USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: L. K., zastoupený JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, proti žalované: Z. Ž., zastoupená Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o zaplacení 171 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 97/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2024, č. j. 16 Co 1/2024-205, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 970 Kč k rukám advokátky Mgr. Hany Bartasové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 9. 2023, č. j. 4 C 97/2020-181, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 171 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (bezdůvodného užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu) je skutečné užívání společné věci v rozsahu převyšující spoluvlastnický podíl jedním ze spoluvlastníků. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 772/2015. Vytýkal, že žalobě nebylo vyhověno, ačkoliv nebylo postupováno dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Měl za to, že se tím odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, a ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022. Kladl rovněž otázku, zda v případě zhoršení stavebnětechnického stavu předmětu nájmu je nájemce zproštěn povinnosti hradit sjednané nájemné. Vytýkal konečně, že odvolací soud zasáhl do jeho závěrečné řeči a v odůvodnění svého rozsudku se nezabýval jím předloženými znaleckými posudky (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 592/2022, a nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Vposledku kritizoval, že odvolací soud nesprávně hodnotil svědecké výpovědi V. M. a L. S., pročež se skutková zjištění odvolacího soudu ocitají v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukazoval přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
4. Podle § 237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení.
Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o.
z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, cit. výše, na nějž odkazuje i dovolatel, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o.
z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
6. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty formou užívání společné věci spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu je tedy zjištění, že věc byla obohaceným spoluvlastníkem vskutku fakticky užívána nad rámec spoluvlastnického podílu (případně, že faktické poměry neumožňovaly vyloučenému spoluvlastníku realizovat právo užívání společné věci v rozsahu určeném jeho spoluvlastnickým podílem). Důkazní břemeno o rozsahu nadužívání společné věci přitom tíží ochuzeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023).
7. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že žalovaná v rozhodné době (od května 2017 do května 2020) společné nemovitosti neužívala, neměla do nich přístup ani klíče a nesvědčil jí ani žádný prospěch ze smlouvy o užívání bytových prostor v domě uzavřené dne 5. 5. 2021 mezi její právní předchůdkyní a třetí osobou, když společný dům byl fakticky neobyvatelný, dovodil, že se v posuzovaném období žalovaná na úkor dovolatete bezdůvodně neobohatila, nikterak se tím od citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
8. Rozhodoval-li pak v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene důkazního, poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. nebylo na místě. Poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. přichází totiž v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1002/2024, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3813/2022).
9. Rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí ani na vyřešení dovolatelem kladené otázky povinnosti nájemce platit nájemné v případě zhoršení stavebnětechnického stavu pronajaté nemovitosti. V situaci, kdy předmětem řízení nebyla úhrada dlužného nájemného, totiž odvolací soud uvedenou otázku neřešil a řešit ani nemusel.
10. Kritizoval-li dovolatel hodnocení provedeného dokazování, jde o polemiku se skutkovými, a nikoliv právními závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že tato polemika s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ostatně ani nelze usuzovat.
11. Dovolatelem tvrzená okolnost (jež měla být provedeným dokazováním zjištěna), že ve společném domě se nachází určité vybavení (movité věci) ostatně sama o sobě ani nemusí zpochybňovat závěr odvolacího soudu, že dům v rozhodném období žalovanou fakticky užíván nebyl.
12. Vytýká-li konečně dovolatel odvolacímu soudu, že zasáhl do jeho závěrečné řeči a v odůvodnění rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu nečerpal skutková zjištění z jím označených znaleckých posudků, dlužno uvést, že prostřednictvím dané argumentace poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Dovolatelem vytýkané vady ostatně nemohly mít vliv na správnost rozhodnutí o věci. Postup odvolacího soudu mu zjevně neznemožnil uplatňovat procesní práva; znalecké posudky dokládající stav nemovitosti pak nebyly s to vyvrátit z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu relevantní skutkovou konkluzi, že společná nemovitost nebyla žalovanou v rozhodném období fakticky užívána.
14. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 7 940 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 9 970 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu