28 Cdo 295/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců
a) P. A., a b) M. A., obou bytem v D., zastoupených JUDr. Karlem Guziurem,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 120, proti žalovanému
S. Z., bytem v D, zastoupenému JUDr. Břetislavem Puzoněm, advokátem se sídlem
ve Frýdku-Místku, Tržní 23 a 24, o vyklizení pozemků a zaplacení částky
500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 20 C 199/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 7. 2011, č. j. 57 Co 120/2011-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců na vyklizení pozemků (blíže uvedených v žalobě) a na
zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v náhradě za užívání pozemků
žalovaným bez právního důvodu, rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem
ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C 199/2006-180. Ve výroku sub I. uložil
žalovanému vyklizení pozemků blíže popsaných v enunciátu, a to ve lhůtě do 3
dnů od právní moci rozsudku. Výrokem sub II. zavázal žalovaného zaplatit
žalobcům společně a nerozdílně částku 168.162 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Zamítl žalobu ohledně částky 331.883 Kč (výrok III. rozsudku),
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného
uhradit náklady řízení státu (výrok V.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II.,
IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v plném
rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Ve vztahu k žalobě na vyklizení posoudil věc podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. Vzal za prokázané, že žalovaný užívá předmětné pozemky, které jsou ve
vlastnictví zčásti žalobců (SJM) či žalobce a). K odvolací námitce žalovaného,
že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr ohledně vlastnictví pozemku
parcely č. 1533/2, uvedl, že zjištění soudu prvního stupně odpovídalo
dokazování v řízení provedenému. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně
vycházel z výpisu z katastru nemovitostí a podle jeho obsahu se jedná o pozemek
ve výlučném vlastnictví žalobce a), přičemž k tomuto důkazu, který byl v řízení
před soudem prvního stupně proveden, neměl žalovaný žádné výhrady. Tvrzení
žalovaného v odvolacím řízení, že se jedná o pozemek ve společném jmění žalobců
a) a b) a že se o této skutečnosti dozvěděl až po vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně, resp. krátce před nařízením odvolacího jednání, jakož i jeho
návrh na provedení důkazu listinami, které dokladují právní titul nabytí
vlastnického práva k předmětnému pozemku do SJM žalobců, a to kupní smlouvou ze
dne 13. 6. 1994 a prohlášením k této kupní smlouvě ze dne 11. 7. 1994, jsou
nepřípustná tvrzení a důkazy v odvolacím řízení probíhajícím v systému tzv. neúplné apelace. Žalovaným tvrzená skutečnost, že pozemek parcela č. 1533/2
není ve výlučném vlastnictví žalobce a), nýbrž je ve společném jmění žalobců a)
a b) a k tomu navržené důkazy, nenáleží přípustným tvrzením a důkazům ve smyslu
§ 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť se nejedná o tvrzení a důkazy, které
nastaly (vznikly) až po vyhlášení napadeného rozsudku. Nejedná se o přípustná
tvrzení a důkazy ani ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterými by
měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na jejichž základě
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu navržením
jiných důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale
nabízí soudu další důkazy, pomoci kterých lze zjistit skutkový stav, a to úplně
a správně.
V této souvislosti odkazoval na Komentář občanského soudního řádu
Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II., § 205a, 1. vydání,
Praha : C. H. Beck, 2009, 1641 s. Zaujal názor, že v dané věci se jedná o
nepřípustná tvrzení a důkazy ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto
navržený důkaz nebyl proveden. Pokud jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud se ztotožnil
se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti nájemních smluv č. 1/97
a č. 2/98 podle § 37 odst. 1 o. z. pro jejich neurčitost. U nájemní smlouvy č. 2/98 se navíc jedná o absolutní neplatnost smlouvy s tím, že jako pronajímatel
vystupovala žalobkyně b), ačkoli z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že jí
nesvědčí vlastnické právo k pozemku, o který se ve smlouvě jednalo a žalobkyně
b) proto jako vlastník neměla oprávnění s tímto pozemkem disponovat včetně jeho
pronájmu třetí osobě. Jiný důvod, který by žalobkyni b) opravňoval k dispozici
s tímto pozemkem formou jeho pronájmu, nebyl v řízení tvrzen ani prokázán. Pokud jde o neurčitost předmětu nájmu obou nájemních smluv, odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, že se jedná o neurčitý předmět smlouvy,
jestliže pronajaté pozemky byly označeny pouze parcelními čísly bez uvedení,
kde se nacházejí, bez označení alespoň katastrálního území či obce. Podle
odvolacího soudu pokud je smlouva písemná, určitost předmětu písemné nájemní
smlouvy musí vyplývat z obsahu listiny a nestačí, že účastníkům smlouvy je
zřejmé, co je předmětem nájmu, v daném případě tedy které pozemky jsou
pronajímány. Konkretizace pronajímaných pozemků musí být seznatelná přímo z
listiny, a to již z toho důvodu, že v případě změny vlastnictví k pronajatým
pozemkům přechází na nového nabyvatele - vlastníka pozemku postavení jeho
právního předchůdce (předchozího vlastníka) a nový nabyvatel vstupuje do
právního postavení předchozího pronajímatele podle § 680 odst. 2 o. z. Odvolací soud vyslovil, že nemůže obstát námitka žalovaného, že v úvodní části
předmětných nájemních smluv je uvedena obec jako bydliště účastníků smlouvy, a
že se jednalo o pozemky nacházející se v sousedství pozemků účastníků smlouvy,
a tudíž je zřejmé, o jaké pozemky se jednalo. Označení pozemků jejich
parcelními čísly, bez uvedení, kde se nacházejí, t. j. v jakém katastrálním
území či obci, nestačí k závěru o tom, které pozemky se staly předmětem
uvedených nájemních smluv a označení bydliště účastníků smlouvy neznamená bez
dalšího označení umístění pronajatých pozemků. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud ze závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007 podle
něhož „uživatel cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného právního titulu
opravňujícího užívat cizí věc, je uživatelem bez právního důvodu. Podle
dovolacího soudu takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit
bezdůvodné obohacení peněžitou formou “. Věc posoudil podle ustanovení § 451
odst. 2 o. z. jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného bez právního
důvodu.
Dovolací soud se rovněž ztotožnil s postupem soudu prvního stupně o
tom, že výši nájemného, obvyklého v daném místě a čase, bylo namístě zjistit
znaleckým dokazováním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3035/2006),
když zároveň vycházel ze zjištění, že se jednalo o zisk z podnikání, byť
nedovoleného, když žalovaný pozemky užíval podnikatelským způsobem. Ztotožnil
se proto s výší bezdůvodného obohacení stanoveného soudem prvního stupně. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do výroku I., II.) podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel za zásadní otázku právního významu
považuje „posouzení platnosti nájemných smluv hodnocených odvolacím soudem jako
absolutně neplatné pro jejich neurčitost, jestliže pronajaté pozemky byly
označeny pouze parcelními čísly bez uvedení, kde se nacházejí a bez označení
alespoň katastrálního území či obce“. Za další otázku zásadního právního
významu považoval dovolatel posouzení věci odvolacím soudem za situace, kdy
„nájemní smlouva obsahovala pravý podpis žalobkyně b), ačkoliv výlučným
vlastníkem pronajímaného pozemku byl žalobce a)“
Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s.
ř. Opakoval svou argumentaci uplatněnou před soudy obou stupňů, podle níž
účastníkům bylo, bez ohledu na znění písemných smluv, zřejmé, že jde o jasně
vymezené pozemky v katastrálním území obce D. u F.-M. Přitom smlouva nájemní
nemusí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, postačuje ústní dohoda či
konkludentní jednání.
Odvolacímu soudu vytýkal, že v rozporu s právní úpravou nepřipustil provedení
důkazu, o němž se žalovaný dozvěděl dva dny před odvolacím jednáním, takže bez
své viny jej mohl uplatnit až u odvolacího jednání. Šlo přitom o obsah
listinného důkazu, totiž čestného prohlášení z 11. 7. 1994, které dokladovalo
okolnost, že jeden z pozemků (p. č. 1533/2 - zahrada o výměře 2.175m2) byl ve
skutečnosti nabyt do BSM manželů. Pokud by odvolací soud tento důkaz připustil
a provedl, musel by dospět k závěru, že podpis žalobkyně b) jako manželky
žalobce a) byl pro platnost smlouvy nájemní dostačující.
Opakoval poté, že za uvedené situace užívá pozemky na základě platně uzavřených
smluv, které nebyly odklizeny výpovědí, takže základ obou uplatněných nároků
není dán.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro existenci otázky zásadního
právního významu a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní
posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se
odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným
dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc
judikatorní přesah. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29
NS ČR 66/2011).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde
především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení)
týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní
normy.
Dovolání v této věci není přípustné, pokud jde o namítanou otázku zásadního
právního významu a není ani důvodné, pokud jde o tvrzení nesprávného právního
posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci totiž primárně spočívá na závěru o
neplatnosti nájemních smluv, z nichž žalovaný své právo k užívání pozemků
odvozuje, a to pro jejich neurčitost. Odvolací soud v tomto směru podrobně a
srozumitelně vyložil (srov. odstavec čtvrtý na str. 4 odůvodnění), z jakých
důvodů tuto neplatnost shledal. Dovolací soud nemá důvod zaujmout jiné odlišné
závěry k takovému posouzení, které má oporu v dnes již konstantní judikatuře.
Občanský zákoník sice vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, takže
právní úkon může být učiněn buď výslovně, t. j. ústně, či písemně nebo i
konkludentním způsobem, který nevzbuzuje vzhledem ke všem okolnostem případu
pochybnosti o tom, co jim chtěl takto jednající subjekt projevit (§ 35 ost. 1
o. z.). Výjimečně se však určitá forma k platnosti právního úkonu požaduje.
Tuto formu může určit buď zákon, či dohoda subjektů. Nelze pak pominout
důsledky plynoucí z ustanovení § 40 odst. 1 o. z. Pokud smlouva byla
vyhotovena písemně, nelze k její změně či zrušení přikročit jinak, než ve
smluvně dohodnuté formě, v daném případě opět písemně. Postrádá proto
argumentace dovolatele v dovolání opodstatnění, pakliže promiscue na jedné
straně tvrdí okolnosti vážící se k perfekci právního úkonu z hlediska písemné
formy (viz ta část dovolání na str. 3 první odstavec uznávající existenci
předmětných nájemních smluv, jejich písemné formy a pravosti podpisu) a
současně na druhé straně tvrdí, že vztah mezi účastníky byl založen
konkludentním jednáním (to pro případ, že by byl přijat závěr o neplatnosti
původně uzavřené písemné smlouvy). Při posuzování přípustnosti dovolání pro
existenci otázky zásadního právního významu přitom není dovolací soud
přezkumnou instancí, takže není oprávněn zasahovat do skutkového stavu, jak byl
zjištěn soudy obou stupňů. Z něj plyne, že právní titul k užívání pozemku
tvrdil žalovaný právě odkazem na uzavřené písemné smlouvy, nikoliv na
konkludentní ujednání, jak to činí nyní ve stadiu dovolacího řízení. Pak ovšem
potvrzující rozsudek odvolacího soudu se opírá o správnou aplikaci v úvahu
přicházejících zákonných ustanovení, na jeho argumentaci dovolací soud odkazuje
a závěr o existenci otázky zásadního právního významu v té podobě, jak ji
uplatnil dovolatel, neshledává.
Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení, jak
shora uvedeno, týkající se povahy předmětných pozemků z hlediska jejich
tvrzeného zařazení do BSM (dnes SJM) žalobců, nemohl dovolací soud jeho tvrzení
spolehlivě přisvědčit. Odvolací soud podrobně a srozumitelně vyložil, proč
neshledal podmínky pro připuštění důkazu v té podobě, jak to žalovaný v
odvolacím řízení učinil. Dovolací soud se v tomto směru zejména ztotožňuje s
hodnocením procesního úkonu žalovaného (dnes dovolatele), podle nichž žalovaný
svým tvrzením a k němu navrženými důkazy obsahově navrhoval, aby skutkový stav
ve věci zjištěný okresním soudem byl zjištěn jinak. Taková tvrzení a důkazy
ovšem ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou nepřípustná. Odvolací
soud proto v tomto případě postupoval správně a v souladu s citovaným procesním
ustanovením.
Poukazuje se v této souvislosti pro úplnost na závěry vyjádřené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003, podle nichž při úvaze zda právní
posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. správné, dovolací soudu vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu.
To platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny
prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146
odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo,
neboť žalovaný nebyl v řízení o dovolání úspěšný a straně žalující v tomto
řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového
výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu