28 Cdo 2731/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti
žalované Z. a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 258/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 460/2006 –
96, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odvolací soud zastavil odvolací řízení proti výroku rozsudku soudu prvního
stupně o částečném zastavení řízení, neboť žalovaná v tomto rozsahu vzala
odvolání zpět. Co se týče dalších výroků, rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně podle
odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav věci, z něhož proto bez
doplňování či opakování dokazování odvolací soud vycházel. Na podkladě svých
skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že nájemní
smlouvy ze dne 9. 2. 1994 uzavřené mezi žalovanou a právními předchůdci žalobce
jsou absolutně neplatné pro neurčitost nepřímého předmětu nájmu ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná tak užívací titul k předmětným
pozemkům nikdy řádně nenabyla. Žalobu na vyklizení těchto pozemků shledal proto
soud prvního stupně důvodnou a jako takové ji zcela vyhověl. Odvolací soud se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvoinstančního potud, že žalovaná užívá v
žalobě specifikované pozemky bez právního důvodu a že žaloba na jejich
vyklizení je ve smyslu § 126 o. z. důvodná. Obě nájemní smlouvy ze dne 9. 2.
1994, tak jako i nájemní smlouva uzavřená rovněž mezi žalovanou a právním
předchůdcem žalobce ze dne 30. 7. 2001, jsou absolutně neplatné. Důvod
neplatnosti však odvolací soud spatřuje – na rozdíl od soudu prvního stupně – v
tom, že v těchto smlouvách bylo sjednáno nemožné plnění (§ 37 odst. 2 o. z.).
Pojmově je totiž vyloučeno, aby se předmětem nájmu stal pouze pomyslný ideální
podíl na nemovitosti, který nelze reálně blíže určit. Odvolací soud se
přihlásil k prvostupňovému závěru, že právní důvod k užívání pozemků nemůže
zakládat ani vydržení věcného břemene žalovanou, neboť tomu brání nedostatek
dobré víry, že při placení nájemného na základě úmyslu uzavřít nájemní smlouvy
by jí mělo patřit právo věcné.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, v němž zpochybňuje právní
závěr soudu prvního stupně o neplatnosti nájemních smluv z 9. 2. 1994. Obecná
úprava nájemní smlouvy nestanoví požadavek písemné formy. Uvedené smlouvy o
nájmu zemědělské půdy nemusely být tedy uzavřeny v písemné formě. Předmět nájmu
je v písemném vyhotovení uzavřené smlouvy výslovně specifikován. Případné
nedostatky v písemném vyhotovení nájemních smluv jsou však nepodstatné pro
vznik nájemních vztahů s ohledem na výše zmíněnou absenci povinnosti písemné
formy. I v případě prokázání neplatnosti nájemních smluv ze dne 9. 2. 1994
žalovaný poukazuje na skutečnost, že řádně vydržel právo spočívající ve věcném
břemenu užívání předmětných pozemků. Z rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná
dovozuje, že soud druhé instance přijal její argumentaci ohledně dostatečného
určení nemovitosti v nájemních smlouvách, nicméně tyto smlouvy považoval za
neplatné proto, že ideální polovina nemovitosti nemůže být předmětem nájmu.
Žalovaná dále obsáhle cituje dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon
374/97, a sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, o něž zřejmě opírá své tvrzení o
nesprávnosti právního posouzení provedeného odvolacím soudem. Odvolací soud
nevzal v potaz okolnosti provázející uzavření nájemních smluv ze dne 9. 2.
1994. Dovolatelka tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že věc byla dle jeho názoru soudy obou
stupňů posouzena po právní stránce správně. Dotčené nájemní smlouvy z roku 1994
považuje nadále za absolutně neplatné, a to pro jejich neurčitost. Ve smlouvách
nejsou uvedeny ani parcelní čísla pozemků, ani katastrální území, v němž
pronajímané pozemky leží. Nelze ani výkladem dovodit, které pozemky a v kterém
katastrálním území byly předmětem nájmu. Ve smlouvě z 30. 7. 2001 byly
pronajímané pozemky sice dostatečně specifikovány, nicméně pronajímatelka byla
v té době spoluvlastnicí pouze jedné ideální poloviny předmětných pozemků, a
proto nemohla ve smyslu ust. § 139 odst. 2 o. z. sama uzavřít tuto nájemní
smlouvu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobci přiznal
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že
dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky přípustnosti dovolání nejsou v souzené věci naplněny, protože
dovolací soud nepovažuje – na rozdíl od dovolatelky - právní posouzení obsažená
v uvedených rozhodnutích za rozporná s ustálenou judikaturou včetně té, kterou
vytvořil Nejvyšší soud, a na níž dovolatelka poukazuje.
Ačkoliv odvolací soud staví své potvrzující rozhodnutí na vlastních právních
závěrech, je vhodné k nepřípadným argumentům dovolání vysvětlit, že pokud soud
prvního stupně zjistil, že v nájemních smlouvách ze dne 9. 2. 1994 uzavřených
mezi právními předchůdci žalobce (jako bezpodílovými spoluvlastníky předmětných
pozemků nájmu co do výměry početních polovin pozemků) a žalovanou není určitě
vymezen nepřímý předmět nájmu a že kromě výměry pronajímaných pozemků není v
těchto smlouvách uvedena žádná jejich bližší specifikace a že tak chybí uvedení
parcelního čísla pozemků, katastrálního území obce, v němž se dané pozemky
nachází či jakékoliv bližší určení umožňující identifikaci předmětu nájmu a že
ani výkladem tak není možné dovodit, které konkrétní pozemky měly být předmětem
nájemního vztahu mezi výše uvedenými subjekty, pak nelze ani při absenci
zákonem předepsané písemné formy pro vznik nájemních vztahů dle obecných
ustanovení § 663 až § 684 o. z., dovozovat platnost dané smlouvy. Je sice
pravdou, že občanský zákoník pro vznik nájemního vztahu dle uvedených
ustanovení nevyžaduje obligatorně písemnou formu, avšak pokud si účastníci
zamýšleného právního vztahu zvolili v rámci autonomie vůle písemnou formu
takového právního úkonu, bylo třeba, aby v této formě byly uvedeny všechny jeho
náležitosti, tedy i určitý předmět nájemního vztahu. Pokud tak neučinili, jedná
se o právní úkon neurčitý co do svého nepřímého předmětu a jako takový je ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 1 o. z. absolutně neplatný. K argumentu
dovolatelky o specifikaci pozemků jejich výměrou je možné naopak dodat, že
výměra pozemku není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého
předmětu právního vztahu (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července
1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 4, ročník 2001).
Pravdu má však především soud odvolací, jehož právní názor jedině mohl být v
dovolacím řízení přezkoumáván, jestliže tvrdí, že v případě dotčených nájemních
smluv ze dne 9. 2. 1994 se jednalo o právní úkon, jehož předmět plnění byl v
době svého vzniku nemožný. To zejména z toho důvodu, že pronajímané „ideální
poloviny“ zemědělských pozemků, které měly být předmětem nájemního vztahu (na
základě dvou samostatně stojících smluv) právně ani fakticky neexistovaly. To
proto, že předmětné pozemky náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(pronajímatelů), v němž žádné spoluvlastnické podíly k určité věci nebyly dány.
Není možné – jak správně uvedl odvolací soud – aby se předmětem právního vztahu
stal ideální (fiktivní) podíl na nemovité věci, který nelze reálně blíže určit.
To ostatně prokázal vývoj v dané věci, když jeden z manželů zemřel a když
ohledně předmětu dědictví po něm byla následně uzavřena smlouva o nájmu
ideálního podílu pozemků, a tak takový předmět nájmu domněle žil vlastním
právním osudem aniž bylo zřetelné, o které reálné (části) pozemků tu jde.
Obdobně tak ohledně nájemní smlouvy ze dne 30. 7. 2001, uzavřené (ve vztahu k
dotčeným pozemkům) mezi právní předchůdkyní žalobce M. B. a žalovanou v tomto
sporu, je opět nutné souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ani ve vztahu k
němu nelze reálně blíže určit předmět zamýšleného nájmu. Dle judikatury
Nejvyššího soudu může být sice věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem
nájemního vztahu, i pozemek (neoznačený v katastru nemovitostí parcelním
číslem), který je pouze částí parcely; takový pozemek však musí být v této
smlouvě vymezen zcela určitě a srozumitelně (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 3109/2005, publikovaný v časopise Právní
rozhledy č. 16, ročník 2005). Toto kriterium nejenže posuzovaná smlouva
nesplňuje, ale ani jej splňovat nemůže, neboť pronajímatelce náležel pouze
ideální podíl (o velikosti jedné poloviny) na dotčených pozemcích. Tento druh
spoluvlastnického podílu přitom vyjadřuje pouze – slovy zákona (§ 137 o. z.) –
míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících
ze spoluvlastnictví ke společné věci, nikoliv reálně přesně vymezenou část
pozemku (nemovitosti), která se má stát předmětem nájemního vztahu. I kdyby
měla být předmětem nájemního vztahu mezi M. B. a žalovanou pouze „polovina“
výměry daných pozemků, musela by tato „polovina“ být ve smlouvě zcela určitě a
srozumitelně vymezena. Jestliže se tak nestalo, pak soudy obou stupňů zcela
správně dovodily, že výše identifikovaná smlouva nezakládá dovolatelce právní
titul nájmu. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že žalované k užívání dotčených
pozemků nesvědčil žádný platný právní důvod.
Dovolatelkou předestřená rozhodnutí Nejvyššího soudu (uvedená výše) se pak
vztahují na jiný právní poměr, a to na vnitřní obsah podílového
spoluvlastnictví (hospodaření se společnou věcí) ve smyslu § 139 odst. 2 o. z,
a nikoliv k výkladu pojmu ideálního podílu jako předmětu nájemního práva, a
proto jimi nelze v souzeném sporu argumentovat.
Závěr dovolacího soudu o právní nemožnosti plnění podle uzavřených smluv je tak
souladný, a nikoliv rozporný, s právním chápáním pojmu ideálního podílu a
obsahu bezpodílového spoluvlastnictví. Dosažené skutkové závěry o úmyslu
uzavřít nájemní smlouvy o právně nemožném předmětu plnění pak logicky
vylučovaly důvodnost úvah o možnostech vydržení oprávnění z věcného břemene, a
proto ani taková námitka není sto založit otázku zásadního právního významu.
Dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto
ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 3.000,- Kč (srov. § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 3.300,-
Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu