28 Cdo 2652/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: JEDNOTA Ústí nad
Labem – spotřební družstvo, IČ 000 32 026, se sídlem v Ústí nad Labem, U Vlečky
1757/1, zastoupeného JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované: Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad
Labem, Mírové náměstí 3129/36, o 145.983,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 90/2012, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 12
Co 190, 191, 192/2017-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8.760,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Thonata do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 29 C
90/2012-207, uložil žalované zaplatit žalobci částku 145.983,60 Kč s úrokem z
prodlení od 31. 10. 2013 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce
domáhal úhrady dalších 8.016,40 Kč i zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl
(výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok III.) i státu (výroky
IV. a V.). Soud vzal za prokázané, že žalobci byly hospodářskou smlouvou z roku
1971 přenechány do trvalého užívání pozemky v katastrálním území Božtěšice. Žalobce na nich posléze vybudoval prodejnu, kterou v roce 2001 prodal manželům
H. Na základě § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se pak stal vlastníkem zmíněných
pozemků v důsledku transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalovaná však pozemky nadále držela a v březnu 2007 uzavřela smlouvu o jejich
pronájmu manželům H., přestože nejpozději od 1. 1. 2005 nemohla být v dobré
víře, že jí pozemky vlastnicky náležejí. Domáhá-li se tedy žalobce nyní vydání
nájemného, které žalovaná získala v době mezi 1. 6. 2009 a 30. 5. 2012 od
manželů H., má tento jeho nárok převážně oporu v § 131 odst. 1 obč. zák., dle
něhož je neoprávněný držitel povinen vydat vlastníkovi věc spolu s jejími plody
a užitky. Žaloba byla zamítnuta jen v části týkající se období po 4. 4. 2012,
kdy držba pozemků žalovanou skončila a žalobce byl konečně zapsán do katastru
nemovitostí jako vlastník. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud
důvodnou, neboť se žalobce domáhal vydání užitků za období tří let
předcházejících podání žaloby. Vzhledem k tomu, že se promlčení žalovaného
práva spravovalo ustanovením § 101 obč. zák., nikoli § 107 obč. zák. nepromlčelo se toto právo do zahájení řízení ani zčásti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 12 Co
190/2017, 12 Co 191/2017, 12 Co 192/2017-231, k odvolání žalované, jímž bylo
rovněž napadeno usnesení okresního soudu o odměně znalce ze dne 20. 10. 2016,
č. j. 29 C 90/2012-179, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 29 C 90/2012-220, zmíněná usnesení potvrdil (výrok I.), stejně jako rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. [výrok II. písm. a)], zatímco ve
výrocích IV. i V. jej změnil [výrok II. písm. b)], přičemž rozhodl také o
nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že pro
posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání užitků pozemků je podstatné, zda
byla žalovaná v rozhodném období neoprávněným držitelem těchto nemovitostí. V
tomto směru krajský soud označil úvahy soudu první instance za přesvědčivé a
bezezbytku se s nimi ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou jeho prvního výroku) podala
žalovaná dovolání, v němž namítá, že v řízení vznesená námitka promlčení měla
být posouzena podle § 107 obč. zák. a poměr mezi účastníky bylo obecně namístě
kvalifikovat dle § 451 obč. zák.
V souladu s ustálenou judikaturou oprávněný
držitel není povinen vydat vlastníkovi to, co užíváním věci získal, ani v
režimu bezdůvodného obohacení; naproti tomu držitel neoprávněný získává na úkor
vlastníka prospěch ve smyslu § 451 obč. zák. Dovolatelka přitom sama
zdůrazňuje, že v dobré víře již od roku 2005 nebyla, pročež je třeba dovodit,
že přenecháním pozemků k užívání dalším osobám získala na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení v rozsahu plnění, jež obdržela od nájemců sporných
nemovitostí. Při posuzování počátku běhu promlčecí doby v režimu § 107 odst. 1 obč. zák. je
pak zapotřebí zjišťovat skutečnou, nikoli jen předpokládanou vědomost
ochuzeného o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení k jeho tíži. Vzhledem k tomu, že žalobce věděl, že žalovaná je zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastnice a vykonává faktickou moc nad spornými pozemky od
roku 2005, musí být jeho právo promlčeno za období přesahující dva roky před
podáním žaloby. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek
zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání, neshledá-li
dostatečný podklad pro změnu naříkaného rozhodnutí. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl, aby je dovolací soud zamítl. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované ovšem přípustné není. Judikatura sice opravdu dovozuje, že neoprávněnému držiteli (§ 131 obč. zák.)
může užíváním držené věci vzniknout na úkor jejího vlastníka bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3748/2014, nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3343/2016),
tím však není nikterak popírána existence jiných ze zákona vyplývajících nároků
vlastníka věci vůči jejímu držiteli.
Pokud by vlastník proti neoprávněnému
držiteli uplatnil několik vzájemně si konkurujících nároků, bylo by nezbytné
prověřit, do jaké míry účel norem, od nichž se jednotlivé nároky odvíjejí, a
principy spravedlnosti umožňují, aby bylo více požadavkům vlastníka současně
vyhověno. Vznesl-li však žalobce pouze nárok na vydání užitků pozemků držených žalovanou,
tj. nájemného, jež dovolatelka pobírala od třetích osob, kterým přenechala dané
nemovitosti k užívání, nelze spatřovat žádné pochybení v tom, že toto oprávnění
soudy nižších stupňů kvalifikovaly podle § 131 odst. 1 obč. zák., jemuž svou
povahou vskutku odpovídá, a nepokládaly za určující skutečnost, že žalobci
hypoteticky mohlo proti žalované svědčit též – konkurující – právo na vydání
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobní nárok nebylo zapotřebí posuzovat podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení, je nadbytečné zabývat se dovolací argumentací směřující
k závěru, že by případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
získaného žalovanou bylo podle pravidla obsaženého v § 107 odst. 1 obč. zák. částečně promlčeno. Nejvyšší soud tudíž dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.940 Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 8.760,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu