28 Cdo 2616/2024

28 Cdo 2616/2024-235

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) K. H., b) B. K., c) L. K., d) V. K., všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 28/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o zaplacení částky 21.234.615 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 718/2018, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 91 Co 233/2021-135, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 91 Co 233/2021-135, se ve výrocích V. a VI. ruší; současně se ve výrocích V. a VI. ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. dubna 2021, č. j. 4 C 718/2018-85, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 C 718/2018-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 451.269,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku ve výši 2.256.345,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců c) a d) částku ve výši 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výroky III. a IV.). Co do zbylé části žalobu zamítl (výrok V.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 172.304,- Kč (výrok VI.).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výroku V. a žalované proti výrokům I., II., III., IV. a VI. rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 91 Co 233/2021-135, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 451.269,- Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 75.211,50 Kč od 23.

10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 451.269,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 75.211,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.). V části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2.256.345,- Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.880.287,50 Kč od 23.

10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 2.256.345,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok II.). V části výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce c) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.128.173 Kč od 22. 10.

2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 940.144,25 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) částku 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok III.). V části výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.128.173,- Kč od 22.

10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 940.144,25 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci d) částku 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok IV.). Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se žaloba žalobkyně a) o zaplacení částky 1.479.981,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22.

10. 2018 do zaplacení, žaloba žalobce b) o zaplacení částky 7.395.337,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení, žaloba žalobce c) o zaplacení částky 3.697.668,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10.

2018 do zaplacení a žaloba žalobce d) o zaplacení částky 3.697.668,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení zamítá (výrok V.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.).

3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že žalobci se jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), domáhají na žalované podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 21.234.615 Kč za odňatý a nevydaný pozemek dle PK č. 809 o výměře 4.872 m2 v katastrálním území Strašnice (dále „předmětný pozemek“), za nějž jim nebyl poskytnut náhradní pozemek.

Žalovaná částka představuje aktuální (tržní) cenu předmětného pozemku, jak byla zjištěna v žalobci předloženém znaleckém posudku ze dne 20. 6. 2018, č. 2639/226/2018. Soudy nižších stupňů s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodily, že je namístě žalobcům přiznat finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovené v souladu s ustanovením § 28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení, či snížení této finanční náhrady.

Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce úroků z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě žalovanou tížila povinnost poskytnout žalobcům finanční náhradu do tří let od převzetí písemné výzvy, tedy do 22. 10. 2021, a tudíž se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžité náhrady dne 23. 10. 2021, a to pouze s plněním finanční náhrady ve výši stanovené postupem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě.

Odvolací soud v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Soudy nižších stupňů přiznanou finanční náhradu pokládají za neadekvátní a nedostatečnou. Domnívají se, že soudy nižších instancí se měly v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, zabývat žalobci předkládanými důvody pro zvýšení této náhrady (vývoj tržní ceny pozemků na území hlavního města Prahy, liknavý a svévolný přístup žalované k uspokojení restitučního nároku žalobců spočívající v nesprávně určeném ocenění odňatého pozemku, které bylo napraveno až v důsledku aktivity žalobců v roce 2014, neúspěšná účast žalobců požadujících vydání náhradních pozemků v sedmi veřejných nabídkách a předložení dvou znaleckých posudků oceňujících odňatý pozemek jednak v tržní ceně a dále v ceně dle vyhlášky č. 441/2013 Sb.), přičemž akcentují především vývoj tržní ceny předmětného pozemku a jeho lokalitu.

Podotýkají rovněž, že Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku vycházel z údajů týkajících se míry inflace a vývoje spotřebitelských cen vybraných výrobků, nikoli z údajů vypovídajících o ceně pozemků v České republice, popřípadě i na území hlavního města Prahy. Vyjadřují přesvědčení, že soudy nižších stupňů měly žalobcům přiznat finanční náhradu minimálně ve výši stanovené na základě vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na předestřené spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.

s. ř.“), v potřebě posoudit dovolacím soudem vyřešenou otázku jinak, popřípadě v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále pak rozporují úvahu odvolacího soudu o nároku žalobců na zaplacení úroků z prodlení až od 23. 10. 2021, jakož i

rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v zamítavých částech výroků I., II., III. a IV. I ve výrocích V. a VI. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. K dovolání žalobců se žalovaná vyjádřila nesouhlasně. Argumentace žalobců poměřující požadovanou náhradu s aktuálním stavem na trhu s nemovitostmi dle mínění žalované vypovídá o spekulativním záměru žalobců. Žalovaná také podotkla, že majetkové křivdy by měly být zákonem stanoveným postupem toliko zmírněny, nikoli zcela odstraněny. Upozornila rovněž, že vyšší cena nemovitostí v Praze je již zohledněna v ceně stanovené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná. Má za

to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, za jakých okolností mohou soudy přistoupit při poskytování finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě k modifikaci „kritéria šestinásobku“ formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Připustila, že okolnosti podmiňující zvýšení, či snížení finanční náhrady lze s ohledem na specifika jednotlivých restitučních kauz zobecnit jen do určité míry, pročež přezkumu ze strany Nejvyššího soudu dle přesvědčení žalované podléhá otázka, zda takové okolnosti byly dány v konkrétní věci.

Nadto se podle mínění žalované odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, a ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, nepřihlédl-li k okolnostem ovlivňujícím výši požadované náhrady. Zdůraznila přitom, že v projednávané věci existují mimořádné okolnosti opodstatňující snížení náhrady pod šestinásobek částky určené podle ustanovení § 28a zákona o půdě, neboť je třeba zohlednit pasivitu oprávněných osob při uplatňování jejich restitučního nároku, respektive délku prodlení na straně státu při uspokojování sporného nároku.

Dále poukazuje na odchýlení se odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu při určení výše úroku z prodlení z požadované částky finanční náhrady. Namítá, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, měl odvolací soud přiznat žalobcům úrok z prodlení z částky stanovené dle ustanovení § 28a zákona o půdě, nikoli z jejího šestinásobku, jelikož rozhodnutí soudu ukládající povinnost k zaplacení navýšené finanční náhrady je rozhodnutím konstitutivním.

Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že tvrzení žalované ve vztahu k okolnostem umožňujícím snížení finanční náhrady pod hranici šestinásobku ceny určené dle ustanovení § 28a zákona o půdě nemají oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení byla prokázána dostatečná aktivita žalobců vůči žalované, ba naopak žalovaná evidovala restituční nárok žalobců až do roku 2014 v nesprávné výši a přecenila jej až na základě aktivního přístupu žalobců. Co se týče úroků z prodlení, setrvali žalobci na požadavku, aby jim soud přiznal úroky z prodlení od dne 22. 10. 2018, tedy od dne doručení výzvy k poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě žalované, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10.

8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, č. j. 28 Cdo 856/2022-181 (dále také „Rozhodnutí Nejvyššího soudu“), byla dovolání žalobců i žalované coby nepřípustná odmítnuta. V případě dovolání žalobců založeného na nesouhlasné argumentaci vážící se k výši přiznané finanční náhrady s odůvodněním, že při řešení nastolené právní otázky přiměřené a spravedlivé výše finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované konkluzemi vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, neodchýlil. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dovodil, že finanční náhrada ve výši šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovená dle ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č 182/1988 Sb. požadavek na náhradu spravedlivou, přiměřenou a rozumnou splňuje.

9. Ústavní soud nálezem ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1577/22 (dále „Kasační nález“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, č. j. 28 Cdo 856/2022-181, zrušil s konstatováním, že jím „byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V Kasačním nálezu s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, vydané v obdobných právních věcech, Ústavní soud vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená, rozumná a spravedlivá finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci. Ústavní soud odkázal na nálezy ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, s jejichž závěry - dle jeho úsudku - výše koeficientu vypočtená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, nekoresponduje. Ústavní soud akcentoval, že je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšené finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí „jako specifického druhu věci“.

II. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobců a žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není přípustné. Přípustnost dovolání žalobců vyplývá ze závazného právního názoru (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jenž Ústavní soud vyjádřil v Kasačním nálezu. Dovolání žalobců je tak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda s přihlédnutím k individuálně daným poměrům projednávané věci jsou dány důvody pro zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jenž byl petrifikován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jako finanční náhrady rozsahu přiměřeného a rozumného hodnotě odňatého pozemku. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se v projednávané věci soudy obou stupňů řídily právním názorem vyjádřeným v označeném rozsudku Nejvyššího soudu, jenž koeficient šestinásobku ceny vypočtené ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě shledal přiměřenou, rozumnou a spravedlivou výší finanční náhrady, jak byla vytýčena prejudikaturou Ústavního soudu, avšak v Kasačním nálezu Ústavní soud označil takto zvýšenou hodnotu za „neústavně nízkou“ (viz bod 25.

odůvodnění Kasačního nálezu), ocitají se i závěry vyjádřené v rozsudcích obvodního soudu i městského soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž je naplněn i důvod přípustnosti dovolání (srovnej výrokovou větu III. a bod 43. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

15. Přípustnosti dovolání žalované nelze přitakat, pokud jde o její dovoláním formulovaný požadavek na příkladmé vymezení mimořádných okolností, jež mohou v konkrétním případě vést ke snížení, popřípadě zvýšení, částky finanční náhrady, neboť na řešení takto pojaté otázky není rozsudek odvolacího soudu založen a není tak žádného důvodu, aby takovou otázku jako v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou dovolací soud otevíral. Rozsudek odvolacího soudu možné zvýšení či snížení finanční náhrady odpovídající dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.

2.2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, šestinásobku ceny odňatého (nevydaného) pozemku stanovené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. posuzoval toliko z hlediska tvrzení účastníků řízení o pasivním, popřípadě liknavém, přístupu druhé strany k uplatňování, respektive vypořádávání, nároku na finanční náhradu a dospěl k závěru, že tato okolnost atribut mimořádnosti ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu postrádá. Mimořádností (výjimečností) účastníky řízení tvrzených skutečností se odvolací soud zabýval, přičemž konkluzi, že se nejedná o natolik specifické či výjimečné okolnosti, které by opodstatňovaly úpravu přiznané finanční náhrady, také řádně odůvodnil (srovnej body 22.

až 25. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku). Ostatně nelze přehlédnout, že závěr dovolacího soudu o možné úpravě finanční náhrady ve smyslu jejího zvýšení i snížení má povahu obecného pravidla formulovaného prostřednictvím relativně neurčité hypotézy, která soudům v každém konkrétním případě umožňuje, aby z předem neohraničeného množství okolností vybraly takové, jež budou pro účely úpravy výše finanční náhrady přiznané dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě splňovat hledisko specifičnosti či výjimečnosti.

Sám dovolací soud v citovaném rozsudku, jehož závěry o možném mimořádném zvýšení, respektive i snížení, finanční náhrady zůstaly Kasačním nálezem nedotčeny, nemohl z povahy věci takovou okolnost konkrétně určit, což také s přihlédnutím ke stádiu řízení v jím posuzované věci neučinil.

16. Pokud rozsudek odvolacího soudu na řešení určité právní otázky nezávisí, není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněn nutný obecný předpoklad přípustnosti dovolání, jenž z citovaného ustanovení vyplývá (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Konstruování mimořádných okolností dovolacím soudem, jejichž existence nebyla v individuálních poměrech projednávané věci tvrzena, by korespondující konkluze vtělené do rozhodnutí dovolacího soudu navíc činila hypotetickými, ba až spekulativními. Účelem dovolacího řízení ovšem není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatelka nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015).

17. Dovolání žalované není přípustné ani pro řešení otázky, jaká je výše jistiny, z níž se počítá úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady přiznané oprávněné osobě v režimu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaná má – mylně – za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, podle nichž oprávněné osobě náleží úrok z prodlení z dlužné finanční náhrady, jež odpovídá ceně odňatých (nevydaných) nemovitostí zjištěné podle ustanovení § 28a zákona o půdě, a nikoliv ceně zvýšené, stanovené nad rámec „vyhláškové“ ceny rozhodnutím soudu, jež má v tomto smyslu konstitutivní povahu. Jak se podává z výroků I. až IV. (z potvrzujících částí za středníkem), každému z žalobců byl úrok z prodlení přiznán z částek zjištěných znaleckým posudkem Daniely Raškové ze dne 10. 4. 2014, č. 2692/2014, a to žalobkyni a) z částky 75.211,50 Kč (šestiny celkově přiznané částky 451.269,- Kč), žalobci b) z částky 376.057,50 Kč (šestiny celkově přiznané částky 2.256.345,- Kč) a každému z žalobců c) a d) z částky 188.028,75 Kč (šestiny celkově přiznané částky 1.128.173,- Kč).

III. Důvodnost dovolání

18. Jelikož posouzení přípustnosti dovolání žalobců záviselo na respektování závazného právního názoru Ústavního soudu předestřeném v Kasačním nálezu, pak se tento názor obdobně promítá i do posouzení důvodnosti dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolání je tudíž opodstatněné v rozsahu řešené otázky, jaká výši finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě v poměrech projednávané věci koresponduje Ústavním soudem traktovanému požadavku na náhradu přiměřenou, rozumnou a spravedlivou.

19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Podle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).

22. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

23. Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 20,- Kčs v ostatních obcích.

24. V nálezu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení § 28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48. odůvodnění citovaného nálezu), založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícího podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).

25. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.

26. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

27. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12., a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36.), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).

28. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle Kasačního nálezu odkazujícího na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24 (všechny nálezy se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19) již neobstojí.

29. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.

30. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.

31. Vztaženo k poměrům přítomné právní věci uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil. Je nutné přitom brát v úvahu, že navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo, a neměl by vyjadřovat nárůst ceny konkrétního pozemku, jenž nebylo možné pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat.

32. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací, řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší - 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou.

33. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen ve výše vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výroku V., jímž byl v zamítavém výroku V. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) na finanční náhrady další částku 1.479.981,- Kč s příslušenstvím, žalobci b) další částku 7.395.337,50 Kč s příslušenstvím a každému z žalobců c) a d) další částku 3.697.668,25 Kč s příslušenstvím, jakož i v akcesorickém výroku VI. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v zamítavém výroku V., jakož i v akcesorickém výroku VI. o nákladech řízení, i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

34. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu vycházejícím ze závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1577/22 (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 243g odst. 1, věta první, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 10. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu