28 Cdo 2805/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) L. L.,
b) O. H., c) J. L., a d) V. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Z.,
a.s., 2/ O. R., zastoupené advokátem, 3/ České republice, Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42,
územní pracoviště v Ústí nad Labem, Mírové nám. 36, a 4/ P. f. Č. r., o
4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. 7 C 459/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 29. 7. 2004, čj. 11 Co 289/2003-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně; tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh
žalobců na zaplacení částky 4.750.091,21 Kč a úroků z prodlení. Požadovaná
částka představovala náhradu za zaniklé budovy cihelny v R. Svůj nárok žalobci
uplatňovali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“), a opírali jej o dohodu, kterou v roce 1997 podle
tohoto zákona uzavřeli s povinnou osobou.
Okresní soud v Litoměřicích již původním rozsudkem z 18. 9. 2000, čj. 6
C 156/93-125, návrh zamítl s odůvodněním, že zákon o půdě se vztahuje jen na
majetek zemědělský, jakým není cihelna. Smlouvy o náhradách za budovy cihelny z
1. 4. 1997, které uzavřel s žalobci Okresní úřad L., posoudil jako neplatné pro
rozpor se zákonem o půdě, přičemž o neplatnosti výslovně rozhodl ve výroku
rozsudku. Tento rozsudek zrušil odvolací soud pro procesní vady, po jejichž
odstranění rozhodl soud prvního stupně stejně jako ve svém prvém rozsudku. K
odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.12.2001, čj.
47 Co 492/2001-194, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a změnil výrok
o neplatnosti dohody z 1.4.1997 tak, že návrh na vyslovení neplatnosti zamítl.
Dospěl sice ke stejnému závěru ohledně neplatnosti dohody jako soud prvního
stupně, tuto otázku však řešil jako předběžnou. I on dospěl k
závěru, že na stavby cihelny, jež patřila právním předchůdcům žalobců, se zákon
o půdě nevztahuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podali tehdy žalobci
dovolání, které bylo připuštěno pro řešení zásadního významu právní otázky,
zda může stavba cihelny spadat pod působnost zákona o půdě. Dovolací soud
rozsudkem z 22.10.2002, čj. 28 Cdo 627/2002-211, zrušil oba rozsudky soudů
prvního a druhého stupně, protože dospěl k závěru, že soudy vyložily ustanovení
§ 1 odst. 1 zákona o půdě, upravující předmět jeho působnosti, jen obecně, a
nevyšly z konkrétních zjištění, která by vyloučila souvislost cihelny se
zemědělskou výrobou nebo s původní zemědělskou usedlostí. Poukázal na svůj
dřívější závěr, vyslovený ve věci sp.zn. 26 Cdo 3001/2000, v němž v konkrétním
případě přijal širší výklad pojmu „hospodářské a obytné budovy“, na něž se
vztahuje zákon o půdě. (Šlo o případ, kdy budova cihelny byla předána
zemědělské organizaci s byla určena k zemědělskému užití jako materiál na
stavbu budov zemědělského družstva.).
Soud prvního stupně poté řízení doplnil provedením dalších důkazů a
žalobu na zaplacení náhrady za stavby cihelny opětovně zamítl. Podrobně ve svém
rozsudku uvedl, jakými zjištěními se řídil, když dospěl k závěru, že cihelna
nepatřila k původní zemědělské usedlosti, vlastník ji pro účely řízení o
dávkách z majetkového přírůstku vedl odděleně, byla oddělena i místně od
zemědělských usedlostí vlastníka a jeho rodiny a vedena v samostatné vložce
pozemkové knihy, nesloužila pro účely těchto usedlostí, ani pro zemědělství,
ale výrobky byly prodávány náhodně, nikoliv jen zemědělcům.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2004 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla
napadána. Závěr soudu prvního stupně, že cihelna byla průmyslovým podnikem,
jehož režim byl oddělen od režimu jednotlivých zemědělských usedlostí právních
předchůdců žalobců, že s ní disponoval Okresní národní výbor, přičemž
zemědělské usedlosti byly v dispozici zemědělských podniků, považoval za
správný. Nebylo proto prokázáno, že by odstraněná cihelna a stavby s ní
související byly součástí zemědělských usedlostí právních předchůdců žalobců,
ani že by byla dána souvislost se zemědělskou výrobou. Odvolací soud se
ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o náhradách podle zákona
o půdě, kterou žalobci uzavřeli s Okresním úřadem v L., je neplatná pro rozpor
s tímto zákonem, přičemž jde o neplatnost absolutní.
Žalobci podali proti tomuto rozsudku dovolání, jež je odůvodněno stejně
jako dovolání z roku 2002. Přípustnost dovolání odůvodnili stejně jako v
dřívějším dovolání tím, že v otázce posuzování nároků podle jednotlivých
restitučních předpisů soudy nerozhodují jednotně a že podobná věc nebyla dosud
dovolacím soudem jednoznačně vyřešena. Oba soudy podle jejich názoru
rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci. Poukazují na to, že
Okresní úřad jejich nároky plně uznal a nemůže se sám dovolávat neplatnosti
právního úkonu, pokud ji sám způsobil. Zemědělský charakter staveb cihelny
vyplývá z toho, že cihelna tvořila celek souboru nemovitostí, na něž se
vztahovala zemědělská restituce, když původní vlastník J. L. vedle rozsáhlého
statku vlastnil i cihelnu,o kterou se jedná. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká republika, podala k dovolání vyjádření, v němž se
ztotožnila s právním závěrem obou soudů. Cihelna, za niž žalobci požadují
náhradu, byla samostatným průmyslovým podnikem a v tomto směru zřejmě došlo při
jednání s Okresním úřadem v L. k poskytnutí mylných informací. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti dané ustanoveními § 241 a § 241a
o.s.ř. Není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodl v
dřívějších rozsudcích o návrhu na zaplacení požadované částky stejně. Při
úvaze, zda rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, který by vedl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolací
soud vyšel z toho, že danou problematikou se již zabýval ve svém dřívějším
rozhodnutí v této věci, v němž vyslovil svůj závazný právní názor na to, jak
mají soudy posuzovat, zda stavby cihelny lze podřadit pod působnost zákona o
půdě. Tímto názorem se soudy plně řídily, a na základě nových skutkových
zjištění učinily závěr, který z nich logicky vyplývá, totiž že stavby předmětné
cihelny nelze podřadit pod ustanovení § 1 odst. 1, ani pod ustanovení § 30
zákona o půdě . Protože tedy dovolací soud se právní otázkou, kterou dovolatelé
shledávají za zásadně důležitou, zabýval, a rozsudek odvolacího soudu není v
rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, odpovídá jeho judikatuře, a
není v rozporu s hmotným právem ani při posouzení otázky neplatnosti smlouvy
uzavřené v rozporu se zákonem o půdě, neshledal dovolací soud dovolání za
přípustné; podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. je proto odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by měli s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu jeho nákladů,
prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu