28 Cdo 2756/2025-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: AGROS farmy morava s. r. o., IČO 49435141, se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1337/28, zastoupená Mgr. Bohumilou Goold, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti žalovaným: 1) P. S., 2) J. S., žalovaní 1) a 2) zastoupeni Mgr. Zuzanou Chadimovou, advokátkou se sídlem v Židlochovicích, nám. Míru 24, 3) V. Ž., a 4) V. Ž., žalovaní 3) a 4) zastoupeni JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 306/34, o zaplacení 6 073 468,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 81/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2025, č. j. 17 Co 80/2024-618, takto: Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 80/2024-618, v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2023, č. j. 9 C 81/2018-572, v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 5 993 038 Kč, potvrdil; ve zbývající části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 80 430,50 Kč, výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jakož i jeho nákladové výroky II, III a IV, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Neuvedla žel, ve kterých konkrétních okolnostech spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ? nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně níž by uváděla, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Nejvyšší soud podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde a kterou rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za rozdílnou. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
7. K požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání srov. z judikatury krom výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 především též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále např. důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18, nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 2025, ve věci č. 30632/23, Crites a Rabinovitz proti České republice.
8. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě přitom nedostála, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně neoznačila. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným.
9. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
10. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že mezi nařízeným předběžným opatřením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 4. 2011, č. j. 6 Nc 2101/2011-68, a újmou, jejíž náhrady se domáhá (náklady ostrahy objektu, ušlý zisk z vypovězených podnájemních smluv, nemajetková újma vyvolaná poškozením pověsti a náklady znaleckého posudku) není příčinná souvislost, když předběžné opatření neukládalo dovolatelce zpřístupnit areál, jenž provozovala, nýbrž toliko umožnit žalovaným přístup k jejich nemovitostem, situovaným vně areálu dovolatelky, napadá tím nadto najmě skutkové a nikoliv právní konkluze odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky by tudíž na přípustnost dovolání ostatně usuzovat ani nebylo nelze.
11. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude pak rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu