28 Cdo 2406/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně
Spolku pro chemickou a hutní výrobu, akciové společnosti, se sídlem v Ústí nad
Labem, Revoluční 1930/86, IČ 00011789, zastoupené JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovaným 1)
H. S., bytem v K. a 2) Š F., bytem ve W., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem
Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3 a 3) Pozemkovému
fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
žalobě ve věci, ve které bylo rozhodnuto jiným orgánem, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 50/2003, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 10 Co 812/2009-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně ve věci, ve které bylo rozhodnuto jiným
orgánem, o určení vlastnictví, rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem
ze dne 24. 6. 2009, č. j. 13 C 50/2003-473. Ve výroku I. určil, že první
žalovaná a druhý žalovaný nejsou podílovými spoluvlastníky každý k ideální
jedné polovině pozemků blíže popsaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně. Dále výrokem sub II. zcela nahradil rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí
nad Labem ze dne 11. 11. 2002, č. j. 1244/02/ROPÚ/Mr/1008. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a výrokem IV. o povinnosti žalovaných
uhradit náklady řízení státu. Výrokem V. rozhodl, že žalobkyně, Česká republika
– Okresní soud v Ústí nad Labem a žalovaný Pozemkový fond České republiky ve
vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem. K odvolání první žalované a druhého žalovaného Krajský soud v Ostravě
jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v napadených výrocích I., II., II., IV. a V. a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v
plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu předmětné nemovitosti přešly na stát mimo
rozhodné období, ještě před 25. 2. 1948, a to na základě Dekretu č. 100/1945
Sb. Podle uvedeného Dekretu § 1 dnem vyhlášení Dekretu (24. 10. 1945) se
znárodňují zestátněním v zákoně uvedené podniky, včetně podniků na výrobu
celulózy (bod 15). K přechodu na stát v důsledku znárodnění zestátněním došlo v
den vyhlášení uvedeného Dekretu, přičemž později vydané vyhlášky a výměry
neposouvají dobu přechodu na stát na pozdější období. V době, kdy právní
předchůdci žalovaných zahájili restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. byly již předmětné nemovitosti ve vlastnictví státu. Soud prvního stupně správně posoudil otázku, zda uvedení žalovaní a jejich
právní předchůdci splňují podmínku státního občanství České republiky podle § 4
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“). V
dané věci bylo prokázáno, že otec původních žalovaných P. F. v době svého úmrtí
v roce 1988 nebyl občanem Československa, státní občanství pozbyl v roce 1973,
kdy byl ze státního svazku propuštěn. Skutečnost, že žalovaní splňují podmínku
státního občanství ČR, nic nemění na tom, že tato podmínka uvedená v § 3 odst. 1 zákona splněna není, neboť dle uvedeného ustanovení oprávněnou osobou je
státní občan České a Slovenské federativní republiky, jehož půda, budovy a
stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na jiné
právnické osoby v době od 25. 2. 1941 do 1. 1. 1990. Podle § 3 odst. 2
uvedeného zákona, zemře-li tato osoba před uplynutím lhůty v § 13, jsou
oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské republiky,
fyzické osoby v daném pořadí. Podmínku státního občanství České republiky musí
splňovat nejen oprávněné osoby uvedené v § 3 odst.
2 uvedeného zákona, ale musí
ji splňovat také původní oprávněná osoba, která zemřela nebo byla prohlášena za
mrtvou dříve, než mohla uplatnit restituční nároky podle uvedeného zákona. Rovněž tak další původní spoluvlastník nemovitostí H. F. nesplňoval podmínku
státního občanství České republiky. Soud prvního stupně správně dovodil, že původní žalovaní nejsou osobami
oprávněnými k podílu jejich prastrýce S. F., neboť pořadí oprávněných osob
uvedených v § 3 odst. 2 písm. a) - e) uvedeného zákona uvádí v posledním pořadí
jako oprávněné osoby sourozence uvedené v § 3 odst. 1 a zemře-li některý z
nich, na jeho místě jeho děti a jeho manžel. Tím rozsah oprávněných osob končí
a výčet je taxativní. Soud prvního stupně správně posoudil otázku, zda všechny uvedené nemovitosti
sloužily k zemědělské výrobě, neboť zákon o půdě se vztahoval podle § 1 pouze
na půdu, která tvořila Zemědělský původní fond nebo do něj náležela a na další
zemědělský majetek. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že o
předmětném sporu mělo být před správním orgánem rozhodnuto jinak, než rozhodl
správní orgán, neboť nemělo být rozhodnuto tak, že uvedení žalovaní jsou
vlastníky předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně postupoval správně, když
podle § 250j odst. 1 o. s. ř. rozhodl ve věci samé rozsudkem a tímto rozsudkem
nahradil rozhodnutí správního orgánu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §
237 odst. odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se
zjištěním soudů obou stupňů, že kromě pozemků parcely č. 40 a 41 předmětné
pozemky zemědělského charakteru nejsou. Dovozovali, že zákony č. 229/1991 Sb. a
č. 334/1992 Sb. obsahují pouze demonstrativní výčet toho, co je
obhospodařovanou zemědělskou půdou, zemědělský půdní fond tedy může být tvořen
též pozemky jiného druhu, než v zákoně uvedenými.
Soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že pozemky parcely č. 42, 43 a 124 jsou
neudržované, vesměs zatravněné plochy, proto se na ně nemůže vztahovat zákon o
půdě. Dovolatelé namítali, že neudržováním zemědělské půdy tato nemůže pozbýt
svůj charakter. Shora uvedené pozemky jsou proto nadále zahradou, tedy
zemědělskou půdou ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského fondu,
potažmo § 1 odst. 1 zákona o půdě. Konstatovali, že v dané věci je nutno
vycházet z údajů uvedených v pozemkových knihách, jež mají charakter veřejných
listin ve smyslu § 134 o. s. ř. Původní pozemky zemědělský charakter ve smyslu
§ 1 odst. 2 o ochraně zemědělského fondu měly, zákon o půdě se tedy na pozemky
č. 5 a 6 musí vztahovat.
Dále nesouhlasili s názorem soudů, že české, respektive československé státní
občanství vedle oprávněných osob musí mít též původní vlastníci nemovitostí,
aby mohl být uplatněný restituční nárok úspěšný. Na ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 243/1992 Sb. je třeba nahlížet v porovnání s ustanoveními obdobnými,
a to § 4 odst. 2 zákona o půdě a § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, v nichž podmínka státního občanství původního
vlastníka chybí. Podle dovolatelů proto skutečnost, že H. F. nebyl českým
stáním občanem a že P. H. F. v průběhu svého života české státní občanství
pozbyl, proto nemá na restituční nárok žalovaných žádný vliv.
Též namítali, že jsou oprávněnými osobami i po S. F., přičemž svůj nárok
odvozovali z ustanovení § 21 zákona o půdě. V této souvislosti odkazovali na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95 a I. ÚS 289/95. Předmětem
tohoto řízení jsou nemovitosti, které provozu továrny žádným způsobem
nesloužily, poskytnutá náhrada se na ně proto nevztahuje.
V dovolání poukazovali na protiprávnost znárodnění nemovitostí nesloužících
provozu továrny. Podle dovolatelů v dané věci nešlo o znárodnění podniku
výlučně na základě zákona č. 114/1948 Sb., jelikož titulem ke znárodnění
továrny byl již samotný dekret č. 100/1945 Sb. Pokud by ovšem k přijetí zákona
č. 114/1948 Sb. nedošlo, pak by rozsáhlá luka, pastviny, role a zahrady
právních předchůdců žalovaných o celkové výměře 66.549 m2 na stát nikdy přejít
nemohla. Zdůrazňovali, že je tedy zřejmé, že předmětné pozemky byly znárodněny
až v rozhodné době, tj. po 25. 2. 1948. Dále poukazovali na nedostatky
náležitosti výměru s tím, že osobu ministra a jeho ústavní a politickou
odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo. Dovozovali, že
výměr nesplňoval zákonné náležitosti pro jeho vydání, jedná se o paakt,
respektive nulitní správní akt, který neměl žádné právní účinky. Dalším
nedostatkem výměru je skutečnost, že podle § 2 odst. 1 č. 16 dekretu č.
100/1945 Sb. nebyl upraven rozsah znárodnění. Dovolatelé zaujali názor, že ke
znárodnění pozemků nesloužících provozu továrny proto došlo v rozhodné době ve
smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a navíc k němu došlo zcela bez
právního důvodu, nikoli tedy na základě dekretu č. 100/1945 Sb.
K právní úpravě přechodu vlastnického práva uvedli, že předmětné nemovitosti
mohly na stát přejít až zápisem vlastnického práva do pozemkových knih dne 16.
4. 1951, případně konvalidací dne 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č.
141/1950 Sb., občanský zákoník, který podmínku intabulace pro nabytí
vlastnického práva zrušil, v každém případě až v době rozhodné. Též
konstatovali, že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. není vůči obecnému
občanskému zákoníku lex specialis, jelikož nestanoví s obecnou platností
zvláštní postup nabývání vlastnictví, nýbrž je jeho realizací, neboť jako
nabývací titul podle § 424
o. z. o. v konkrétním případě stanoví přechod vlastnictví na stát. Jako
realizace práva se ovšem nemůže odchýlit od kogentních ustanovení obecného
občanského zákoníku, stejně jako se od nich nemůže odchýlit smlouva či jiný
nabývací titul, intabulace vlastnického práva do pozemkové knihy je proto
neopominutelnou, konstitutivní podmínkou vzniku vlastnictví, obdobně jako je
výmaz vlastnického práva z pozemkové knihy. Podle dovolatelů ustanovení § 424
o. o. z. mělo na mysli právní důvod nabytí vlastnictví, nikoli však i modus,
jímž tehdy byla jedině intabulace. Konfiskační dekrety ve smyslu § 424 ex lege
založily právní důvod nabytí vlastnictví, vlastnictví samo však ve smyslu § 431
se nabývalo intabulací. Poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 129/98 s tím, že podle § 16 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
teprve zápisem do veřejných knih, který měl konstitutivní účinky, došlo k
přechodu majetku na stát. Pokud zákonodárce uložil povinnost zapsat vlastnické
právo s odkazem na samotný dekret, znamená to, že nepovažoval Československý
stát za vlastníka věcí před národními podniky, ale za vlastníky považoval osoby
v pozemkových knihách dosud zapsané.
V dovolání také poukazovali na skutečnost, že ačkoli ovšem již od 27. 12. 1945
bylo známo, že je Továrna na papír E. F. a syn znárodněna a je tedy ve
vlastnictví státu, přesto na ni dne 19. 2. 1946 byla zavedena národní správa
podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že národní správa nemohla být
zavedena na majetek patřící Československému státu, je nepochybné, že
vlastnictví předmětných nemovitostí muselo na stát přejít později. V dovolání
shrnuli, že vlastnické právo k nemovitostem sloužícím provozu továrny přešlo na
stát dne 16. 4. 1951 zápisem vlastnického práva do pozemkových knih, případně
konvalidací dne 1. 1. 1951.
Za otázky zásadního právního významu považovali:
1. Možnost, aby pozemek pozbyl charakter zemědělské půdy jeho prostým
neudržováním, přestože nedojde ke zhodnocení půdy.
2. Porovnání existence podmínky státního občanství u původního vlastníka
v jednotlivých restitučních předpisech, zejména s ohledem na nepřípustné
absurdní dopady výklady ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., bylo-li
by interpretováno textualisticky.
3. Účel ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. a jeho postavení v
rozhodovací činnosti soudů.
4. Význam odškodnění na základě mezinárodní smlouvy v případě, že
kompenzovalo ztrátu odlišných nemovitostí, případně podniku.
5. Vzájemný vztah prezidentských dekretů a obecného zákoníku občanského
a význam tohoto vztahu pro restituční spory.
Dovolatelé proto navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupeni advokátem, podali dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní
posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se
odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným
dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že
postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc
judikatorní přesah. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29
NS ČR 66/2011).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde
především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení)
týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní
normy.
Dovolání v této věci není přípustné, pokud jde o namítanou otázku zásadního
právního významu.
Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení
věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací
soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z
konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v
této konkrétní věci.
Je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž
ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2149/2010. Ve shora
citovaném rozhodnutí zaujal názor, že podle § 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se
podniky pro výrobu celulózy znárodňují zestátněním již dnem vyhlášení tohoto
dekretu a dle § 4 odst. 1 tamtéž znárodněním nabývá vlastnictví stát. Byla-li
podle (konkretizující) vyhlášky č. 58/1946 Ú. l. továrna na papír a celulózu
„E. F. a syn“ dnem 27. října 1945 znárodněna zestátněním, čímž nabyl stát
vlastnictví k podniku včetně všech nemovitostí, budov a zařízení, sloužících
jeho provozu, pak nelze pochybovat o tom, ke kterému dni vlastnické právo na
stát přešlo (a že se tak stalo ještě před počátkem běhu rozhodného období pro
restituce).
Ohledně charakteru pozemku podle ustanovení § 1 zákona o půdě dovolací
soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1237/2009 vyslovil,
že ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 46 /124/): „Půdou
ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím i k ustanovením
zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná
půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může
jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro
provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky,
potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.).
Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např.
vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se
zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou
část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními
pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými
stavbami užívány jako společný komplex“.
Dále dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28
Cdo 192/2005 dále zaujal názor, že restituční zákony jsou vůči úpravě obecné
zákony speciální povahy směřující ke zmírnění majetkových křivd. Tato
legislativa upravuje pro přiznání zde upravených práv i vlastní podmínky, které
je sice na místě za použití všech výkladových prostředků vykládat v rámci účelu
zákona, nelze však jít za hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat
nechtěl. Mezi podmínkami obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i
podmínka státního občanství osoby uplatňující restituční nárok. Dovolací soud
dodává, že rovněž ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě je třeba vycházet z
podmínky státního občanství. Soudy obou stupňů tak v dané věci dospěly ke
správnému závěru, že právní předchůdci žalovaných nesplnili podmínku státního
občanství České republiky podle § 4 zákona o půdě.
Pokud pak dovolatelé spojují přípustnost dovolání s posouzením
odškodnění na základě mezinárodní smlouvy v případě, že kompenzovalo ztrátu
odlišných nemovitostí, případně podniku a posouzením vzájemného vztahu
prezidentských dekretů a obecného zákoníku občanského a význam tohoto vztahu
pro restituční spory, je třeba poukázat na to, že na jejím řešení napadené
rozhodnutí nespočívalo, a již z tohoto důvodu ji nemůže založit.
Námitky dovolatelů vztahující se k posouzení náležitostí výměru rovněž
nezakládají přípustnost dovolání.
Tvrzení obsažená v dovolání tedy žádný ze znaků přípustnosti dovolání
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v dané věci
nenaplnila.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení
§ 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s.
ř. Dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu