USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Účetní s. r .o., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 1244/12, identifikační číslo osoby: 62586254, zastoupené Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Paťanka 2687/1, proti žalované CA-MANAGEMENT s. r. o., se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, identifikační číslo osoby: 25654349, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení částky 88.886,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 156/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024, č. j. 29 Co 55/2024-268, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.033,60 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Dany Kořínkové, Ph.D., LL.M., advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 12 C 156/2020-246, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.200,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně od 15. 5. 2019 do zaplacení a dále částku 538,- Kč (výrok I); v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 74.774,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně od 15. 5. 2019 do zaplacení a částku 4.374,- Kč, žalobu zamítl (výrok II). Dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 57.026,- Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, dle kterého se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení předmětné částky z inominátní smlouvy ze dne 25. 1. 2016, jejímž obsahem bylo vedení účetnictví a mzdové agendy. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytovala žalované služby v oblasti účetnictví a za poskytnuté služby jí byla žalovaná povinna zaplatit cenu sjednanou touto smlouvou (jednotlivé úkony měly rozdílné ocenění). Dne 31. 12. 2019 vystavila žalobkyně žalované fakturu za provedené služby číslo 2019/508 na částku 83.974,- Kč, včetně DPH, splatnou dne 14. 5. 2020 a doručenou žalované dne 6. 5. 2020. Žalovaná uvedenou částku nezaplatila a dlužná částka spolu se smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně z dlužné částky činí v součtu žalovanou částku. Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil výše uvedenou fakturu se zněním citované smlouvy a konstatoval, že vyúčtované úkony v zásadě spadají pod smluvený paušál ve výši 5.000,- Kč a není možné je fakturovat jednotlivě částkou 700,-Kč za hodinu. K žalobnímu tvrzení žalobkyně, že takováto praxe při vyúčtování byla mezi stranami obvyklá, uzavřel, že tato skutečnost z provedených důkazů nevyplývá. Na základě výpovědi smlouvy ze strany žalované pak došel soud prvního stupně k závěru, že dle požadavku žalované prováděla žalobkyně v roce 2019 práce podle měsíčních výkazů, které lze podřadit pod činnosti, za něž byla žalobkyně oprávněná účtovat smluvní cenu 700,- Kč za hodinu práce, a to v celkovém rozsahu 6 hodin. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná pouze do části jistiny ve výši 5.000,- Kč jako smluveného paušálu a dále v částce 4.200,- Kč za práce za leden až březen 2019 sjednané hodinovou sazbou (tj. 6 x 700,-Kč), včetně úroku z prodlení v zákonné výši, a uznal částečně důvodným i nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 538,- Kč za dobu od 15. 5. 2020 do 8. 9. 2020.
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. dubna 2024, č. j. 29 Co 55/2024-268, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.402,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně od 15. 5. 2020 do zaplacení a částku 608,71 Kč; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II). Výrokem III pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Odvolací soud aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem v té části, dle níž je třeba vycházet ze znění uzavřené smlouvy a posuzovat účtované úkony ve smyslu smluvních ujednání. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dal žalobkyni za pravdu v tom, že pod služby dle čl. 1 odst. 2 a 3 uzavřené smlouvy nelze podřadit položku označenou jako opravy DPH a následná kontrolní hlášení (v originále smlouvy AT corrections and subsequent control reports), neboť se skutečně nejedná o sestavení měsíčních přiznání k DPH a následná kontrolní hlášení, ale o další služby ve smyslu čl. 1 odst. 4 smlouvy, za které byla žalobkyně oprávněna účtovat částku ve výši 700,- Kč za hodinu. Odvolací soud účtovanou částku v rozsahu 10 hodin pak označil za zcela přiměřenou.
5. Odvolací soud dále shledal za důvodnou námitku žalobkyně, dle které jí soud prvního stupně nesprávně přiznal částku bez zohlednění daně z přidané hodnoty. V této souvislosti odkázal nejprve na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž není rozhodné, zda cena dohodnutá ve smlouvě zahrnuje DPH či nikoliv [viz usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021 (uvedené usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Následně pak přihlédl ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) k ustálené obchodní praxi mezi smluvními stranami, neboť jak vyplynulo z předložených faktur, tak žalobkyně od počátku žalované účtovala i DPH a žalovaná jej bez námitek hradila. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedené znění výroku II.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, a to výslovně proti části výroku II, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II a proti výroku
III, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání žalobkyně považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda je praxe stran způsobilá modifikovat dříve uzavřenou smlouvu. Odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně vyložil zavedenou praxi stran, která by modifikovala dříve uzavřenou smlouvu. Dále se domnívá, že soudy nižších stupňů se odchýlily od ustálené judikatury (v dovolání specifikované), dle které je sice možné neprovést navržené důkazy, nicméně pouze tehdy, pokud soud tento svůj postup náležitě odůvodní.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není přípustné, neboť skutečnost, že zavedená praxe stran je způsobilá modifikovat dříve uzavřenou smlouvu, není právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je zčásti věcně neprojednatelné (v rozsahu námitky, zda je zavedená praxe stran způsobilá modifikovat dříve uzavřenou smlouvu) a částečně není dle § 237 o. s. ř. přípustné (proto řešení otázky související s tím, že odvolací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy).
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná a v jakých rozhodnutích je v judikatuře dovolacího soudu řešena odchylně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
12. Dovolatelkou vymezený důvod přípustnosti dovolání nesený námitkou o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pojmově předpokládá, že kromě vymezené právní otázky, na jejímž řešení je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, označí dovolatelka judikaturu Nejvyššího soudu, představovanou konkrétním soudním rozhodnutím, popřípadě rozhodnutími, z nichž se řešení právní otázky podává, a lze tak posoudit, zda řešení zvolené odvolacím soudem bylo s judikaturou konformní či nikoliv. Pouze tehdy lze také dovodit, zda rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou kritizovaného řešení určité právní otázky obstojí či nikoliv. Pokud žalobkyně v poměrech přítomné právní věci sice podrobila dovolací kritice – jako s judikaturou dovolacího soudu rozporný – závěr o způsobilosti zavedené praxe stran modifikovat dříve uzavřenou smlouvu, nicméně tento závěr nemohl být poměřován s konkluzemi přijatými v konkrétních soudních rozhodnutích Nejvyššího soudu, které byla žalobkyně povinna v postavení dovolatelky označit, pak dovolatelkou nebyla iniciována možnost věcného dovolacího přezkumu dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu a v konečném důsledku ani naplnění zákonné úlohy Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. aby dovolatel v rámci vymezeného důvodu přípustnosti dovolání uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k dovoláním dotčenému rozhodnutí odvolacího soudu, označil i Ústavní soud za přiměřený, přičemž současně nepřitakal jako relevantní námitce, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a že tudíž není žádného důvodu po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali (srovnej body 35. a 37. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
13. Bez vlivu na předestřenou konkluzi o vadě dovolání sluší se uvést, že dovolání žalobkyně postrádá ve vztahu k otázce způsobilosti zavedené praxe modifikovat dříve uzavřenou smlouvu i další náležitost předepsanou ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. náležité vymezení důvodu dovolání. Žalobkyně
sice ohlašuje, že v souvislosti s touto otázkou namítá její nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, nicméně zakládá ji na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). 14. Z uvedených závěrů tak pro projednávanou věc vyplývá, že dovolání je v této části neprojednatelné, neboť nesplňuje obligatorní zákonné náležitosti, kterých je třeba k dovolacímu přezkumu. 15. V druhé části dovolání pak žalobkyně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, v dovolání specifikované, týkající se vymezení toho, za jakých okolností může soud neprovést účastníkem navržené důkazy. V této části je sice dovolání projednatelné, neboť dovolatelka řádně vymezila, v čem spatřuje jeho přípustnost; dovolání však dle § 237 o. s. ř. přípustné není. 16. K povinnosti soudu provést účastníkem řízení navržené důkazy považuje dovolací soud za vhodné poukázat na vlastní rozhodovací praxi, v níž vyložil, že podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). 17. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. 18. V projednávané věci se odvolací soud k námitce žalobkyně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, přičemž uvedl, že ,,soud se vypořádal i s případnými důkazními návrhy, které neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné ve vztahu k projednávané věci. I odvolací soud shledal, že žalobkyně svá tvrzení o tom, že na základě dohody mezi jednatelem žalované a žalobkyni docházelo k účtování poskytnutých služeb na třetí subjekty, nijak nedokládá a tyto skutečnosti nijak nevyplývají ani z předložené emailové komunikace, ani z ostatních předložených listin“ (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud má za to, že soudy nižších stupňů dostály své povinnosti vyplývající z výše připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zcela srozumitelně a jasně odůvodnily, proč žalobkyní navržené důkazy nebyly provedeny. Judikaturou Nejvyššího soudu dovozovaný argument pro neprovedení navrhovaných důkazů, tj. že důkazy nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, byl tudíž v poměrech projednávané věci naplněn. 19. Protože dovolatelka výslovně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá i ve výroku o nákladech řízení III., zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. 20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5.033,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.860,- Kč (z hodnoty předmětu dovolacího řízení ve výši 68.137,29 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 873,60 Kč. 21. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalované, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu