28 Cdo 3047/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce C. M., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
G. E., s. r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 524/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, č. j. 25 Co
136/2006-34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, č. j. 25 Co
136/2006-34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2006, č. j. 7 C 524/2005-12, kterým
bylo žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory obchodních jednotek v
objektu T., č. p. 121, k. ú T., obec P., jak blíže vymezeny ve výroku rozsudku;
vyklizené prostory měl žalovaný za povinnost předat žalobci do patnácti dnů od
právní moci rozsudku. Odvolací soud též rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.975,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba o vyklizení nebytových prostor
(obchodních jednotek a kanceláře), jejichž vlastníkem je žalobce a které
žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy se žalobcem ze dne 21. 1. 2003 (s
dodatkem ze dne 7. 5. 2004); smlouva byla sjednána v režimu zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalovaný podle tvrzení žalobce
neplatil opakovaně nájemné a žalobce reagoval ukončením nájemního vztahu ze dne
27. 9. 2005; nájem skončil dne 31. 10. 2005. Žalobce tedy žádal o vyklizení
předmětných prostor proto, že žalovaný je již užíval bez právního důvodu.
Žalovaný byl současně s doručením žaloby vyzván soudem prvního stupně
ve smyslu § 114b odst. 1, 5 o. s. ř. (s náležitým poučením), aby se k žalobě do
30-ti dnů vyjádřil; v případě, že se tak bez sdělení vážného důvodu ve lhůtě
nestane, bude mít soud zato, že nárok uznává a bude vydán rozsudek pro uznání.
Žalovanému byla výzva doručena dne 16. 12. 2005 a do 15. 1. 2006 (ani
bezprostředně poté) jeho vyjádření s požadovaným obsahem soudu podle obsahu
spisu nedošlo. Soud prvního stupně proto vydal dne 31. 1. 2006 rozsudek pro
uznání v intencích § 153a odst. 3 o. s. ř.; v něm vyšel ze zákonné fikce uznání
žalobního nároku žalovaným.
Žalovaný se proti rozsudku odvolal, odvolací soud však při přezkumu
všech náležitostí vydaného rozsudku pro uznání dospěl k závěru, že rozhodnuto
bylo v souladu s procesním předpisem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral
o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Předestřel dovolacímu soudu
dvě právní otázky. Je to 1) otázka právního posouzení doručení zásilky z 22.
12. 2005, obsahující podle žalovaného – kromě samostatné žaloby o vydání věci –
též vyjádření k věci o vyklizení nebytových prostor, v němž vznáší námitku
projednání věci v rozhodčím řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. (č.l. 18). A
dále 2) dovolatel tvrdí, že mezi stranami byla sjednána platná rozhodčí doložka
a jejich spory jsou projednávány před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře
ČR a Agrární komoře ČR. K námitce žalovaného o příslušnosti rozhodčího soudu
měl přihlédnout i odvolací soud a řízení minimálně přerušit (námitka byla
vznesena i v odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání). Dovolatel žádal,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost; dovolání
by tedy mělo být odmítnuto. Žalovaný, na němž bylo prokázat doručení zásilky
údajně obsahující též vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b o. s. ř.,
argumentoval nevěrohodně. Námitka písemně uzavřené rozhodčí doložky pak byla
vznesena opožděně, k čemuž existuje i judikatura NS. Dovolání je navíc věcně
nedůvodné i proto, že rozhodčí soud (viz předchozí odstavec) již projednával
spor mezi stranami – žalobu žalovaného o určení trvání nájemního vztahu. Tu
ovšem rozhodčím nálezem z 29. 6. 2006 pod č. j. Rsp 770/05 zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a
uplatněné dovolací důvody spočívaly v právních otázkách, jež bylo možné
podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je přípustné a za dosavadního procesního stavu i důvodné.
Procesní úprava § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. (fikce
uznání a následné vydání rozsudku pro uznání bez slyšení žalovaného, nevyjádří-
li řádně se k žalobě minimálně ve 30-ti denní lhůtě) je na samé hranici
ústavních záruk ochrany práv stran v civilním procesu. Ústavní soud již
judikoval, že právo na slyšení účastníka před soudem, tedy i na projednání věci
v jeho přítomnosti (právo na „hearing“), je základním právem, na jehož
respektování je třeba bezvýhradně trvat (nález sp. zn. I. ÚS 793/04, Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 39, č. 188). Tím spíše bylo nezbytné postupovat při
posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání „uvážlivě a
zdrženlivě“ (slovy Ústavního soudu, jenž se takto vyjádřil v souvislosti s
hraničními situacemi při vydání rozsudku pro zmeškání – viz nález sp. zn. IV.
ÚS 63/05, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, č. 163).
Nelze však říci, že by – odpovídá-li dovolací soud na právní otázku
dovolatele ad 1) – posledně vyslovenému požadavku dostál odvolací soud.
Tvrzení žalovaného, obsahující námitku sjednaného rozhodčího řešení
sporů mezi účastníky, byla každopádně odvolacímu soudu známa z odvolání,
doručeného 13. 2. 2006. K odvolání byla připojena fotokopie vyjádření
žalovaného k věci, datovaného 22. 12. 2005, a fotokopie knihy odesílané pošty,
vedené žalovaným, v níž je u dne 22. 12. 2005 vyplněna rubrika „obsah spisu“
slovy „žaloba o vydání věci + vyjádření žalovaného ve věci o vyklizení
nebytových prostor“ (v tamním textu zkráceno, viz č.l. 19 spisu). Žalovaný v
rámci odvolání uvedl, že své vyjádření k věci o vyklizení nebytových prostor
podal „spolu s žalobou o vydání věci“.
Odvolací soud reagoval výzvou žalovanému, datovanou dne 12. 4. 2006,
aby žalovaný předložil do 15-ti dnů vyřízení reklamace své zásilky u příslušné
pošty; podle ní měl žalovaný prokázat, že jeho tvrzení o obsahu zásilky ze dne
22. 12. 2005 – a tedy o včasném podání vyjádření k věci o vyklizení nebytových
prostor – mohou být pravdivá. Žalovaný v odvolacím řízení požadovanou listinu
nepředložil.
Jestliže by však odvolací soud využil v žádoucím rozsahu daných
procesních možností, či přesněji řečeno splnil svou dotazovací povinnost,
nenabízelo se nic snazšího, než uložit žalovanému (či si nechat zjistit soudem
prvního stupně přímo), aby sdělil spisovou značku, kterou obdržela žaloba o
vydání věci, jež měla být – podle tvrzení žalovaného – podávána současně se
sporným vyjádřením (žalovaný až v dovolání uvádí, že jde o věc vedenou u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 573/2005). Jednalo se tedy o
zjištění skutečnosti, zda Obvodnímu soudu pro Prahu 5 byla dne 22. 12. 2005 (či
ve dnech bezprostředně následujících) doručena žaloba o vydání věci, vyhotovená
žalovaným. V kladném případě pak bylo možné podle spisové značky zanesené do
elektronické databáze soudu vyhledat spis a zjistit, zda do něj nedopatřením –
to je pravděpodobně jediná praktická možnost prokázání, že se žalovaný skutečně
k nynější věci včas vyjádřil – nebylo založeno též podání žalovaného k věci sp.
zn. 7 C 524/2005 tamního soudu. Zajisté, že i žalovaný, jehož prezentaci
fotokopie vlastní poštovní knihy nepovažuje ani dovolací soud za dostatečný
průkaz odeslání sporného podání, měl vyvinout větší aktivitu a spisovou značku
sporu o vydání věci již sdělit v odvolání sám. Je však otázkou, zda měl, s
ohledem na pozdější případné hodnocení věrohodnosti svých tvrzení, vyvíjet
jakékoli další aktivity.
Jednostranné přenesení důkazního břemene na žalovaného tedy v dané
procesní situaci nepředstavovalo adekvátní postup odvolací instance.
K právní otázce 2) dovolatele je třeba především zdůraznit, že z
obsahu svérázné smlouvy o nájmu nebytových prostor, jak byla sjednána mezi
účastníky, lze skutečně dovodit, že předmětný spor o vyklizení nebytových
prostor by spadal pod sjednanou rozhodčí doložku. Ta je obsažena v článku 20.4
smlouvy a vylučuje z rozhodčího řízení pouze spory z nájemného, poplatků za
služby či jiných finančních závazků (čl. 20.2).
Ovšem v případě, že by se nyní v dalším průběhu řízení po vrácení
věci neprokázalo doručení sporného vyjádření soudu (při neúspěchu dohledání
žádoucích dat nebo samotného podání zůstává důkazní břemeno již jen na
žalovaném), pak nelze posoudit účinky námitky rozhodčí smlouvy mezi účastníky
(§ 106 odst. 1 o. s. ř.) v tom rozsahu, jaký by mohl vyplývat ze široce
argumentačně založeného dovolání. Nejvyšší soud již judikoval, že námitka podle
§ 106 odst. 1, jež je speciálním procesním instrumentem, musí být uplatněna při
prvním úkonu žalovaného ve věci, že tento první úkon je „konzumován“
nereagováním na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. a že v takovém případě již
nelze tuto námitku zohlednit, byla-li uplatněna až v odvolání proti rozsudku
pro uznání vydanému podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo
2312/2000, 33 Odo 1455/2006, první z nich publikováno v Soudní judikatuře č.
1/2001, str. 35 a násl.). Z řečeného tedy pro nyní projednávanou věc vyplývá,
že by – při nezměněném důkazním stavu – byly zákonné podmínky vydání rozsudku
pro uznání splněny.
Nejvyšší soud uzavírá, že v souvislosti s první otázkou dovolatele
dovodil neúplný postup druhé instance a ohledně druhé otázky přisvědčil
právnímu názoru dovolatele o platném sjednání rozhodčí doložky, vztahující se
potenciálně na nyní projednávanou věc. Věc mohla být vrácena – z obou nižších
instancí – jen odvolacímu soudu, neboť teprve odvolání žalovaného vneslo do
řízení sporná tvrzení a jde o podmínky řízení (§ 205 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Naplněna je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 in
fine o. s. ř., jakož i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
poněvadž výslednicí právního názoru dovolacího soudu může být nesplnění
podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a navíc i nedostatek oprávnění soudu
věc projednávat a rozhodnout o ní – jde tedy v možných důsledcích o nesprávné
posouzení věci po hmotněprávní stránce.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3
věty první o. s. ř. zrušil pouze rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž je odvolací soud ve smyslu § 243d odst.
1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o
nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu