Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na
němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že dovolatelce nesvědčí restituční
důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva nebyla
jejím právním předchůdcem uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech
[§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě; § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] lze v
judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe
spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými
předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách
staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i
v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl
nemovitost, do podstatně horších podmínek aj., přičemž objektivní existenci
takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle
okolností daného případu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp.
zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále
jen „Sbírka“), sv. 6, č. 79]. Vrchní soud v Praze se k této problematice
[tentokráte v souvislosti s aplikací obsahově totožného ustanovení § 6 odst. 1
písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.] vyjádřil v rozsudku ze dne 5. 3. 1993, sp.
zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 36/1993), kde dospěl k závěru, že existenci nápadně
nevýhodných podmínek lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena
ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně
poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech,
kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů
platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na
neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné
podmínky. Objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního
úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C
1066, sv. 15]. Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného
ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové
intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce, sv. 4, č. 53).
\"Nápadně nevýhodné podmínky\" se mohou jevit jako existující i při porovnání
tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust.
§ 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě
vykládat, protože \"nevýhodné podmínky\" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s
dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy
nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn.
I. ÚS 139/93, a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněné ve Sbírce
sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56).
Odvolací soud považoval kupní cenu sporných pozemků ve výši 20.178,40 Kč za
odpovídající v té době platné vyhlášce č. 43/1969 Sb. Dovolatelkou předestíraný
znalecký posudek, jímž byly tyto pozemky oceněny cenou maximální, tj. 24.578,40
Kč, nepovažoval s ohledem na absenci důkazu o mimořádné kvalitě či výhodném
umístění pozemků za spolehlivý podklad pro závěr o zjevném cenovém znevýhodnění
právního předchůdce dovolatelky při uzavírání kupní smlouvy. Soudní praxe
považuje některá ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. pro neodůvodněné rozdíly
při oceňování nemovitostí v závislosti na tom, zda se nacházely v tzv.
soukromém či tzv. osobním vlastnictví (§ 22), za diskriminující, a jejich
případná aplikace by tak mohla zakládat nápadně nevýhodné podmínky na straně
převodce (srov. např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1268/2000); tato ustanovení však
nebyla v posuzovaném případě při ocenění pozemků použita, a námitkám
dovolatelky o rozporu kupní ceny s „tehdy platnými cenovými předpisy“ tak nelze
přisvědčit.
Námitky dovolatelky zabývající se doručením správního rozhodnutí žalobci
zpochybňují především skutkový závěr soudu prvního stupně (s nímž se odvolací
soud ztotožnil), že nebylo prokázáno řádné doručení tohoto rozhodnutí; další
výtky směřují vůči hodnocení obsahu doručenky jakožto veřejné listiny z pohledu
zásad zakotvených v ustanovení § 134 o.s.ř. Jelikož podle dovolatelky správní
rozhodnutí nabylo právní moci již v roce 1995, byla žaloba podle části V.
o.s.ř. žalobcem podána opožděně (tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v
§ 247 odst. 1 o.s.ř.). Tyto námitky, stejně jako námitka, že odvolací soud
nesprávně vycházel ze skutkových zjištění učiněných v řízení v jiné věci, jež
nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím, jsou podřaditelné toliko dovolacím
důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a), resp. § 241a odst. 3 o.s.ř., které však
za situace, kdy je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Ze skutečnosti, že žalobce a A.Ž.D. P. s.r.o. byli „personálně propojeni“
osobou Ing. F., dovolatelka vyvozuje, že předmětné správní rozhodnutí se
dostalo do „dispoziční sféry povinné osoby“ (žalobce) a že jeho následný
procesní postup, tj. uplatnění nároku v řízení podle části V. o.s.ř., „je v
hrubém rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000,
publikovaném v Souboru pod C 1415, sv. 20, uvedl, že na vydání konstitutivního
rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.; aplikace tohoto
ustanovení je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově
založeného právního vztahu vyplývajících. Rozhodnutí pozemkového úřadu o
určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona o půdě (jakožto právní prostředek
restituce), jež může být nahrazeno rozhodnutím soudu na základě žaloby podané
dle V. části o.s.ř., je rozhodnutím konstitutivním, tj. nově zakládajícím
vlastnické právo oprávněné osoby, nelze proto takové žalobě nevyhovět s
poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Z vyjádření, že „dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku odvolacího
soudu v plném rozsahu,“ vyplývá, že dovolatelka napadá i výroky, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
Lze tedy uzavřít, že uplatněné dovolací námitky směřující proti potvrzujícímu
výroku ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o
nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Dovolatelka sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
zbývajícím účastníkům však v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu