28 Cdo 3028/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce R. A., proti žalovanému B. D., zastoupenému JUDr. Karlem Štočkem,
advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, o zaplacení 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 68/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze
dne 27. 8. 2009, č. j. 60 Co 147/2009-193, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 11. 6. 2010, č. j. 60 Co 147/2009-237, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 352.000,- Kč s přísl. z titulu
bezdůvodného obohacení s tím, že tuto částku žalovanému předal, neboť se spolu
dohodli, že žalovaný na něj převede obchodní podíl v právnické osobě. K tomuto
převodu však nedošlo a žalovaný předmětnou částku žalobci na požádání nevrátil.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 11. 2008, č. j. 11 C 68/97-161,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s přísl.
(výrok I.), co do částky 152.000,- Kč s přísl. i části přísl. z částky
200.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že návrh žalobce je důvodný jen částečně, jelikož prokázáno bylo pouze
to, že žalovaný získal od žalobce částku 200.000,- Kč, čímž na jeho straně
došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. To vyplynulo z listinných důkazů,
zejména z dokladu o výběru částky 200.000,- Kč žalobcem a podpisu žalovaného na
tomto dokladu, z výpovědí slyšených svědků a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně
sp. zn. 3 T 152/98. Žalovaný původně popíral, že by se na dokladu o výběru
částky 200.000,- Kč u České spořitelny nacházel jeho podpis, později to
připustil, avšak tvrdil, že byl v době, kdy dokument podepisoval, pod vlivem
alkoholu. Ze znaleckého posudku v oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že podpis
na uvedené listině je pravděpodobně podpisem žalovaného. Žalovaný soudu
nepředložil žádné důkazy o tom, že by uvedený doklad podepisoval po požití
alkoholických nápojů v takové míře, že by nebyl schopen posoudit následky svého
jednání. Pokud jde o částku zbývající, tedy 152.000,- Kč, soud dovodil, že
žalobce v jejím případě neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by žalovanému
tuto částku skutečně předal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne
27. 8. 2009, č. j. 60 Co 147/2009-193, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 11. 6. 2010, č. j. 60 Co 147/2009-237, rozsudek soudu prvního stupně v
části napadeného výroku I., co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku
200.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1997 do zaplacení, potvrdil
(výrok I.), co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve
výši 21 % od 28. 12. 1996 do 22. 3. 1997 jej změnil tak, že se v této části
žaloba zamítá (výrok II. ), a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
(vyjma závěru o splatnosti pohledávky, u níž za podstatné označil až doručení
žaloby) a konstatoval, že, ač řádně poučen ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, žalovaný
nenavrhl důkazy k prokázání tvrzení, že doklad o výběru částky 200.000,- Kč
podepsal pod vlivem alkoholu, ani v jakém množství alkohol požil. Z
vypracovaného znaleckého posudku nelze dovodit množství požitého alkoholu ani
míru, jakou alkohol ovlivnil chování žalovaného. Vzhledem k tomu, že mezi
účastníky je nesporné, že smlouva o budoucím prodeji obchodního podílu byla
sice zamýšlena, avšak nikdy nedošlo ke střetu projevů vůle účastníků, plnil
žalobce žalovanému částku 200.000,- Kč bez právního důvodu, takže došlo ke
vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného podle ust. § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání jen proti jeho potvrzující
části) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního
právního významu, důvodnost pak výslovně v nesprávném právním posouzení věci,
dle obsahu dovolání též v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v tom, že napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném odkazování. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele nepřihlédly ke
všem žalovaným tvrzeným skutečnostem, nesprávně posoudily provedené důkazy,
odvolací soud rovněž nepřesně formuloval výroky svého rozsudku. Žalovaný ve
svém dovolání obsáhle vyvrací skutkové závěry odvolacího soudu, když
zpochybňuje věrohodnost žalobce a svědků či průkaznost listiny, dokládající, že
od žalobce částku 200.000,- Kč převzal, a naopak vyzdvihuje některé závěry
znaleckého posudku v oboru písmoznalectví. Poukazuje též na skutečnost, že v
řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 152/98 byl
zproštěn obžaloby, když nebylo prokázáno, že by se v dané věci dopustil
zpronevěry. Žalobce podle názoru dovolatele neunesl důkazní břemeno o tom, že
by žalovanému předmětnou částku skutečně předal. Závěrem žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření (které zjevně nebylo sepsáno advokátem, ale
samotným žalobcem) vyslovil v tom smyslu, že s dovoláním nesouhlasí, obsáhle v
něm vyvracel jednotlivé skutkové námitky žalovaného a navrhnul, aby dovolací
soud „potvrdil“ napadený rozsudek, případně aby změnil rozhodnutí soudů, jde-li
o dříve zamítnutou část žalobního návrhu, týkající se částky 152.000,- Kč.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto
předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by
Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl
uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura
č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené
věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam,
neformuloval, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Je třeba zdůraznit, že vzhledem k dikci ust. § 237 odst. 3, části věty za
středníkem, o. s. ř., nemohou být v dovolacím řízení brány v potaz výhrady
žalovaného stran případných vad řízení (námitka, že soudy nepřihlédly ke všem
dovolatelem tvrzeným skutečnostem, kterou dle obsahu spisu nelze označit ani za
důvodnou), stejně jako jeho skutkové námitky (tvrzení o nesprávném hodnocení
důkazů, zpochybnění věrohodnosti žalobce či svědků, otázka průkaznosti listiny
o převzetí částky 200.000,- Kč, zdůrazňování vybraných závěrů znaleckého
posudku, neunesení důkazního břemene).
Brojí-li dovolatel proti nepřesnosti formulace výroku rozsudku odvolacího
soudu, byla tato odstraněna opravným usnesením téhož soudu ze dne 11. 6. 2010,
č. j. 60 Co 147/2009-237, takže nyní nelze krajskému soudu v tomto směru nic
vytknout.
Poukazuje-li žalovaný na skutečnost, že byl v trestním řízení zproštěn
obžaloby, když nebylo prokázáno, že by se dopustil zpronevěry, je třeba zmínit,
že trestný čin zpronevěry v podobě, v níž jej definoval § 248 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdejším znění, je něčím zcela odlišným od
občanskoprávního institutu bezdůvodného obohacení. Fakt, že se dle rozhodnutí v
trestní věci dovolatel nedopustil zpronevěry, neznamená, že na jeho straně
nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud ještě v reakci na vyjádření žalobce poznamenává, že jelikož bylo
o zamítnutí žaloby co do částky 152.000,- Kč s přísl. rozhodnuto již na prvním
stupni a proti výroku II., jímž bylo o uvedené částce rozhodnuto, nebylo podáno
odvolání, nabyl tento samostatně právní moci (jak ostatně poznamenává i soud
odvolací na s. 2 svého rozsudku) a není tak možné podrobit jej dovolacímu
přezkumu.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, neboť rozsudek soudu
prvního stupně byl napadeným rozsudkem zrušen ve výrocích III. a IV. a v tomto
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Nejvyšší soud
nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení. Bude o ní rozhodnuto v
konečném rozhodnutí ve věci (viz ust. § 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1
a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu