnutí, popřípadě odmítnutí pro nepřípustnost. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobce přípustné není. 9. Ve své judikatuře Nejvyšší soud konstantně připomíná, že podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, či ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu k újmě ostatních spoluvlastníků (k tomu blíže též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023, a ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2385/2024). Rozhodovací praxí jsou současně často řešeny situace užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků na úkor ostatních, přičemž děje-li se tak, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by další spoluvlastníky z užívání vylučoval, mají tito nárok na vydání bezdůvodného obohacení (k tomu viz například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci ve zmíněném případě přitom tíží bezdůvodně ochuzeného (srov. kromě shora citovaného usnesení sp. zn. 28 Cdo 1065/2023 též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023). 10. Ve shora vzpomínaném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 pak Nejvyšší soud vyložil, že úsudek, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti; nestačí například zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto hodnocení je možné učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad jeho rámec (k tomu blíže též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024). 11. V aktuálním sporu soudy dospěly k názoru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovaný společnou věc (dům), jejíž jsou oba ideálními spoluvlastníky, užíval nad rámec svého podílu, či že by bez právního důvodu užíval vedlejší objekt – stodolu/ledovnu náležící žalobci. Neshledaly ani dohodu či jiný právní titul, jež by vzájemné vztahy a užívání společné věci jakkoliv upravovaly. Podrobně se zabývaly jak výměrou části domu, jíž žalovaný užívá, tak kvalitou a charakterem jednotlivých místností. Na podkladě pečlivě zjištěného skutkového stavu pak přijaly úsudek o užívání domu žalovaným plně v rámci jeho spoluvlastnického podílu. Jejich závěry lze považovat za konformní se shora připomenutou judikaturou. Současně nalézací soudy vyloučily, že by se ze strany žalovaného jednalo o výlučnou detenci společné věci, měl-li žalobce, respektive jeho právní předchůdce vždy k dispozici klíče od dotčeného objektu. Rozporuje-li snad dovolatel posledně popsaný úsudek, nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, čímž ovšem nemůže přípustnost dovolání založit (k tomu srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1344/2018, či jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 12. Naznačuje-li dále dovolatel snad, že poměry užívání společné věci (domu) byly stanoveny usnesením o dědictví z roku 1985 (k jeho obsahu blíže viz bod 5 rozsudku okresního soudu, eventuálně též bod 23 rozsudku odvolacího soudu), pak řečené v řízení nebylo prokázáno. K dovolací argumentaci sluší se připomenout, že toto rozhodnutí, toliko určovalo spoluvlastníky předmětného domu, jimiž byli žalovaný a dědeček žalobce (otec žalovaného). V obsahu usnesení o dědictví odvolací krajský soud sice hovoří o dvou bytových jednotkách a o tom, kdo ze zúčastněných subjektů kterou z nich užívá, jde ovšem toliko o popis předmětné nemovitosti, včetně poměrů v ní panujících, pro účely tehdejšího dědického řízení. Nelze tedy přitakat mínění dovolatele, že by se jednalo o závazný právní titul vymezující uživatelské vztahy spoluvlastníků k nemovitosti. 13. Vzhledem ke shora vylíčenému je zjevné, že v aktuálním případě nejde o doposud neposuzovanou problematiku ve smyslu absence jejího judikaturního řešení, nýbrž na ni lze obecné, shora připomenuté, judikatorní teze plně aplikovat, což ostatně zcela korektně nalézací soudy také učinily. Dovolání žalobce je tudíž nutno považovat za nepřípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1392/2023, bod 12). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu