28 Cdo 2604/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve
věci žalobců a) Ing. G. S., a b) Z. B., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované M., s. a d. u. o. s. P., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod
sp. zn. 10 C 1/2000, o dovolání žalobců
a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2008,
č. j. 10 Co 73/2007-581, takto:
I. Dovolání žalované co do části výroku II., v níž jí byla uložena povinnost
uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v obci J. L.
a katastrální území Č. H. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 331
u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště T., a to každému z
žalobců po jedné polovině, se zamítá.
II. Dovolání žalované se ve zbylém rozsahu odmítá.
III. Dovolání žalobců se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, č. j. 10 C 1/2000-529,
ve výroku I. uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání v
témže výroku specifikovaných nemovitostí. Ve výroku II. pak zamítl žalobu v
části, v níž se žalobci domáhali uložení téže povinnosti žalované, a to ve
vztahu k nemovitosti č. p. 155 na parcele č. 64/1 a parcely č. 64/1, obou v k.
ú. Č. H. v K., obci J. L., zapsané na listu vlastnickém č. 331 u katastrálního
úřadu pro K. k., pobočky v T. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání
žalobců i žalované odvolací soud ve výroku I. rozsudku identifikovaného v
záhlaví potvrdil v upřesněném znění výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve
výroku II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v
obci J. L. a katastrálním území Č. H. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 331
u Katastrálního úřadu pro K. k., pobočky v T., a to každému ze žalobců po jedné
polovině. Ve zbývajícím rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil. Ve výrocích III., IV., V. a VI. rozhodl o náhradách nákladů řízení.
Krajský soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu
a dospěl k závěru, že částečně důvodné bylo jen odvolání žalobců. Ti uplatnili
požadavek, aby s nimi žalovaná uzavřela dohodu o vydání nemovitostí podle § 5
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění
(dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Žalobci splnili podmínku stanovenou v § 5
odst. 1 citovaného zákona spočívající v učinění výzvy adresované osobě povinné,
a to v zákonem stanovené lhůtě (§ 5 odst. 2) a za dodržení dalších zákonem
předepsaných náležitostí. Z obou výzev žalobců sepsaných jejich tehdejší právní
zástupkyní (advokátkou) lze zjistit, vůči které osobě výzvy směřovaly, ve
kterém katastru a ve kterých knihovních vložkách byly nemovitosti zapsány, za
jakých okolností měl původní vlastník o nemovitosti přijít a jakým způsobem se
zůstavitelův dědic (otec žalobců) snažil nemovitosti po druhé světové válce
marně nabýt zpět do svého vlastnictví. K pozdější výzvě byly připojeny i
některé listiny prokazující způsob pozbytí majetku a příbuzenský vztah. Ze
zákona navíc nevyplývá, že by bylo nutné současně s výzvou ihned předložit
veškeré důkazní materiály prokazující oprávněnost uplatněného nároku. Není tedy
v rozporu, jestliže oprávněná osoba nejprve vyzvala osobu povinnou k vydání
věci a některé důkazy
o oprávněnosti svého nároku doplnila později, třeba až v rámci soudního řízení. Výzvy sice nepodepsal žádný ze žalobců, avšak ti již v té době byly zastoupeni
na základě plné moci advokátkou, která podala výzvy jejich jménem. Žalobci též
vyzvali osobu, která byla podle zákona č. 87/1991 Sb. osobou povinnou, neboť ke
dni účinnosti zákona předmětné nemovitosti držela. Přesvědčivě byla též
zjištěna posloupnost mezi žalobci a zůstavitelem, a to především ze spisu
Okresního soudu v B., sp. zn. D 485/46. Námitky žalované, že otec žalobců nebyl
nikdy určen za dědice po svém strýci, neboť řízení bylo zastaveno pro
nemajetnost zůstavitele, a že otec daroval strýcův majetek po roce 1945
Ústřední radě odborů souvisí s neúplným pochopením právního institutu ležící
pozůstalosti, jak jej ve své judikatuře vymezil Nejvyšší soud. Odnětí majetku z
ležící pozůstalosti spadá podle Nejvyššího soudu pod § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a z tohoto důvodu jsou žalobci osobami oprávněnými. Podle § 797 a
§ 819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (vyhlášen Císařským patentem ze
dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. zák. soud. – dále jen „o. z. o.“) platného v době
úmrtí zůstavitele, se dědic stal vlastníkem dědictví teprve odevzdáním na
základě odevzdací listiny soudu, která měla deklaratorní i konstitutivní
povahu. Teprve odevzdací listina zakládala vlastnické právo a odevzdání
pozůstalosti dědici již následně k dovršení přechodu nevyžadovalo vklad
vlastnického práva do veřejných knih ve smyslu § 436 o. z. o. Dědic se stal
vlastníkem věcí z dědictví odevzdáním pozůstalosti, čímž bylo dědické řízení
skončeno. V období mezi smrtí zůstavitele a nabytím dědictví pozůstalým se
jednalo o tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), která měla práva a
povinnosti jako by byla subjektem práva. Šlo o zvláštní právní instituci, která
sice nebyla právnickou ani fyzickou osobou, ale byla nositelem byť omezených
práv a povinností. Mohla vystupovat v soudním či správním řízení jako jejich
účastník. Z toho mimo jiné vyplývá i to, že otec žalobců nemohl žádný právní
úkon směřující k převodu vlastnického práva ve formě daru z ležící pozůstalosti
do vydání odevzdací listiny uskutečnit. Zavedení národní správy na požadovaný
majetek ke dni 1. 10. 1945 podle dekretu č. 5/1945 Sb. ještě neznamenalo odnětí
vlastnictví ve prospěch jiného subjektu, když podle § 1 odst. 1 citovaného
dekretu jsou neplatné jakékoliv majetkové převody a právní jednání, pokud byla
uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo rasové persekuce. Ovšem vynětí
nemovitostí dílčím rámcovým plánem z přídělového řízení a jejich odevzdání v
prosinci 1948 Revolučnímu odborovému hnutí již bylo protiprávním postupem v
rozporu se zásadami demokratické společnosti učiněným v rozhodném období ve
smyslu § 2 odst. 1, § 3 odst. 2 a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. To vše s
přihlédnutím k tomu, že podaná žádost o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyla ze snadno pochopitelných důvodů vyřízena. Postup tehdejšího
státního aparátu porušil především právo občana vlastnit majetek, čímž
pokračoval v represích započatých za protektorátu.
Tvrdit v současnosti, že
nárok na dědictví či restituci nebyl uspokojen z jiných důvodů, je více než
odvážné, zvláště nebyly-li zjištěny žádné překážky, které by bránily restituci
majetku. Ohledně otázky, zda vydání staveb nebrání ztráta jejich původního
stavebně technického charakteru ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn
skutkový stav a znalecký posudek odpověděl na všechny účastníky položené
otázky. Svůj stavebně technický charakter ztratila zásadní přestavbou jen
zotavovna „S.“. Odvolací soud přitom vyšel ze stávající judikatury, zejména pak
z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, publikovaného v
časopise Soudní rozhledy č. 4/1994, a dále pak z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 231/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 23, poř. č. 137. U zotavovny Idyla k výměně žádného z prvků dlouhodobé
životnosti nedošlo, stejně tak i u staveb pojmenovaných V. a A. Více než
polovina základů u dvou posledně jmenovaných staveb zůstala původních (67 resp. 89 %). Totéž však nelze říci o zotavovně S., v níž nastala výměna prvků
dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50 % původní stavby u krovů a
objekt doznal i dalších změn, jež odvolací soud v dalším podrobně popisuje. Ze
znaleckého posudku bylo zjištěno, že dům byl v rámci rekonstrukcí provedených v
převážné míře v letech 1980 – 1984 přestavěn tak, že při tom došlo k obměně
všech prvků dlouhodobé životnosti, čímž se zvýšil obestavěný prostor o 70 %
oproti stavu původnímu. Avšak § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nezmiňuje o
osudu pozemku, na kterém se nachází stavba zásadním způsobem přestavěná. Z toho
lze dovodit, že není vyloučeno, aby takový pozemek byl vydán oprávněné osobě. Takový postup nevylučuje ani § 8 odst. 3 citovaného zákona. V souladu s účelem
restitučního zákona je třeba upřednostnit výklad svědčící ve prospěch žalobců. Není důvodu se domnívat, že tímto vzniknou neřešitelné právní vztahy mezi
účastníky řízení, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem
stavby na tomto pozemku se nacházející.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s tím, že
je to je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dané rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a zároveň je řízení před soudy obou stupňů postiženo
vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překážka pro
vydání nemovitostí žalobcům spočívající ve ztrátě stavebně technického
charakteru dotčených nemovitostí se týká nejen domu „S.“, jenž jako jediný
nebyl soudy vydán, ale i domů označovaných v soudním sporu jako „V.“ a „A.“,
neboť i u nich ze znaleckého posudku plyne, že byly z více než 50 % přestavěny. Soud prvního stupně na jedné straně konstatuje, že ve smyslu judikatury lze
považovat za zásadní přestavbu stav, kdy alespoň u jednoho prvku dlouhodobé
životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku v objektu, avšak na straně druhé u konkrétních objektů
soud prvního stupně uvádí, že takováto změna pouze u jednoho z prvků dlouhodobé
životnosti není podstatnou změnou stavebně technického charakteru původní
stavby. Touto vnitřní rozporností odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se
odvolací soud přes námitku žalované vůbec nezabýval. Tuto otázku tedy oba soudy
posoudily v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a zároveň v rozporu s
hmotným právem. Rovněž otázka splnění náležitosti výzvy k vydání nemovitostí
podle zákona č. 87/1991 Sb. byla posouzena v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Dopis právní zástupkyně žalobců, JUDr. V., ze dne 14. 9. 1991
neobsahuje žádnou výzvu. Navíc jméno druhé žalobkyně se v předmětné restituční
věci objevilo až v žalobě ze dne 18. 3. 1992. Dále z dědického spisu Okresního
soudu v B. není zřejmé, v jakém příbuzenském vztahu byl A. S. (právní
předchůdce žalobců) k MUDr. N. (zůstaviteli), když v několika dokumentech
tohoto spisu se o něm hovoří jako o bratrovi zůstavitele, v dalších pak jako o
jeho synovci. Stejně tak sami žalobci nemají v této věci jasno. V soudním
řízení tedy nejenže nebylo prokázáno, v jakém příbuzenském vztahu tyto osoby
byly, ale absentuje dokonce i řádné tvrzení o této skutečnosti. Zmíněná výzva
též byla adresována nesprávnému subjektu (O.), když údajnou správnost tohoto
adresáta soud prvního stupně dovodil z důkazů, které neměly být vůbec provedeny
a soud k nim neměl přihlížet. Usnesením ze dne 28. 1. 2004, č. j. 10 C
1/2000-330 soud prvního stupně totiž provedl koncentraci řízení, přičemž uvedl,
že ke skutečnostem a důkazům uvedeným po poskytnuté lhůtě nebude přihlížet. Tento zákaz se pak nutně vztahuje i na důkazy, které si soud bez návrhu stran
obstaral sám. Jejich provedením a vzetím v potaz obešel soud prvního stupně
provedenou koncentraci řízení. Tím porušil i princip rovnosti stran. O tyto
důkazy provedené při ústním jednání dne 21. 8. 2006 soud prvního stupně opřel i
své závěry o správnosti adresáta výzvy k vydání věci.
Další vada řízení spočívá
v tom, že odvolací soud nedoručil žalované vyjádření žalobců k jejímu odvolání,
ačkoliv z jeho obsahu při odůvodnění napadeného rozsudku vycházel. Z těchto
důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání také žalobci, a to do části, v
níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2006 ve znění
opravných usnesení ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k nemovitosti č. 155
na parcele č. 64/1 v k. ú. Č. H. v K. (část výroku II.), a do výroků
o nákladech řízení III., V. a VI. Žalobci považují důvody, pro které odvolací
soud učinil závěr o ztrátě stavebně technického charakteru výše identifikované
stavby (zvýšení kvality poskytovaných služeb, zázemí, pohodlí klientů, původní
tvar budovy a celkové její uspořádání), za podle stávající judikatury
Nejvyššího soudu neodpovídající a nerozhodující pro aplikaci § 8 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. Žalobci v této souvislosti poukazují též na nález Ústavního
soudu ze 13. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 244/98. V posuzovaném případě došlo k
výměně prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50 % u krovů. To
souvisí s tím, že došlo ke změně tvaru střechy a dále k přístavbám k hlavní
budově. Restituční judikatura však výslovně zdůrazňuje nerovnocennost
jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy
sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru,
stejně tak jako pouhá přístavba. Přístavby jsou pouhým zhodnocením stavby ve
smyslu § 7 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., jež není překážkou vydání nemovitosti
podle § 8 odst. 1 téhož zákonného předpisu. Soud se ve svých závěrech
soustředil pouze na výpočty znaleckého posudku, kde se za základ 100 % bere
pouze původní stav. Přitom znalec u ústního jednání výslovně uvedl, že pokud je
použit jako 100 % současný stav či původní stav nemovitosti, tak při výpočtu
změn prvků dlouhodobé životnosti vychází poměrně zcela jiné výsledky. Konkrétně
pak z tabulky na č. l. 47 vyplývá, že pokud by za základ 100 % byl vzat
současný stav, byly by výsledné hodnoty pro žalobce příznivější. Žalobci
navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího ve výrocích II.,
III., V. a VI. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jejich
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Ve vztahu k dovolání žalované lze konstatovat, že v části, v níž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně (jedná se o tu část výroku II., v níž
odvolací soud uložil žalované povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání
stavební parcely č. 64/1 – blíže identifikované tamtéž), se jedná o měnící
rozsudek odvolacího soudu, a dovolání proti této části je tedy přípustné
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř..
Naopak proti zbývající části výroku II. rozsudku odvolacího soudu je dovolání
žalované z hlediska procesní újmy na straně konkrétního účastníka nastalé na
základě soudního rozhodnutí „nepřípustné“ (tzv. subjektivní nepřípustnost),
neboť žalované touto částí výroku nebyla způsobena žádná újma, která by byla
odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. “Subjektivní
přípustnost” dovolání totiž implikuje otázku určení subjektu, který je v daném
případě oprávněn – ve smyslu
§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – dovolání, jež je objektivně
přípustné, podat. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 1998). Z
hlediska objektivní přípustnosti – tedy přípustnosti podle § 236 odst. 1 o. s.
ř. – je pak třeba konstatovat nepřípustnost dovolání žalované proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu III., IV., V. a VI., v nichž bylo rozhodnuto o
náhradách nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu
usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání
proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta
je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o.
s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními
§ 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z
tam taxativně vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu lze pak
zvažovat jen na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození
přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět
k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně
významné. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání žalobců co do části výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen zamítací výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k
nemovitosti č. p. 155 (tzv. objekt „S.“), lze zvažovat pouze na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, a to za podmínek popsaných v třetím
odstavci téhož zákonného ustanovení. Proti výrokům II., V. a VI. pak ani
dovolání žalobců není přípustné z výše vyložených důvodů týkajících se dovolání
do výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností dovolání žalované ve vztahu k části
výroku II. tak, jak byla identifikovaná výše.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované bylo v této části shledáno přípustným,
zabýval se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná v tomto ohledu namítala
porušení pravidel koncentrace řízení soudem prvního stupně a dále pak
skutečnost, že jí nebylo doručeno vyjádření žalobců k jejímu odvolání.
Koncentrace řízení podle § 118c o. s. ř. se vztahuje na skutková tvrzení
a označení důkazů ze strany účastníků řízení, a též i na důkazní prostředky,
které si soud ze své iniciativy obstará sám (§ 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Limitující na možnosti soudu provést takové důkazy a k jejich výsledku
přihlížet je to, zda potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. přitom v
daném řízení potřeba vyžádání a provedení předmětných důkazů (jednalo se o
zřizovací listinu společnosti OREA, ostatní listiny týkající se jejího zřízení
a seznam listin založených ve sbírce listin k tomuto subjektu – viz pokyn
soudu k jejich vyžádání – bod 2, na č. l. 461) vyplynula z tvrzení jak žalobců,
tak i obrany žalovaného uplatněných ještě před koncentrací řízení (viz. např.
průvodní směřování žaloby proti O., odborová organizace a vliv důsledků
právního nástupnictví na žalované straně). Důkazní aktivitou soudu prvního
stupně tak zcela zřetelně nedošlo k porušení principu rovnosti stran.
Pokud se jedná o námitku vady řízení spočívající dle žalované v tom, že
dovolací soud jí nedoručil vyjádření žalobců k jejímu odvolání, Nejvyšší soud
konstatuje že se nejedná o vadu řízení, neboť zákon neukládá soudu doručovat
stranám
i vyjádření protistrany k jejich podání. Navíc ze spisu v dané věci vyplývá, že
obsah dotčeného vyjádření žalobců byl sdělen při jednání u odvolacího soudu dne
5. 2. 2008. Z argumentace žalovaného není ani zřetelné, jakým způsobem by takto
napadený postup odvolacího soudu měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná žádné jiné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se
dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Námitky směřující ke zpochybnění závěrů soudů obou stupňů o nenaplnění překážky
ztráty stavebně technického charakteru ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. se zajisté nevztahují k právě posuzované části výroku II. rozsudku soudu
odvolacího, neboť jejím předmětem byl pozemek (st. p. č. 64/1 blíže
identifikovaný výše), jehož se takové závěry nemohou přirozeně týkat. Na tomto
místě lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak na rozsudek
ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 283/2007 (dostupný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu), v němž se uvádí, že „ztráta stavebnětechnického
charakteru brání pouze vydání stavby, nikoli pozemku. Nelze proto při
posuzování restitučních nároků oprávněných osob opomenout zásadu, že stavba
není součástí pozemku. Není v zásadě vyloučeno, aby vlastníkem pozemku a
vlastníkem stavby na něm stojící byly dva odlišné subjekty“ (tento rozsudek byl
sice nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07,
veřejnosti dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz, částečně zrušen, avšak závěrů zde uvedených se nedotkl).
Ve vztahu k námitkám nesplnění náležitostí výzvy ve smyslu § 5 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. je nutné poukázat na závěry dosažené v judikatuře Nejvyššího
soudu
a soudu Ústavního, v níž bylo konstatováno, že při interpretaci restitučních
předpisů je třeba mít vždy na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů
(nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/03, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 35) a také skutečnost, že do
restitučního předpisu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k
uplatnění nároku postupovali mnohdy zcela laicky; jejich neznalost či pochybení
by nemělo být využíváno proti cílům restitucí (nález Ústavního soudu ze dne 26.
6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku č. 3, pod. č. 37, na nějž bylo poukázáno již v usnesení
Nejvyššího soudu vydaném v souzené věci dne 21. 3. 2000, sp. zn. 28 Cdo
1637/99).
Právě uvedenému koresponduje závěr, že nelze po žalobcích (osobách oprávněných)
spravedlivě požadovat, a to ani tehdy jsou-li kvalifikovaně právně zastoupeni,
aby hned v první výzvě o vydání nemovitosti podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. uvedli úplně a do všech podrobností všechny skutečnosti svědčící v jejich
prospěch, zejména aby zcela jasně a určitě identifikovali všechny věci, jež
mají být vydány, aby zcela nepochybně ozřejmili všechny okolnosti nabytí
vlastnického práva k dotčeným nemovitostem státem, aby bez jakýchkoliv
pochybností a nedostatků označili relevantní příbuzenské vztahy a s tím
spojenou dědickou posloupnost či aby bez jakýchkoliv pochybení identifikovali
osobu povinnou. Takové skutečnosti mají a musí být předmětem dalšího
upřesňování ze strany osob oprávněných, neboť požadavek jejich úplného vylíčení
v první výzvě by byl vzhledem ke složitosti dotčených právních vztahů a jejich
časové odtažitosti nejen neodpovídající účelu restitučních předpisů, ale často
i nesplnitelný.
V souzené věci zaslala právní zástupkyně žalobců Č. s. r. p. O. první výzvu v
zákonem stanovené lhůtě (viz č. l. 26), kterou dále postupně doplňovala
(zejména výzvou ze dne 10. 3. 1992 a ze dne 1. 4. 1994). Z těchto výzev se
podávají náležitosti vyžadované v § 5 zákona č. 87/1991 Sb., jak je v
odůvodnění svého rozsudku podrobně vylíčil soud prvního stupně. K tomu Nejvyšší
soud dodává, že již z první výzvy je patrné, jakého okruhu věcí se výzva
žalobců týkala, tedy že se jednalo o vydání věcí, jejichž původním vlastníkem
byl MUDr. H. N., přičemž nemovitost zvaná „S.“ byla uvedena pouze příkladmo
(viz slova „mimo jiné“). Zcela nepochybně navíc platí závěr učiněný soudem
prvního stupně, že všechny tyto výzvy byly učiněny před účinností zákona č.
116/1994 Sb., novelizujícího § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 a že žalobci tak
byli ještě po roce 1994 oprávněni požadovat vydání majetku.
Skutečnost, že žalobkyně b) nebyla v předmětných výzvách uvedena vůbec a své
právo uplatnila až současně s podanou žalobou podle § 5 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., na věci nic nemění, neboť i žalobce a) mohl restituční nárok podle
dotčeného právního předpisu uplatňovat sám, a to ke všemu předmětnému majetku
jako celku, což umožňuje § 5 odst. 1 poslední věta cit. zákona, jenž stanoví,
že „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle
odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.“
Jestliže žalovaná namítá nedostatky ve zjištění příbuzenských vztahů mezi
žalobci a MUDr. N., pak je třeba konstatovat, že soud prvního stupně i soud
odvolací vycházely z dědického spisu vedeného Okresním soudem v B. pod sp. zn.
D 485/45 k pozůstalosti po MUDr. N. a zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv
pochybností dospěly k závěru, že otec žalobců A. S. (později Š.) byl synovcem
jmenovaného MUDr. N. Zpochybnění učiněné žalovanou vychází pravděpodobně z
výslechu svědka R., jenž označil A. S. za vnuka zůstavitele. To však nemění nic
na tom, že jak Okresnímu soudu v B., tak i notáři jakožto soudnímu komisaři
bylo v označeném dědickém řízení zřejmé, že A. S. byl synovcem zůstavitele,
jeho jediným dědicem, přičemž. Dr. J. S. byl bratrem A. S. (viz č. l. 2, 5, 2,
26, 34 zmíněného dědického spisu).
Žalovaná dále uvedla, že předmětné výzvy byly ze strany žalobců směřovány vůči
nesprávnému adresátovi a v tomto ohledu zpochybnila závěry soudem prvního
stupně údajně dovozené v rozporu s jeho usnesením ze dne 28. 1. 2004, jímž
tento soud provedl k návrhu žalobců koncentraci řízení podle § 118c odst. 1 o.
s. ř. Nejvyšší soud však konstatuje, že tato otázka již byla v rovině právní
řešena a vyřešena v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu v souzené věci ze dne
21. 3. 2000, č. j. 28 Cdo 1637/99-142. V citovaném rozhodnutí bylo poukázáno
mimo jiné na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 3 Cdo
41/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník
1994, v němž se uvádí, že „jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o
němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů
evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové
podání účinky řádné výzvy podle ustanovení (§ 5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.).“
Jestliže tedy žalobci vyzvali k vydání předmětných nemovitostí osobu, o níž se
domnívali, že tyto nemovitosti drží a spravuje (OREA), přičemž následně bylo
zjištěno, že vlastnické právo k těmto nemovitostem náleželo ve skutečnosti
žalované (či jejímu právnímu předchůdci), pak plně platí závěry vyslovené v
citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a námitky žalované jsou v tomto ohledu
nepřípadné.
Nejvyšší soud proto shledal dovolání žalované ve vztahu k části výroku II.
rozsudku soudu odvolacího, v níž odvolací soud uložil žalované povinnosti
uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v k. ú. Č. H. v K.
za nedůvodné, a proto její dovolání v této části podle § 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné ve
vztahu k ostatním výrokům napadeného rozhodnutí pro zásadní právní význam,
avšak pouze pod zorným úhlem námitek směřujících vůči posouzení charakteru
přestavby dotčených nemovitostí, neboť ostatní námitky žalované byly vypořádány
již v předchozích částech odůvodnění.
Rozhodujícím pro posouzení této právní otázky je § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb., jenž stanoví: „Stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní
stavebně technický charakter, se nevydávají.“ K výkladu jednotlivých pojmů
citovaného ustanovení se již mnohokráte vyjádřil jak soud Nejvyšší, tak i soud
Ústavní. V judikatuře těchto soudů bylo obecně dovozeno, že pro úvahu o zásadní
přestavbě
(v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně
technického charakteru stavby), je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u
jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu (viz
například rozsudek Nejvyššího soudu 28. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 905/2001, či
rozsudek téhož soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2210/2000, oba
veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Zásadně tedy musí dojít k obměně těch konstrukcí a prací, které nejenže stavbu
jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo
odvisí; půjde tedy zejména o změnu hlavních nosných konstrukcí (svislých i
vodorovných), o výměnu konstrukce střechy a v některých případech též o
podstatné zásahy do konstrukce schodiště (pokud schodiště tvoří součást nosného
systému stavby).
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly (zejména na základě
znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v B.)
k závěru, že u staveb V., A. a I. nedošlo ke změně prvků stavby v takovém
rozsahu, aby bylo možné výsledek takových změn považovat za ztrátu jejich
původního stavebně technického charakteru. Přezkum skutkových závěrů obou soudů
pak Nejvyššímu soudu vzhledem k možnosti založení přípustnosti dovolání v dané
věci pouze pro posouzení otázek zásadní právní významnosti, nepřísluší (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Pokud však žalovaná namítá, že soudy v daném řízení výše uvedenou judikaturu
nerespektovaly, jsou její námitky nepřesvědčivé. Byť by i bylo pravdou, že
některé ze zásadních prvků předmětných objektů byly zásadním způsobem změněny
(například
u ubytovny V. se mělo jednat o významnější přestavbu základů, a to z 51 %), je
nezbytné každý jednotlivý případ posuzovat individuálně s přihlédnutí k závěrům
zdůrazněným v několika nálezech Ústavního soudu (například nález ze dne 2. 7.
2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, veřejnosti přístupný na internetových stránkách
Ústavního soudu), tedy že:
1. je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad dotčeného ustanovení
zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu
2. jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na
celkové konstrukci stavby rovnocenné
3. zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí
jednotlivých prvků.
Oba soudy ve vztahu k přestavbě výše zmíněných budov (tedy kromě budovy zvané
S.) poskytly zcela přesvědčivé odůvodnění vedoucí k logickému závěru, že v
daných případech se nejednalo o ztrátu stavebně technického charakteru těchto
objektů. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že také při posuzování charakteru
přestavby restitučními žádostmi dotčených nemovitostí je třeba vždy brát v
úvahu účel tzv. restitučních právních předpisů, a to tak, aby byl v maximální
míře v rámci těchto předpisů dosažen zamýšlený účel restituce. Jinak řečeno,
přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhrad či
finančních kompenzací. Každou výjimku z takto obecně stanoveného pravidla
(jakou představuje i § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba interpretovat
za pomoci restriktivních výkladových pravidel (srovnej například nález
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 34, str. 35, veřejnosti též dostupný na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
Soud odvolací postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, a jeho právní
posouzení tudíž odpovídá dotčeným hmotně právním ustanovením. Napadené
rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalované tak nenaplňuje takové podmínky, jež
by mohly dovolací soud vést k závěru, že se v souzeném případě jedná o zásadně
právně významné rozhodnutí a přípustné dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání
žalované ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Dovolací soud se konečně zabýval dovoláním žalobců, kteří rozsudek odvolacího
soudu napadli v rozsahu části výroku II., a to pokud se týkal potvrzení
zamítnutí jejich žádosti o vydání objektu označovaného jako „S.“. Pro posouzení
námitek žalobců platí zcela právní závěry vyjádřené výše ve vztahu k pojmu
„ztráta stavebně technického charakteru stavby“ s tím, že stejně jako v případě
žalované nebyl Nejvyšší soud povolán přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších
stupňů (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a proto z nich v dalším vycházel.
Je pravdou, že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého
podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a že zásadní přestavbou nelze
rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků. V daném
případě sice došlo ke změnám u čtyř prvků dlouhodobé životnosti předmětné
stavby z více jak 50 %, nicméně část těchto změn spočívala v pouhé výměně části
prvků za nové; u zdiva tak došlo k výměně v rozsahu 14 % a k novým konstrukcím
ze 44 %, u stropů došlo k výměně z 20 % a k novým konstrukcím z 53 %, u schodů
došlo k výměně ze 40 % a k novým konstrukcím z 15 % a konečně u krovů došlo k
výměně ze 71 % a k novým konstrukcím z 29 %. Je možné konstatovat, že ze všech
prvků dlouhodobé životnosti došlo k zapracování nových konstrukčních složek z
více jak 50 % jen u stropů a krovů. Avšak odvolací soud neopomněl přihlédnout k
individuálním okolnostem daného případu, když konstatoval, že zotavovna S. sice
nadále slouží k původním účelům, nicméně že co se týče pohodlí klientů, jsou
služby ve všech směrech na vyšší úrovni
a že obestavěný prostor se zvětšil o 4.796 m3 (tedy o 70,7 %), přičemž změny se
dotkly objemů výškových i půdorysných. Stavba si neponechala svůj původní tvar
ani rozměr a neponechala si ani své původní uspořádání. Oba soudy tak zcela
dostály třetímu zásadnímu bodu hodnocení zásadní přestavby, a to že je třeba i
přes takto „matematicky“ přesný výklad zachovat možnost individuálního
posouzení a postupovat spíše případ od případu, a to při hodnocení všech prvků
stavby zvláště a v jejich vzájemné souvislosti. Není od věci ani hodnocení
kvality poskytovaných služeb, za jejichž účelem byla stavba vybudována a pro
jejichž kvalitativní zvýšení byla rekonstruována či přestavěna.
Dovolací soud proto považoval posouzení zásadní přestavby objektu S. z pohledu
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za vyvážené, logické a odpovídající
závěrům ustálené judikatury. Proto nepokládal napadené rozhodnutí za zásadně
právně významné a dovolání žalobců za přípustné, a proto jejich dovolání podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1, 2 a §
146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že ani dovolání žalobců ani
dovolání žalované nebylo vyhověno, a proto žádný z nich nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu