28 Cdo 2494/2024

28 Cdo 2494/2024-108

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: MF Property s. r. o., IČO 09913564, se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, proti žalovanému: G. A., zastoupený JUDr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho 291/3, o zaplacení 881 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 50/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2024, č. j. 25 Co 108/2023-76, takto: Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2024, č. j. 25 Co 108/2024-76, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 3. 2024, č. j. 35 C 50/2023-66, jímž bylo připuštěno, aby na místo žalobců P. P., a J. P., vstoupila do řízení obchodní korporace MF Property s. r. o., IČO 09913564, se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda smlouva o postoupení pohledávky, kterou původní žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu převedli na obchodní korporaci MF Property s. r. o., je neplatnou z důvodu neurčitosti vymezení postupované pohledávky. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3078/2013. Vytýkal dále, že ze strany původních žalobců došlo ke zneužití procesní úpravy dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), a že odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzením o složitém vztahu mezi účastníky řízení, čímž se měl dopustit přepjatého formalismu v rozporu s ustálenou judikaturou. Odkazoval přitom na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, publikovaný pod č. 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

3. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.

4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Podle ustálené rozhodovací praxe soud při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nezkoumá platnost smlouvy, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.; v projednávané věci smlouvy o postoupení pohledávky), jelikož tato otázka se týká meritorního posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4.

9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 209/2010, uveřejněné pod č. 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ohledně označené právní skutečnosti (smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z.) tedy soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde.

Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3515/2012, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5378/2008).

6. Z ustálené judikatury současně plyne, že aby soud mohl ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. uzavřít, zda návrh žalobce na singulární sukcesi podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (zejména podle ustanovení § 142 odst. 1 o.

s. ř.), jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o.

s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření o tom, že smyslem postoupení pohledávky a následného návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužití procesní úpravy tímto způsobem. Pakliže by možná újma žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení byla zanedbatelná, soud návrhu na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o.

s. ř. vyhoví (případně věcně rozhodne o žalobě podané postupníkem), neboť hrozba zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. se stává podružnou, když je třeba i nadále vycházet z judikatury soudů, podle níž k zamítnutí návrhu na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má docházet spíše výjimečně. Návrh žalobce na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. zejména v případě, že během řízení došlo k postoupení pohledávky, která byla předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu, na základě jehož průběhu (včetně procesního jednání stran) je zjevné, že strana žalující ve sporu nebude úspěšná a že žalobce, který má do řízení vstoupit na místo původního žalobce na návrh podle ustanovení § 107a odst. 1 o.

s. ř., nebude schopen dostát povinnosti k náhradě nákladů řízení. Prostá obava z možného zneužití návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. nemůže být jen hypotetická, ale musí být odůvodněna konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikováno pod č. 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015, ze dne 17.

12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 743/2015, a ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3222/2010).

7. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, zabýval-li se při posuzování zákonných předpokladů singulární sukcese ve smyslu § 107a o. s. ř. toliko tím, zda předložená kupní smlouva (o převodu spoluvlastnického podílu původních žalobců k předmětné nemovitosti na současnou žalobkyni a postoupení dosavadního nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu na ni) je právní skutečností, jež nastala po zahájení soudního řízení, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod posuzovaného práva na novou žalobkyni, a zda opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno (otázkou platnosti postoupení pohledávky kupř. se zřetelem k určitosti smlouvy), se pak soud v souladu s citovanou judikaturou nezabýval, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví.

8. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze pak řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo; pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné. Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022, jakož i judikaturu v něm citovanou).

9. Jestliže pak za řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti svědčící o zcela zjevném zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala vůči eventuálně neúspěšné žalobkyni nedobytnou (žalobkyně je naopak vlastnicí spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti), neodchylují se konkluze odvolacího soudu ani od výše uvedené judikatury vymezující podmínky, za nichž lze návrh žalobce na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř. hodnotit jako zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu