28 Cdo 2853/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. G., s.
r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a vyklizení
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 389/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006,
č. j. 64 Co 80/2006-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 4.195,- Kč, k rukám advokátky.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně jednak určil, že
žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, a jednak
uložil žalované povinnost tyto nemovitosti vyklidit do 30 dnů od právní moci
rozsudku. Žalovaná nabyla sporné nemovitosti v dražebním jednání od společnosti
P. P., s.p. v likvidaci, vůči které byl ze strany žalobce veden spor o vydání
nemovitostí z titulu restitučních nároků. Rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. ledna 1996, č. j. 12 Co 451/95, kterým byla žaloba na vydání sporných
nemovitostí vůči společnosti P. P., s.p. v likvidaci zamítnuta, byl zrušen
rozsudkem dovolacího soudu ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1005/96,
přičemž následně, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. července
2000, č. j. 16 Co 193/2000-161, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února
2001, č. j. 16 Co 193/2000-181, bylo restitučnímu nároku žalobce vyhověno.
Pokud by došlo platně k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem v
dražebním jednání na žalovanou, a to v mezidobí mezi rozhodnutím odvolacího
soudu a jeho následném zrušení soudem dovolacím, bylo by její vlastnické právo
chráněno ustanovením § 243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). V dané situaci však
pod sankcí neplatnosti nesměla povinná osoba ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) převést do vlastnictví jiného věci, na které
uvedený restituční předpis dopadá, a to až do jejich vydání oprávněné osobě.
Pokud tedy společnost P. P., s.p. v likvidaci převedla na žalovanou
nemovitosti, u nichž nezaniklo v úvahu přicházející právo na jejich vydání
žalobci, je (dobrovolná) dražba provedena v rozporu s blokačním ustanovením
zákona č. 87/1991 Sb., což způsobuje její neplatnost, přičemž právům nabytým
žalovanou z takovéhoto absolutně neplatného smluvního převodu pak nelze
poskytnout ochranu ani dle § 243d odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud také poukázal na
relevantní judikaturu dovolacího soudu.
Žalovaná v dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř), konkrétně
pak výkladu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 159 o.s.ř.
Jestliže došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou na základě
právního úkonu učiněného v době po právní moci rozhodnutí, kterým byl
restituční nárok žalobce původně zamítnut, avšak současně před rozhodnutím
dovolacího soudu, který zamítavé rozhodnutí odvolacího zrušil a věc mu vrátil
zpět k dalšímu řízení, je žalovaná v souladu s ustanovením § 243d odst. 2
o.s.ř. chráněna tak, jako by věc nabyla od vlastníka, přičemž výklad odvolacího
soudu je contra legem. Jestliže nabude rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s
ustanovením §§ 159 a 161 o.s.ř. právní moci a stane se vykonatelné, nestanoví
zákon žádnou překážku v právních dispozicích s takovýmto majetkem. Pokud se v
soukromém právu tradičně uplatňuje zásada dobré víry, pak dodatečné odpadnutí
právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít
za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitosti nabyl v dobré víře.
V daném případě dovolatelka o podaném dovolání nevěděla a předmětné nemovitosti
nabyla v dobré víře. Dovolatelka současně také poukazuje na skutečnost, že se
platnost dražby samotné nepodařilo nikomu zpochybnit, když i žalobce ve sporu o
určení neplatnosti přechodu vlastnického práva dražbou, který proti ní a
společnosti P. P., s.p. v likvidaci vedl, nebyl úspěšný. Navrhla proto, aby
dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu
řízení.
Žalobce namítl, že závěr, podle kterého je povinná osoba podle zákona č.
87/1991 Sb., ode dne právní moci zamítavého rozhodnutí oprávněna s předmětem
tohoto restitučního řízení volně disponovat, je nesprávný, neboť by následné
rozhodnutí nebylo vykonatelné a právo oprávněných osob na soudní ochranu,
legitimní očekávání a rovnost před zákonem by přestalo existovat. K výkladu
ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. uvedl, že měnící restituční rozsudek nijak
nezměnil postavení žalobce (jakožto oprávněné osoby) z hlediska hmotného práva,
přičemž neplatnost převodu nemůže být zhojena uvedeným procesněprávním
ustanovením. Žalovaná navíc nemohla být v dobré víře, pokud nezachovala
nezbytnou míru opatrnosti, když navíc byla o restitučním sporu – jakožto
nájemkyně sporných nemovitostí – informována. Vzhledem k tomu, že odvolacím
soudem zastávaný názor je souladný s judikaturou soudu dovolacího, žalobce
navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází
v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Otázka, kterou dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, výše uvedené
znaky nesplňuje, neboť odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní
názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou
publikovanou judikaturou.
Jak správně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval odvolací soud,
Nejvyšší soud se již předmětnou otázkou, tj. dopadu ustanovení § 243d odst. 2
o.s.ř. do restitučních poměrů, meritorně zabýval. Ve svém rozsudku ze dne 12.
prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1828/97, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 10/1999, pod poř. č. 65 dovolací soud zdůraznil, že
zákonodárce záměrně explicitně neomezil dobu zákazu převodu věcí (bez ohledu na
to, jsou-li movité či nemovité) v držení osob podle restitučního zákona
(87/1991 Sb.) povinných, ohledně nichž by mohl být nebo byl právem uplatněn
nárok na jejich vydání. Ve vztahu k dopadu ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř.
do restitučních poměrů (byť v režimu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., které je však shodného obsahu jako v tomto řízení relevantní ustanovení §
9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 3.
srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1289/2004, dovodil, že právo oprávněných osob na
vydání věci (pozemků) trvalo i po právní moci (pro ně nepříznivého) rozhodnutí
odvolacího soudu, když toto rozhodnutí nepřivodilo zánik restitučního nároku
žalobců. Pokud by okamžikem právní moci odvolacího rozhodnutí restituční nárok
žalobců zanikl, nemohlo by být jejich dovolání v restituční věci důvodné a
nemohlo by mu být v řízení následujícím po zrušení rozsudku odvolacího soudu
vyhověno. Dovolací soud současně připomněl, že podle převládající procesní
teorie právní moci, je třeba právní moc rozhodnutí soudu (a to obě její stránky
– formální i materiální) posuzovat pouze jako procesní institut, který
nepřetváří předprocesní hmotné právo. Stejně jako byla osoba k restituci
povinná omezena v nakládání s předmětem případné restituce příslušným blokačním
ustanovením restitučního předpisu, aniž byl ještě restituční nárok uplatněn,
stejně tak je takovým ustanovením (nadále) omezena i po právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu, přestože bylo pro ni příznivé, jestliže v důsledku možného
dovolání osoby k restituci oprávněné bude toto rozhodnutí odklizeno a konečným
rozhodnutím rozhodnuto opačně. Vědomí povinné osoby o tom, že takový nárok nebo
opravný prostředek může být v zákonem daných lhůtách uplatněn není přitom
právně významné. Pokud osoba povinná v uvedených situacích nedbá na tzv.
blokační ustanovení příslušného restitučního předpisu a tedy ani na jakékoliv
legitimní možnosti oprávněné osoby dosáhnout vydání předmětu restituce,
riskuje, že učiněné právní úkony budou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.,
jestliže osoba k restituci oprávněná bude podle již nezvratného rozhodnutí
soudu nakonec úspěšná (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
prosince 2002, sp. zn. 28 Cdo 1352/2000).
Dovolací soud ostatně konstantně upozorňuje na rozdílnou povahu restitučních
řízení ve vztahu k možnosti aplikace § 243d odst. 2 o.s.ř. oproti řízením
jiným, kde ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. poskytuje třetím osobám ochranu pro
případ nabytí věci od nevlastníka a z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se
zákonem podle § 39 obč. zák. neplatná smlouva (popř. obdobný úkon), kterou byla
věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení
dovolacím soudem, přičemž ochrana podle uvedeného ustanovení nedopadá na
případy neplatnosti takové smlouvy podle § 37, § 38 a § 39 obč. zák. pro
obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005).
Za této situace se tak jeví zkoumání otázky platnosti dražby samotné
bezpředmětným. Pokud dále dovolatelka staví svůj nesouhlas s rozhodnutím
odvolacího soudu na argumentu, podle kterého dodatečné odpadnutí právního
důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem nemovitosti, nemůže mít za
následek zánik vlastnického práva nabyvatele, pak (nad rámec výše uvedeného)
dovolací soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění Stanoviska
občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.
dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 5/2006, pod poř. č. 40, kde byl dovozen závěr opačný.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní
praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu
vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c),
odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 3.450,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 7 písm. d/, § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb. – Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a
276/2006 Sb. – Čl. II.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši
670,- Kč, celkem tedy ve výši 4.195,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. František I š t v á n e k ,
v. r.
předseda senátu