28 Cdo 208/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, o zaplacení 3.267.264,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C
400/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.
září 2012, č. j. 26 Co 320/2012-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č. j. 26
Co 320/2012-192, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. prosince
2011, č. j. 11 C 400/2007-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha
– východ k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního
soudu Praha – východ ze dne 20. prosince 2011, č.j. 11 C 400/2007-162, jímž
byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3.267.264,- Kč se specifikovanými
úroky z prodlení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II).
V posuzované věci se žalobce domáhá peněžité náhrady za užívání jím vlastněných
zemědělských staveb nacházejících se v katastrálním území S. v období od 1.
března 2005 do 1. března 2007 J. C. a obchodní společností B-LAND, s.r.o.,
odvozujícími svá užívací práva z neplatných nájemních smluv uzavřených se
žalovaným, jakožto domnělým podílovým spoluvlastníkem staveb, zapsaným též v
katastru nemovitostí (pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze
dne 26. dubna 2006, č.j. 11 C 325/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č.j. 31 Co 436/2006-75, bylo určeno, že
výlučným vlastníkem dotčených staveb v rozhodném období byl žalobce).
Odvolací soud, odkazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince
2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, uzavřel, že vlastník stavby se peněžité náhrady
za její užívání (pronájem třetím osobám) realizované neoprávněným (domnělým)
pronajímatelem může úspěšně domoci pouze tehdy, prokáže-li, že domnělý
pronajímatel přijímal za předmět pronájmu platby nájemného, tj. konzumoval
užitky vlastnictví. Jelikož žalobce v posuzovaném případě přes poučení podle §
118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu neprokázal, jaké konkrétní nájemné
žalovaný v předmětném období od uživatelů staveb přijal, nelze mít na
prokázané, že žalovaný získal na úkor žalobce, výlučného vlastníka staveb,
bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu
(§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel poukazuje na
okolnost, že v soudních řízeních, v nichž uplatňoval nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vůči osobám, jež předmětné zemědělské stavby užívaly na
základě neplatných nájemních smluv uzavřených s žalovaným, jakožto domnělým
pronajímatelem, Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že o peněžitou náhradu
za užívání těchto staveb nelze žalovat nájemce, nýbrž toliko domnělého
pronajímatele, tj. současného žalovaného (jenž v rozhodné době držel
spoluvlastnický podíl náležející žalobci). Dovolatel má za nesprávný závěr
odvolacího soudu, že mu žádná náhrada vůči žalovanému nepřísluší, jenž odvolací
soud vyslovil v situaci, kdy žalovaný vystupoval jako spoluvlastník staveb na
podkladě „zfalšované“ (pozměněné) převodní smlouvy a kdy prostory přenechal
neplatnými nájemními smlouvami třetím osobám, eventuelně je užíval sám. Pokládá
za neúnosné, aby mu byl za daných okolností nárok na náhradu odepřen, není-li v
jeho možnostech prokázat, v jaké konkrétní výši žalovaný inkasoval od třetích
osob „nájemné“. Proto dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný. Zastává
názor, že není ve věci pasivně legitimován a že do ledna 2007 (rozhodnutí soudu
o určení vlastnictví) byl v dobré víře, že je podílovým spoluvlastníkem
předmětných staveb. Dovozuje, že ze strany žalobce jde o uplatňování práva v
rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu řeší dovolatelem označenou právní otázku výše náhrady za
bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde o otázku
rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam; srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.), se z obsahu spisu nepodávají a v
rovině konkrétních skutečností je netvrdí ani dovolatel (byť své dovolání co do
důvodů doprovází též poukazem na ustanovení § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy
prověřením správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle § 458 odst. 2 obč. zák. s předmětem bezdůvodného obohacení musí být
vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
K dovolatelem označené otázce výše náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti
ve vlastnictví jiného lze z ustálené judikatury Nejvyššího soudu odkázat
zejména na rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný
pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 15.
dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007,
sp. zn. 33 Odo 412/2005 (dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že výše
peněžité náhrady dle § 458 odst. 1 obč. zák. musí vycházet z finančního ocenění
prospěchu, který uživateli vznikl, a že majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu
je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen
plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného.
S tímto závěrem se právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci zřetelně
rozchází. Přitom i samotný požadavek, aby žalobce (vlastník věci) prokázal,
jaká konkrétní úplata byla žalovanému (pokud přenechal nemovitosti k užívání
dalším osobám) poskytnuta, je daným skutkovým okolnostem zjevně nepřiměřený, v
situaci, kdy výše úplaty za užívání staveb měla být předmětem smluvních
ujednání mezi žalovaným a případnými „nájemci“, jejichž obsah, eventuálně
rozsah na jejich základě skutečně poskytnutého plnění nemusel být žalobci
(vlastníku věci) znám.
S výše citovanými závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu nekoliduje ani
odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, v němž dovolací soud – nad rámec dovolacího přezkumu
– uvádí tolik, že z hlediska důvodnosti nároku na vydání prospěchu (plodů a
užitků) získaného držitelem věci na úkor jejího vlastníka je třeba odlišit, zda
šlo o držbu oprávněnou nebo neoprávněnou. V daném rozhodnutí (stejně tak jako v
řadě dalších rozhodnutí vydaných ve věcech, v nichž se žalobce neúspěšně
domáhal náhrady vůči osobám, jež užívaly prostory na základě neplatným
nájemních smluv uzavřených s žalovaným – z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu
srov. např. usnesení ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení
ze dne 2. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, nebo usnesení ze dne 15. června
2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011), Nejvyšší soud rovněž poukázal na judikaturu
řešící otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním věci na základě neplatné smlouvy, připomínaje vzájemnou
restituční povinnost účastníků neplatné (zrušené) smlouvy podle § 457 obč.
zák. – tj. povinnost pronajímatele k vrácení inkasovaného nájemného oproti
povinnosti nájemce poskytnout peněžitou náhradu za užívání věci, jejíž výše
zpravidla koresponduje hladině obvyklého nájemného.
Současně platí, že zatímco oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi to,
oč se užíváním jeho věci obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení (vztahy mezi vlastníkem a držitelem ohledně vydání užitků věci je
třeba posuzovat jen podle § 130 a násl. obč. zák. – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem
107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neoprávněný držitel věci se
jejím užíváním (byť i v té formě, že z ní bere užitky prostřednictvím dalších
smluvních ujednání se třetími osobami) obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto
užitky jinak příslušely, typicky vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009). Z odůvodnění posledně
citovaného rozsudku přitom vyplývá, že majetkovým vyjádřením těchto užitků –
též s ohledem na ustanovení § 458 obč. zák. – může být i v takovém případě
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl
povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Citované závěry lze přitom
vztáhnout i na neoprávněnou držbu spoluvlastnického podílu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 31 Cdo 2897/2010,
uveřejněný pod číslem 16/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že k dovolacímu přezkumu otevřenou otázku určení výše
náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného odvolací soud
neřešil z pohledu všech relevantních ustanovení zákona (srov. § 130 odst. 2, §
131 odst. 1, § 458 odst. 1 a 2 obč. zák.) a rovněž nezkoumal, zda žalovaný
(jenž jako v katastru nemovitostí zapsaný podílový spoluvlastník nakládal s
nemovitostmi jako s vlastními) byl držitelem oprávněným či neoprávněným. Za
předčasné lze pak pokládat i závěry soudu o majetkovém vyjádření užitků, které
žalovaný držbou získal, zakládá-li je odvolací soud na posouzení, že za ně lze
pokládat toliko „nájemné“, které žalovaný inkasoval podle neplatné nájemní
smlouvy, kterou stavby (nebytové prostory v nich) neoprávněně přenechal do
užívání třetím osobám, a to i s přihlédnutím k vzájemné povinnosti účastníků
této neplatné smlouvy vrátit si podle smlouvy poskytnutá plnění (srov. § 457
obč. zák.).
Nejvyšší soud, shledávaje z uvedených důvodů právní posouzení věci odvolacím
soudem nesprávným, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst. 1 věty
první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez nařízení jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu