28 Cdo 2860/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského
v právní věci žalobce B. d. M. n., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/
J. K.,
zastoupenému advokátem, a 2/ J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
136.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
10 C 121/1997, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9.416,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokáta.
žalobu co do částky 98.982,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) a ohledně povinnosti
žalovaných k náhradě nákladů řízení vůči státu odkázal na samostatné usnesení
(výrok IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovaným nárok
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytových prostor v domě ve
vlastnictví žalobce (č. p. 419, M. nám. 3, P. 6, v období od 14. dubna 1995 do
31. prosince 1997) bez právního důvodu (tato otázka byla pravomocně vyřešena v
řízení o vyklizení předmětných prostor vedeném před soudem I. stupně pod sp.
zn. 14 C 32/1995, v jehož rámci byla žalovaným uložena povinnost vyklidit tyto
prostory a vyklizené předat právním nástupcům žalobce). Toto bezdůvodné
obohacení je představované obvyklou cenou nájemného v předmětných prostorách za
celé požadované období. Žalovaní mají postavení nerozlučných společníků (§ 91
odst. 2
o. s. ř.), a je tedy u nich dána společná povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení podle § 451 odst. 1 a 2, § 456, § 458 odst. 1 obč. zák. ve výši
136.158,- Kč včetně úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12. února 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve
výrocích III.
o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) i IV. o náhradě nákladů řízení
státu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky
(výrok IV.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu
napadeném odvoláním (t. j. ve vyhovujícím výroku o věci samé a výrocích
týkajících se nákladů řízení) včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že odvolání žalovaných směřující proti vyhovujícímu výroku I. o věci
samé nejsou opodstatněná. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a
dospěl i ke správnému právnímu závěru, že se zde jednalo o užívání předmětných
prostor bez právního důvodu,
a žalovaným tak vzniklo na úkor žalobce ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 obč. zák.
bezdůvodné obohacení, které jsou povinni mu společně a nerozdílně vydat ve
smyslu
§ 456 a § 458 odst. 1 obč. zák. ve formě peněžité náhrady, jež odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného bytu formou
nájmu, který by jinak nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle
nájemní smlouvy (t. j. obvyklá cena nájemného). Otázka, zda se jednalo o
prostory bytové, byla pravomocně již vyřešena v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C
32/1995, v jehož rámci bylo zjištěno, že předmětné prostory byly takto
zkolaudovány ve dvacátých letech dvacátého století a jejich kolaudační stav
zůstal od té doby nezměněn. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. je pak třeba rozsudky
vydané v tomto řízení považovat za závazné. V řízení přitom nevyšlo najevo
ničeho, co by svědčilo pro závěr, že je výkon práva žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení vůči žalovaným v rozporu s dobrými mravy, neboť platí,
že jestliže žalovanému od počátku nesvědčil platný titul na plnění, o které v
řízení jde, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku
žalobce na vydání tohoto plnění a žalobu zamítnout (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo
1203/99). Námitky prvního žalovaného (dále jen „žalovaného“), že neměl žádného
důvodu pochybovat o právní bezvadnosti hospodářské smlouvy, kterou mu byly
předmětné prostory právním předchůdcem žalobce přenechány do užívání jako
nebytové (atelier), že tyto prostory užíval po dobu patnácti let v dobré víře,
že tak činí po právu, že sám protiprávnost současného stavu
(t. j. absolutní neplatnost právního aktu přidělení předmětných nemovitostí)
nezpůsobil a naopak ji výlučně způsobil právní předchůdce žalobce a že
předmětné prostory převzal ve špatném technickém stavu a vlastním úsilím je
zrekonstruoval, neshledal soud druhého stupně za právně významné.
Odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům pouze, pokud jde o
posouzení náhrady nákladů řízení, a proto ve výrocích týkajících se jejich
náhrady rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené
rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam, spočívající v řešení
právní otázky (rozpor požadovaného vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti
s užíváním nebytových prostor na základě neplatného právního titulu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatele se soudy obou stupňů vůbec nevyrovnaly se skutečností,
že předmětné prostory byly žalovanému dány do užívání právním předchůdcem
žalobce na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 6. 1980. Tyto prostory byly
žalovanému přenechány jako prostory nebytové, přičemž jich měl užívat jako
ateliéru pro uměleckou činnost. Prostory převzal žalovaný ve špatném technickém
stavu a vlastním úsilím je zrekonstruoval. Důvod vedoucí ke zpochybnění
smluvního vztahu byl čistě právně formální, což vyústilo v prohlášení
hospodářské smlouvy za neplatnou. Soudy obou stupňů však naprosto přehlédly
zásadní skutečnost, že nároku na vydání bezdůvodného obohacení se v tomto
řízení domáhá subjekt, jenž sám (resp. jeho právní předchůdce) svým jednáním
neplatnost právního titulu k užívání prostor založil, přičemž uvedl žalovaného
v omyl o předmětu právního vztahu. Dovolatel dále uvádí, že předmětné prostory
po celou dobu užíval v dobré víře, že tak činí po právu. Neměl žádný důvod
pochybovat o právní bezvadnosti hospodářské smlouvy a stejně tak neměl důvodu
pochybovat o stavebně-technickém určení samotných prostor. S ohledem na výše
uvedené žalovaný namítal v řízení zejména rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák., neboť deklarovaný protiprávní stav byl způsoben právním
předchůdcem žalobce, který oproti žalovanému musel jako vlastník znát skutečný
právní stav předmětných prostor, kdy tyto byly kolaudovány jako byt. Odvolací
soud se s námitkou rozporu s dobrými mravy vůbec nevypořádal a jeho stanovisko,
dle něhož nesvědčí-li žalovanému od počátku platný právní titul na plnění, o
které v řízení jde, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit
požadavku žalobce na vydání či vrácení tohoto plnění, je nepřípadné. Žalovaný
se nedomáhal založení nového, platného právního titulu, jenž by jej zprostil
povinnosti vydat vzniklé bezdůvodné obohacení, nýbrž se domáhal ochrany před
šikanozním výkonem práva žalobce, a soudy tedy měly hodnotit soulad uplatněného
nároku s dobrými mravy.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 12. 2. 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 2. 2007, č. j. 10 C 121/1997-170, ve výrocích I.,
III. a IV. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že napadený rozsudek odvolacího
soudu není z pohledu dovolatelem uplatněného důvodu (resp. dovolatelem vymezené
právní otázky) rozhodnutím, které by bylo možné shledat zásadně právně
významným,
a Nejvyšší soud České republiky by proto měl dovolání odmítnout. Námitky
týkající se rozporu s dobrými mravy přitom nejsou přiléhavé. U bezdůvodného
obohacení se nevyžaduje na straně obohaceného zavinění ani protiprávní úkon,
zcela postačuje,
že k obohacení došlo bez právem uznaného důvodu. Naopak nemravné bylo jednání
žalovaných, kteří nevyklidili předmětné prostory ani po nabytí právní moci
rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jejich vyklizení, a bylo třeba dosáhnout
splnění povinnosti exekučně.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl
a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení včetně částky odpovídající
dani z přidané hodnoty.
Druhý žalovaný se souhlasně vyjádřil k dovolání žalovaného, přičemž i on
poukazuje na rozpor s dobrými mravy a na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z
porušení práva, tedy z bezpráví právo nevznikne.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný zastoupený advokátem podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne
15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi. Dovolací soud přitom neshledal v řešení této otázky
odvolacím soudem za shora popsaného skutkového stavu existenci judikatorního
přesahu jako nezbytné podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c)
o. s. ř.
Odvolací soud nadto správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, podle kterého
platí, že jestliže žalovanému od počátku nesvědčil platný titul na plnění, o
které v řízení jde, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit
požadavku žalobce na vydání tohoto plnění a žalobu zamítnout.
Pokud pak dovolání směřovalo i proti napadenému rozhodnutí
odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, bylo v této části
podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež spočívají ve vyjádření
k dovolání sepsaném advokátem (§ 3 odst. 1, § 10, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. – odměna ve výši 7.613,- Kč, § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb. – režijní paušál ve výši 300,- Kč a 19% DPH) v celkové výši
9.416,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu