Hradci Králové,
Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451,
za účasti Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu,
Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Tomášem
Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých
věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C
149/2016, o dovolání účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
června 2019, č. j. 4 Co 61/2018-291, o návrhu účastníka na odklad právní moci
napadeného rozsudku, takto:
Návrh na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června
2019, č. j. 4 Co 61/2018-291, se zamítá.
Účastník – Cisterciácké opatství Vyšší Brod (dále jen „dovolatel“) podal
dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu
2017, č. j. 11 C 149/2016-181, ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna
2018, č. j. 11 C 149/2016-270, tak, že se účastníkovi nevydává pozemek parc. XY
v katastrálním území XY, pozemek parc. XY v katastrálním území XY, pozemky
parc. XY, všechny v katastrálním území XY, pozemek parc. XY v katastrálním
území XY (dále „předmětné pozemky“) a že se v tomto rozsahu nahrazuje
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Jihočeský kraj, ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR22030. Spolu s dovoláním dovolatel podal i návrh na odklad právní moci
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení § 243 písm. b) zákona č. 99/1963, občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), před rozhodnutím o
dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného
rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se
odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit právní moc dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Nd 268/2017, přiměřeně pak také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (zmíněná usnesení,
stejně jako dále uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze
vyhovět již proto, že není naplněn ten předpoklad, že (v důsledku poměrů
nastolených napadeným rozsudkem) je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech. K argumentaci dovolatele veřejným zájmem na ochraně lesa (kdy účastník tvrdí,
že jeho způsob hospodaření má pozitivní vliv na odolnost lesa proti škůdcům)
sluší se uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí vlastnictví
předmětných (lesních) pozemků znovu ujímá státní podnik Lesy České republiky,
je i on povinen s tímto majetkem řádně hospodařit (přičemž nebyly doloženy
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jeho hospodaření nemělo být řádné) a
bude také zatímně povinen provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a
obraně proti působení všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní
zákon), ve znění pozdějších předpisů]; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018, jímž byl
zamítnut návrh na odklad právní moci rozhodnutí, založený na obdobné
argumentaci.
Poukazuje-li dovolatel též na investice do hospodaření na
předmětných pozemcích realizované od roku 2016 a na dodržování náročných
standardů hospodaření taktéž od roku 2016 za účelem získaní certifikace,
neshledal ani tyto námitky dovolací soud za relevantní, a to už proto, že
pozemky, o něž v posuzované věci jde, byly účastníku vydány teprve rozhodnutím
Státního pozemkového úřadu ze dne 1. listopadu 2016; jestliže tedy dovolatel
investoval do hospodaření s předmětnými pozemky (a hospodařil s nimi způsobem
umožňujícím ucházet se o jím uváděnou certifikaci) ještě předtím, než mu byly
vydány a stal se jejich vlastníkem (uvádí, že je převzal již v letech 2015 až
2016), je zřejmé, že z pouhé změny jejich vlastníka nelze dovodit závažné
ohrožení práv účastníka ve smyslu ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. Ochrana majetkového zájmu oprávněných osob podle zákona č. 428/2012 Sb. je ex
lege zajištěna i dočasnou blokací majetku (zákazem jeho zcizení, přenecháním
jiné osobě do užívání či jeho zatížení právem třetí osoby), trvající i po dobu
dovolacího řízení (srov. § 13 odst. 1 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.). Proto Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla
docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník
věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů
takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II.
ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení,
nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad.
Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není
s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického
práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž
osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č.
128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody)
v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní
(sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění
takového nároku (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn.
II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho ustanovení § 3
odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, a k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho ustanovení § 2 odst. 1).
Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na
rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za
oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle
zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do
kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo
obsaženo, se přitom shledává nepřijatelným, protože by tím mohlo být mimo meze
konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se
zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své
judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních
předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své
vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č.
128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá
žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody
byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení
zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej zejména usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. I. ÚS 285/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
III. ÚS 318/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS
88/06). Obdobné závěry jest třeba přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z
pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu
tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946
Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji
dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v
rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí
vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch
původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem
konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.,
směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech,
kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do
8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve
smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry
nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými
vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních
rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v
době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být
Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné
nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah
dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal
veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška
Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr
Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j.
XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku
řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci,
neodchýlil.
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch
dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného
dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na
majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz § 5 písm. j) tohoto
zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v
rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z
aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne
13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční
problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn.
28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními
skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu
zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině)
v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k
30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených
normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace
majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018,
nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o
náhradě nákladů prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku III. o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje
paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu