28 Cdo 2423/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem
se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR,
IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti
uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.
zn. 3 C 1193/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 11. 2007, č. j. 17 Co 205/2007-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.11.2007, č. j. 17 Co
205/2007-150, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18.12.2006, č. j. 3
C 1193/2005-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k
dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11.2007, č. j. 17 Co
205/2007-150, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2006,
č. j. 3 C 1193/2005-128, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen
uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve
smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), jejíž nárok byl uspokojen
pouze zčásti. Vzal za prokázané, že další nemovitosti jí nebylo možno vydat z
důvodů podle § 11 zákona o půdě. Též zjistil, že žalobkyni přísluší dosud
nevypořádaný restituční nárok v hodnotě 8.800,- Kč, který se skládá jednak z
přímého restitučního nároku na převod pozemků v hodnotě 5.494,47 Kč (za
pozemky, které jí nebylo možno vydat), a co do zbývající výše z hodnoty 8.800,-
Kč požadované hodnoty se jednalo o nároky vzniklé na základě smluv o postoupení.
Podle odvolacího soudu v dané věci je třeba považovat za stěžejní rozhodnutí
Ústavního soudu ČR sp. zn. III.ÚS 495/2002 a sp. zn. Pl.ÚS 6/05. Odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, 28 Cdo 1229/2005 a 28
Cdo 3042/2006. Zaujal názor, že i když judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu řešila již způsob vymožení práva na náhradní pozemek soudem, platily její
závěry pouze do 13. 4. 2006, od kdy platí nové ustanovení § 11a zákona o půdě
(zákon č. 131/2006 Sb.). Podle něj převádí Pozemkový fond oprávněným osobám
náhradní pozemky na základě veřejných nabídek, výjimečně mimo veřejnou nabídku
pouze v případě, kdy je oprávněná osoba vlastníkem či spoluvlastníkem nemovité
stavby, která na příslušném pozemku stojí anebo stavby, která s pozemkem
funkčně souvisí. Toto ustanovení obsahuje podrobný postup Pozemkového fondu při
sestavování a zpracování veřejných nabídek. Podle odvolacího soudu tedy
oprávněná osoba může podat žalobu ,,pouze“ o zařazení pozemku, o který má
zájem, do veřejné nabídky fondu. Odvolací soud vyslovil, že platná právní
úprava v současnosti jednoznačně znemožňuje převést pozemek z titulu uspokojení
nároku, vyplývajícího z § 11 zákona o půdě, oprávněné osobě bez ohledu na to,
že tu jsou i další oprávněné osoby, které by o týž pozemek mohly projevit
zájem. Ohledně části nároků, které nabyla žalobkyně od třetích osob
postoupením, je dalším důvodem pro zamítnutí žaloby skutečnost, že právo na
vydání náhradních pozemků bylo postupníkům zákonem č. 253/2003 Sb. s účinností
od 1. 1. 2006 odňato (tzv. restituční tečka).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle
dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky její nárok je dlouhodobě žalovaným
neuspokojen, a to po dobu 7 let, přičemž k uspokojení nároku nedošlo ani po
podání žaloby. Namítala, že ve veřejných nabídkách pozemků nikdy nebyl nabízen
adekvátní náhradní pozemek. Poukazovala na skutečnost, že pokud jí byl
poskytnut pozemek v jiných katastrálních územích, není tím de facto poskytnut
náhradní pozemek, ale pouze možnost získat náhradu finanční poté, co se jí
podaří pozemek prodat. Tvrdila, že pouze pozemek, který je jí poskytnut v obci,
kde její nárok vznikl, je skutečně náhradním pozemkem. Vytýkala, že odvolací
soud nesprávně neposoudil jednání žalovaného jako liknavé a diskriminující.
Podle dovolatelky pokud se ostatní oprávnění rozhodli právo na náhradní pozemek
neuplatnit, nemůže to být bráno k její tíži, neboť dovolatelka již od roku 1998
aktivně usilovala o převod náhradního pozemku. Namítala, že k zamítnutí žaloby
by mohlo vést pouze zjištění, že tyto pozemky reálně převést nelze. V dovolání
odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS
495/2002 a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 a na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000 a ze dne 22.
2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že
žalobou se domáhala uspokojení nároků způsobem, který podle platného práva není
přípustný. Konstatovala, že zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje žádná přechodná
ustanovení týkající se účinnosti tohoto zákona a tudíž právní vztahy musí být
posuzovány podle zákona platného v době podání žaloby. Podle dovolatelky při
změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů posuzován vždy podle zákonů
a jiných pramenů práva účinných v době jejich vzniku. Vytýkala odvolacímu
soudu, že ji nepoučil z hlediska procesního (poučení o úpravě petitu). V
rozhodnutí odvolacího soudu spatřovala dovolatelka denegatio iustitiae. Navrhla
proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované
zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po
právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neposoudil právní otázku správně
v souladu s hmotným právem. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal
věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu.
Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků
oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o
půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek
ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne 28. 5.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze
dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o
problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby
přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky
oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle
restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru
věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek
je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné
a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona
č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově
včleněno ustanovení § 11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních
pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává
podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s
úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem
č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. § 2
písm. a) a § 7 tohoto zákona).
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb.
právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní
převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup
vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve
veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008).
I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a
nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu
náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33,
svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k
nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že
postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem,
podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na
převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám.
Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných
soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce
svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i
žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
495/02).
Na základě shora uvedeného se dovolací soud nemohl ztotožnit s výkladem
zaujatým odvolacím soudem o důsledcích plynoucích z ustanovení § 11a zákona č.
131/2006 Sb.
K tomu přistupuje závěr rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn.
31 Cdo 3767/2009, v němž zaujal názor, že dovolací soud si je vědom toho, že
zákon předpokládá jistou cestu vypořádání nároků osob oprávněných
(prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet
adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k
takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný.
Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích,
jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez
prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních
předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito
těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém
postupu. Ve shora citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že oproti
v minulosti projevenému názoru (viz sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) má za to, že při
řešení obdobných nároků oprávněných na převod náhradního pozemku podle § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není přiléhavé
aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že
nebyl dodržen postup podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejné nabídky
pozemků.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů nepovažuje za udržitelné nadále obecně
vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného (Pozemkového fondu České republiky). Tím se nic nemění na požadavku
veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem.
Dovolací soud současně připomíná, že řízení o uspokojení nároku převodem
náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání
vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby tu
lze uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem)
vázán (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn.
28 Cdo 3250/2008). Ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný
pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného
(vhodného) pozemku, především z nabídky Pozemkového fondu ČR, za předpokladu,
že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí.
Soudy tedy nepostupovaly správně podle § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud
nezjistily, zda žalobkyně souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle
rozhodnutí soudu. Nárok uplatněný žalobou tedy neposoudily správně (§ 241 odst.
2 písm.b) o. s. ř.).
Jiné řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem je tedy v rozporu s
hmotným právem a současnou interpretační praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek
soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu