U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause, v právní věci žalobce Chodov Reality a. s., se sídlem v Praze 6, Na
Závěji 674, zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Rytířská 10, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1,
Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Těšnov 1, o 1.712.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010, č. j. 14 Co 110/2010-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 13. 4. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se
žalobce na žalovaném zaplacení částky 1.712.400,- Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný užívá pozemky bez právního
důvodu ve výlučném vlastnictví žalobce od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006, a to
pozemky v katastrálním území Chodov, které byly vydány oprávněné osobě podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a
následně převedeny v roce 2003 na žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 11 C 125/2006 - 46, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v
Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2008, č. j. 14 Co 48/2008-71,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 12.
2008, č. j. 28 Cdo 3366/2008-97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
7. 3. 2008, č. j. 14 Co 48/2008-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 24. 7. 2007, č. j. 11 C 125/2006-46 a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že na právní vztahy
mezi účastníky nelze aplikovat ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, které
povinné osobě ukládá povinnosti trvající do doby vydání nemovitostí oprávněné
osobě, a že užívání pozemku žalovaným v rámci stavby, povolené a započaté před
účinností zákona o půdě, nelze hodnotit jako protiprávní. Okolnost, že v době
počátku účinnosti zákona o půdě nebyl na předmětných pozemcích ještě umístěn
zemní val, který byl předpokládán v rámci již probíhající stavby dálnice, byla
zohledněna vydáním pozemku oprávněné osobě jako pozemku nezastavěného podle § 9
zákona o půdě. Další užívání pozemku ovšem mělo za následek vznik právního
vztahu, který oba soudy nevzaly v úvahu.
Dovolací soud dále vyslovil, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující vylíčení
skutkových okolností, z nichž pramení nárok žalobce, nikoli podřazení takového
vztahu pod právní normu, které žalobce učiní. Podle dovolacího soudu odvolací
soud nevzal v úvahu, že žalobce se domáhá finanční náhrady za to, že žalovaný
předmětné pozemky užívá, byť se i domníval, toto užívání se děje bez právního
důvodu. Tuto situaci však výslovně řeší zákon o půdě, který je třeba aplikovat
jako zákon zvláštní před obecnými předpisy občanského práva hmotného. Soudy
měly proto vztahy mezi účastníky posoudit v prvé řadě podle ustanovení § 22
odst. 2 zákona o půdě, jehož smyslem bylo právě vyloučit situace, kdy by
zemědělské pozemky byly užívány bez právního důvodu, nebo je dosavadní uživatel
opustil. Podle tohoto ustanovení vznikl dnem, kdy pozemky byly vydány oprávněné
osobě, nájemní vztah ze zákona, kdy osoba, jíž byly pozemky vydány, se stala
pronajímatelem a dosavadní uživatel nájemcem pozemku. Obdobně zakládá zákon o
půdě v § 22 odst. 9 vznik nájemního vztahu u pozemků nezemědělských. Zákon o
půdě upravuje jen některé aspekty takto zákonem založeného nájemního vztahu. Ve
zbytku se takový nájemní vztah řídí s ohledem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona
o půdě obecnými předpisy, tedy včetně ustanovení o změně v osobě vlastníka
pronajaté věci.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 11 C 125/2006 –
118, ve výroku I. zastavil řízení o zaplacení 407.280,- Kč s příslušenstvím,
dále ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 1,305.120,- Kč se specifikovaným příslušenstvím od
1. 6. 2006 do zaplacení. Současně ve výroku III. zamítl částečně žalobu ohledně
příslušenství a ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků
parcely č. 2105/84 o výměře 20.862 m2, parcely č. 2105/85 o výměře 7.115 m2 a
parcely č. 2101/110 o výměře 563 m2, nacházejících se v Praze, v katastrálním
území Chodov. Dále vzal za prokázané, že tyto pozemky nabyl dne 2. 10. 2003 na
základě darování od Ladislava Jikry, jemuž byly pozemky k jeho žádosti ze dne
20. 8. 1992 vydány žalovaným na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu
hl.m. Prahy ze dne 22. 10. 2002, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2002. Též
zjistil, že na pozemcích byla v letech 1990 až 1999 vybudována stavba zemního
valu nazvaná 037 B - zemní val, kdy val zabírá pozemek č. 2105/84 o výměře
20.862 m2 a části pozemku parcely č. 2105/110 a 2105/85, a že val je ve
vlastnictví žalovaného. Dovodil, že nárok žalobce není promlčen. Zaujal názor,
že v souladu s ustanovením § 101 a § 671 odst. 2 o. z. se nárok na zaplacení
prvního nárokovaného nájemného za měsíc duben 2004 promlčuje v tříleté
promlčecí době ke dni 1. 6. 2007. Vyslovil závěr, že pokud byla žaloba podána
dne 13. 4. 2006, nemůže být nárok za celé období promlčen. Vycházel ze
závazného právního názoru Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 s tím, že
ve smyslu § 22 odst. 9 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2002, podle §
1 odst. 3 zákona o půdě a podle § 680 odst. 2 o.z. vznikl okamžikem vydání
nemovitosti oprávněné osobě nájemní vztah mezi oprávněnou osobou a povinnou
osobou, pokud povinná osoba vydanou nemovitost užívala. V dané věci tedy dnem
nabytí vlastnictví k vydaným pozemkům (2. 12. 2002) vznikl mezi Ladislavem
Jiskrou jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem nájemní vztah ze zákona,
neboť žalovaný užíval vydané pozemky tím, že na nich umístil trvalou stavbu
zemního valu. Vyslovil, že převodem vlastnictví k pozemkům na základě
darovacích smluv (účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 2.10.2003)
vstoupil žalobce do právního postavení pronajímatele. Dospěl k závěru, že mezi
žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem trvá nájemní vztah,
který vznikl dne 2.12.2002. Při úvaze o výši nájemného v souladu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1748/2008 použil cenové výměry Ministerstva
financí č. 1/2004, 1/2005 a 1/2006, podle nichž maximální cena nájemného z
pozemků nesloužících k podnikání v Praze činila v období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 částku 30,- Kč ročně, tedy 2,50 Kč za 1 m2 měsíčně. Úrok z prodlení
posoudil ve smyslu ustanovení § 671 odst. 2 o. z.
s odůvodněním, že za první
den prodlení pro určení výše sazby úroků je třeba považovat vždy první den
kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo nájemné splatné, kdy
nájemné se platí měsíčně pozadu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23.4.2010, č. j. 14 Co
110/2010 - 147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Zaujal názor, že nemůže vzniknout
nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě mezi oprávněnou osobou, resp. jejím
právním nástupcem a povinnou osobou související s vydáním věci a jejím
užíváním. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 24 Cdo 1247/2000. Dále vyslovil, že na předmětné pozemky se ve smyslu
jejich užívání podle originárního nájemního vztahu vzniklého ke dni 2.12.2002
ustanovení § 22 zákona o půdě nevztahuje, což je dáno ustanovením § 1 odst. 1
zákona o půdě. Předmětné pozemky jsou vedeny v katastru nemovitostí jako
ostatní plocha, tedy nikoli jako zemědělské pozemky či půda a ke dni vzniku
nájemního vztahu 2. 12. 2002 nebyly zemědělsky obhospodařovány a ani není
proklamováno v budoucnu jejich zemědělské využití. Zde odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 a sp. zn. 24 Cdo 1247/2000 s tím,
že ustanovení § 22 zákona o půdě se vztahuje jen na zemědělský a lesní majetek.
Vyslovil též závěr, že nájemní vztah podle § 22 odst. 3 zákona o půdě může
vzniknout pouze tehdy, pokud předtím existovalo některé právo k majetku
taxativně uvedené v § 22 odst. 1 zákona o půdě. Zde odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2881/2000 a sp. zn. 28 Cdo 2222/99.
Odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo
3366/2008, vyšel tedy ze závěru, že dnem 2. 12. 2002 vznikl mezi žalobcem,
resp. jeho právním předchůdcem a žalovaným nájemní vztah podle § 22 zákona o
půdě a za rozhodné období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 náleží žalobci nájemné.
Podle odvolacího soudu při absenci smluvního ujednání o nájemném je nutno určit
nájemné obvyklé. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo
1748/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1404/2009. Uzavřel, že soud prvního stupně správně
rozhodl o úrocích z prodlení podle § 671 odst. 2 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání tvrdil
existenci nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Za otázky zásadního právního významu dovolatel považoval:
1. zda může vzniknout nájemní vztah podle ustanovení § 22 zákona o půdě mezi
oprávněnou osobou ve vztahu k pozemkům, které nejsou vyjmenované v § 1 odst. 1
zákona o půdě.
2. zda může vzniknout nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě
mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou ve vztahu k pozemkům, ke kterým
nebylo zřízeno žádné užívací právo vyjmenované v § 22 odst. 1 zákona o půdě.
3. zda se ustanovení § 22 odst. 9 zákona o půdě vztahuje na
veškerý nezemědělský pozemek nebo pouze na nemovitosti vyjmenované v § 1 odst.
1 s výjimkou zemědělské půdy.
4. zda lze žádat po předchozím vlastníkovi peněžitou náhradu z
titulu bezdůvodného obohacení za to, že tento předchozí vlastník stavebně
upravil povrch pozemků, v důsledku čehož je jejich využití omezenější, kdy však
nabyvatel byl seznámen se stavem pozemků.
Podle dovolatele na daný vztah mezi žalobcem, resp. jejím právním předchůdcem
nelze aplikovat ustanovení § 22 zákona o půdě, proto mezi nimi nemohl vzniknout
nájemní vztah. Namítal, že k tomu, aby vznikl nájemní vztah podle § 22 zákona o
půdě musí být splněny současně dvě podmínky, jednak muselo jít ke dni účinnosti
zákona o půdě, příp. ke dni vydání o majetek vyjmenovaný v § 1 odst. 1 zákona o
půdě a jednak muselo ke dni účinnosti zákona o půdě existovat některé z
užívacích práv vyjmenovaných v § 22 odst. 1. Tvrdil, že ani jedna z těchto
podmínek však splněna nebyla. Poukazoval na to, že Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 na daný právní vztah aplikoval nesprávný
právní předpis, a to § 22 odst. 9 zákona o půdě a nesprávně dovodil, že toto
ustanovení zakládá vznik nájemního vztahu u pozemků nezemědělských. Soudy obou
stupňů proto poté posuzovaly otázku, zda nájemní vztah mezi účastníky trvá či
zda byl ukončen. Podle dovolatele shora uvedená problematika je v rozhodnutích
Nejvyššího soudu řešena rozdílně. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp.zn. 26 Cdo 2881/2000 s tím, že pokud se ustanovení § 22 nevztahuje na
případy jiných užívacích práv něž vyjmenovaných v jeho prvním odstavci, nemůže
se tento paragraf vztahoval na případy, kdy k pozemku neexistovalo žádné
užívací právo, ale k užívání docházelo z podstaty vlastnického práva. Rovněž
poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2222/99, v němž
vyslovil, že nelze se ztotožnit s právním závěrem, že ustanovení § 22 odst. 3
zákon o půdě mělo na zřeteli jakékoli faktické užívání a jakéhokoli faktického
uživatele pozemku, neboť by se tímto výkladem značně rozšířila působnost
ustanovení zákona o půdě na vznik nájemních vztahů, které již nemají souvislost
s právní úpravou vlastnických vztahů k půdě. Podle dovolatele na daný vztah
nelze aplikovat ustanovení § 22 zákona o půdě, proto mezi oprávněnou a povinnou
osobou nemohl vzniknout ze zákona nájemní vztah. Nesprávné právní posouzení
dovolatel spatřoval rovněž v závěru, že žalobce je v dané věci věcně aktivně
legitimován. Namítal, že žalobce nemůže být aktivně legitimován, neboť žalovaný
zřídil stavbu zemního valu na předmětných pozemcích neoprávněně, v důsledku
čehož tyto předmětné stavby užívá neoprávněně, přičemž za toto neoprávněné
užívání žalobci nezaplatil. Dovozoval, že žalobce není aktivně legitimován k
podání žaloby z titulu neuhrazeného nájemného ani z titulu náhrady škody a ani
z titulu bezdůvodného obohacení. V dovolání zaujal názor, že právní otázka, zda
lze po původním vlastníkovi žádat peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného
obohacení za to, že tento původní vlastník stavebně upravil povrch pozemků, v
důsledku čehož je jejich využití omezenější, kdy však nabyvatel byl seznámen se
stavem pozemků, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Navrhl
proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalobce nesouhlasil s dovoláním žalovaného v této věci s odůvodněním, že mu
svědčí právo požadovat náhradu za užívání svých pozemků pod zemním valem ve
smyslu žaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně
nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
O takový případ v projednávané věci nejde.
Námitky obsažené v dovolání představují polemiku se závazným
právním názorem dovolacího soudu, jak byl zaujat v jeho zrušovacím rozsudku ze
dne 17.12.2008, č. j. 28 Cdo 3366/2008-97. Dovolací soud považuje za vhodné
dodat, že existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke
konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že
rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když
tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolací soud proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů v dovolacím řízení žalobci
nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu