28 Cdo 2474/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Tchibo Praha, spol. s r.o., IČ: 161 90 793, se sídlem Praha –
Michle, Želetavská 1449/9, zastoupené JUDr. Zuzanou Žežulkovou, advokátkou se
sídlem Praha 2, Belgická 32, proti žalované České republice – Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. kpt. Jaroše 7, o zaplacení 1.270.911,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 11/2008,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března
2011, č. j. 44 Co 315/2009-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zuzany Žežulkové, advokátky, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vyšel ze zjištění, že
rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž (jehož působnost přešla na
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže) ze dne 7. září 1994, č.j. S 40/94-240-wg,
byla právní předchůdkyni žalobkyně, obchodní společnosti Balírny Tchibo, a.s.,
uložena pokuta ve výši 7.000.000,- Kč za jednání ve vzájemné shodě. Označené
rozhodnutí bylo posléze rozhodnutím ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 1.
února 1995, sp. zn. R 14/94, R 17/94, R 19/94 a R 20/94, změněno tak, že pokuta
ve stejné výši se téže obchodní společnosti ukládá za uzavření zakázané dohody
narušující hospodářskou soutěž. Uloženou pokutu právní předchůdkyně žalobkyně
zaplatila dne 14. února 1995. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna
1997, č. j. 6 A 62/95-31, bylo napadené rozhodnutí ministra pro hospodářskou
soutěž zrušeno pro nezákonnost. Dne 26. června 1997 (pod č.j. S 40/94/2004-wg)
rozhodl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o vrácení pokuty, k čemuž
fakticky došlo již 10. dubna 1997. Dopisy ze dne 14. června 1999 a 23. září
1999 žalobkyně požádala žalovanou o úhradu škody, ušlého zisku ve výši
1.270.911,- Kč, který vyčíslila jako úrok, jenž by získala při uložení částky
7.000.000,- Kč na jednoměsíční depozita na dobu 2 let a 56 dní, při vážené
úrokové míře 10% p.a. (kapitalizovaný uvedenou částkou). Tomuto požadavku na
náhradu škody žalovaná nevyhověla. Současně vzal soud prvního stupně za
prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně měla své peněžní prostředky uloženy
na vícero účtech – na běžném účtu, jenž byl úročen sazbou 5% p.a., rovněž na
termínovaném účtu, na který ukládala volné peněžní prostředky a byl „v průměru“
úročen sazbou 10,73% p.a.; výši úročení prostředků na dalších bankovních účtech
žalobkyně se zjistit nepodařilo, mimo jiné i proto, že doklady, jimiž by bylo
možno dané skutečnosti prokázat, byly bankou po uplynutí tzv. skartační doby
již zlikvidovány.
Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 58/1969
Sb.“). Učinil závěr, že jsou splněny veškeré podmínky pro vznik odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969
Sb.), neboť nebýt rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 1. února
1995, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 1997, č. j.
6 A 62/95-31, pro nezákonnost zrušeno, nezaplatila by právní předchůdkyně
žalobkyně jí uloženou pokutu ve výši 7.000.000,- Kč a nepřišla by tím o úrokový
výnos z peněz složených na jejích bankovních účtech ve výši 10% z částky
7.000.000,- Kč za dobu od 14. února 1995 do 10. dubna 1997. Byť nebylo
prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně ukládala své peněžní prostředky na
jednoměsíční depozita, měl soud za zjištěné, že tzv. volné peněžní prostředky
ukládala též na termínovaný účet a lze proto důvodně očekávat, že i s částkou,
o kterou dočasně přišla zaplacením pokuty, by naložila obdobně. Námitku
žalované o nedostatku aktivní legitimace označil soud za nedůvodnou, uzavíraje,
že podle § 477 odst. 1 obchodního zákoníku přešla na kupujícího (žalobkyni)
všechna práva i závazky, na něž se prodej vztahuje, včetně práv a závazků
vyplývajících z porušení právních povinností.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. března 2011, č.j.
44 Co 315/2009-221, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky
953.183,- Kč potvrdil, ve zbylém rozsahu, tj. ohledně zaplacení dalších
317.728,- Kč jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (vše výrokem I), včetně nákladů vzniklých státu (výrok
II). Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a k
témuž právnímu závěru dospěl i ohledně základu nároku, tedy že žalobkyni
vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969
Sb.). Při určení výše škody vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně
měla v rozhodném období, tj. od 14. února 1995 do 10. dubna 1997, vícero
bankovních účtů, např. běžný účet úročený 5% p.a., termínovaný účet (založený
od 3. 1. 1996) úročený 10% p.a. a její volné peněžní prostředky na bankovních
účtech byly v daném období úročeny nikoliv jedinou úrokovou sazbou, nýbrž
sazbami pochybujícími se v rozpětí od 5% p.a. do 10% p.a. Výši škody – ušlý
zisk v důsledku ztráty výnosu z úročení peněz, o který byla žalobkyně (její
právní předchůdkyně) připravena v důsledku rozhodnutí o uložení pokuty – nelze
tedy přesně vyčíslit. Proto si odvolací soud při určení výše nároku vypomohl
úvahou podle § 136 občanského soudního řádu a stanovil ji ve výši částky
odpovídající průměrnému úrokovému výnosu peněz na bankovních účtech
předchůdkyně žalobkyně, tj. výnosu odpovídají úrokové sazbě 7,5% p.a.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K otázce jeho
přípustnosti se nevyslovila, co do důvodů má za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že pokud bylo v řízení prokázáno, že pokuta uložená
právní předchůdkyni žalobkyně byla poukázána z běžného účtu, jenž byl úročen
sazbou 5% p.a., lze exaktně určit i výši ušlého zisku, jemuž – podle názoru
žalované – odpovídá ztráta úrokového výnosu z tohoto běžného účtu ve výši 5%
p.a., z částky použité k úhradě uložené pokuty. Lze-li takto výši škody
spolehlivě určit, není podle názoru žalované prostor pro aplikaci ustanovení §
136 o. s. ř., podle něhož soud může výši nároku určit podle své úvahy jen
tehdy, nelze-li ji zjistit vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi. Současně
žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevyslovil k její právní
argumentaci závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku (správně usnesení)
ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, které pokládá za plně
aplikovatelné i v dané věci. Má totiž za to, že i v tomto případě, jde-li o
úročení peněz na depozitním účtu s výnosem ve výši 10% p.a., může jít pouze o
tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, nikoliv o žalobkyní
prokázaný ušlý zisk. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkázala na skutkové a právní závěry soudu
prvního stupně. Naproti tomu rozsudek odvolacího soudu, jímž došlo ke snížení
přiznané náhrady o jednu čtvrtinu požadované částky, pokládá – v uvedeném
rozsahu – za nesprávný. Navrhla, aby Nejvyšší soud z tohoto důvodu rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkami
subjektivní legitimace k podání dovolání a přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 317.728,-
Kč zamítá, žalovaná subjektivně legitimována není. Oprávněn k podání dovolání
podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3,
ročník 1998, č. 28). V uvedeném rozsahu nemůže rozhodnutí odvolacího soudu
zvrátit ani žalobkyně, která s ním – jak se z jeho vyjádření k dovolání podává
– sice nesouhlasí, avšak dovoláním jej nenapadla.
Dovolání (jež žalovaná co do rozsahu napadeného rozhodnutí nijak neomezuje)
není objektivně přípustné proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve
věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, §
238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku
srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 953.183,- Kč (aniž by šlo o
případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť i
dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 47
C 11/2008-30, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2007,
č.j. 44 Co 318/2007-85, zrušen, bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu), může být
dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného
právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o aplikaci ustanovení § 136 o. s.
ř., bylo-li najisto postaveno, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku
nezákonného rozhodnutí správního orgánu (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.),
její výši však nelze s určitostí vyčíslit.
Otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. se Nejvyšší soud se ve své
rozhodovací praxi opakovaně zabýval, uzavíraje přitom, že aplikace tohoto
ustanovení – jež zmocňuje soud k určení výše škody podle své úvahy –
předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení jeho
výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši
uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného
dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši
lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. např.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. prosince 1983, sp. zn. 1 Cz
47/83, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13 ročník
1985, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo
1665/2004). Soud nemůže výši nároku určit zcela libovolně, ale musí vycházet z
okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu ty prokázané skutečnosti, které
mohou posloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo
2030/2007). Aplikuje-li soud ustanovení § 136 o. s. ř., musí odůvodnění jeho
rozhodnutí obsahovat též zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z
nichž vychází jeho úvaha vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla
dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006).
Právnímu posouzení věci, při němž odvolací soud aplikoval ustanovení § 136 o.
s. ř., předchází skutkové zjištění, že žalobkyně měla již v rozhodujícím
období, za které žádá náhradu ušlého zisku, zřízeno více bankových účtů, na
které pravidelně ukládala volné peněžní prostředky a jež byly úročeny sazbami v
rozmezí od 5% do 10% p.a., aniž by se však provedeným dokazováním podařilo
soudu zjistit přesnou výši úročení těchto vkladů (a to i s ohledem na dobu, jež
uplynula od škodné události, během níž byly potřebné doklady umožňující exaktní
zjištění těchto skutečností již skartovány). Je-li v dané věci pro určení výše
škody rozhodující, jakého zisku mohla žalobkyně dosáhnout, nebýt nezákonného
rozhodnutí (v jehož důsledku byla dočasně připravena o úrokový výnos z částky
7.000.000,- Kč), je nevýznamné, že peníze k zaplacení pokuty byly bezprostředně
poukázány právě z jejího běžného účtu, úročeného sazbou ve výši 5% p.a. (čehož
se izolovaně dovolává žalovaná), bylo-li současně prokázáno, že volné peněžní
prostředky (mezi něž by jinak patřila i tato částka) předchůdkyně žalobkyně
pravidelně ukládala na své účty s úročením podstatně vyšším. V tomto ohledu se
rozhodnutí právní posouzení věci nijak neodchyluje od závěrů, které Nejvyšší
soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo
296/2006 (publikovaném pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dle něhož „ušlým ziskem může být i ztráta vyvolaná tím, že poškozený byl nucen
zaplatit pokutu na základě rozhodnutí později zrušeného pro nezákonnost a
přišel tak o výnos s těmito penězi spojený, přičemž může jít jak o výnos z
úroků z těchto peněz, byly-li vybrány z úročeného účtu, na němž byly uloženy,
tak o výnos, který by částka přinesla při obvyklém způsobu hospodaření
(nebyl-li by narušen zásahem plynoucím z povinnosti uložené nezákonným
rozhodnutím) tím, že by na účet žalobkyně byla za normálních okolností uložena“.
Logicky a přesvědčivě odvolací soud zdůvodnil tedy nejenom své závěry, jež jej
za dané skutkového stavu vedly k aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. (je-li
najisto postavena otázka vzniku škody, nikoliv však její výše), ale současně i
úvahu vedoucí jej ke kvantifikaci nároku, kdy vycházel z okolností daného
případu, maje na zřeteli i ostatní dokazováním zjištěné skutečnosti, jímž
nejsou učiněné závěry nikterak nepřiměřené (vyplývá-li z výsledků dokazování,
že peněžní prostředky složené na více bankovních účtech byly úročeny sazbami
pohybujícími se v rozpětí od 5% do 10%, z čehož soud uzavírá, že v důsledku
nezákonného rozhodnutí o uložení pokuty byla žalobkyně připravena o úrokový
výnos z částky 7.000.000,- Kč ve výši cca 7,5%, jde-li o dobu od zaplacení
pokuty do jejího vrácení). Takový závěr je ostatně ve prospěch žalované,
vyplývá-li současně z provedeného dokazování, že za určitých okolností – pokud
by žalobkyně volné peněžní prostředky ukládala pouze na účet termínovaný
(vkladový) – mohl být úrokový výnos dokonce i vyšší. Zpochybňuje-li pak
žalovaná i tato zjištění, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., přehlíží, že tento dovolací důvod, v případě dovolání
přípustného jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ji k
dispozici není.
Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v dané věci (jsa usměrněn právním názorem,
který v této věci Nejvyšší soud vyslovil již ve shora zmiňovaném rozsudku ze
dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006), nijak nekolidují se závěry, z
nichž Nejvyšší soud vycházel v rozhodnutí (usnesení) ze dne 25. ledna 2006, sp.
zn. 25 Cdo 818/2005, na který žalovaná poukazuje ve svém dovolání. V označeném
rozhodnutí se Nejvyšší soud dotýká toliko otázky naplnění podmínky příčinné
souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody, která je řešena v
konkrétních skutkových souvislostech (shledávaje z tohoto důvodu dovolání
nepřípustným), dodávaje, že o vztah příčinné souvislosti nejde tam, kde žalobce
(poškozený) tvrdí, že škodnou událostí došlo ke zmaření pouze zamýšleného
podnikatelského záměru (v dovolacím soudem řešené věci se mělo jednat o budoucí
provozování zemědělské výroby). O takovou situaci však v dané věci – v níž se
žalobkyně domáhá náhrady ušlého zisku, úrokového výnosu, o který byla
připravena v důsledku nezákonného rozhodnutí o uložení pokuty – zřetelně
nejde.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu se nijak neodchyluje od
ustálené judikatury, ani nepřináší judikaturu novou a není proto rozhodnutím po
právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný
opravný prostředek přípustný není; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit
žalobkyni v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady v plné výši. K těmto
nákladům na straně žalobkyně patří odměna advokáta v částce 20.000,- Kč (§ 3
odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50 % na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst.
1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka
2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad, celkem
12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu