28 Cdo 3203/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Farní charita Praha 8 – Kobylisy, identifikační číslo osoby 736 33 895, se sídlem v Praze 8 – Kobylisy, Kobyliské náměstí 1000/1, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 142 527 981,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 251/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 3/2023-155, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 88 136,40 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4 C 251/2020-113, uložil žalované (v tam určené lhůtě) zaplatit žalobkyni částku 70 567 833 Kč (výrok I), co do částky 71 960 148,90 Kč a specifikovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 3/2023-155, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé (jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni tam uvedenou částku) a výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na poskytnutí finanční náhrady za odňaté pozemky, jež nebylo lze oprávněné osobě (do jejíhož postavení vstoupila žalobkyně v průběhu „restitučního“ řízení) vydat pro zákonem stanovenou překážku (s ohledem na tam označená rozhodnutí pozemkového úřadu) a za něž nebyl poskytnut náhradní pozemek (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Co do výše náhrady (o níž byl veden mezi účastnicemi spor) odvolací soud přisvědčil soudem prvního stupně učiněným konkluzím o stavebním charakteru dotčených pozemků a z toho plynoucího určení výše finanční náhrady (dle § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) determinované cenou pozemků určených pro stavbu podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., dále navýšené s ohledem na kumulovanou míru inflace. Soudy neshledaly žádné mimořádné okolnosti opodstatňující snížení či zvýšení takto určené náhrady.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené. Vytýká, že soud nepřikročil ke snížení finanční náhrady pro okolnosti daného případu, jež považuje dovolatelka za specifické a mimořádné, v situaci, kdy má být náhrada vyplacena (právnické) osobě, jíž nebyla způsobena majetková křivda, nebyla od počátku účastnicí restitučního řízení (o vydání pozemku) a do postavení oprávněné osoby vstoupila až v jeho průběhu dědickou sukcesí. Dovolatelka namítá, že soud nedostál své povinnosti zabývat se v řízení tvrzenými skutečnostmi a nevysvětlil, proč tvrzené okolnosti nepovažoval za mimořádné a odůvodňující snížení finanční náhrady.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jako přípustné.
6. Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolatelkou kladená otázka, jsou-li (s ohledem na individuální poměry projednávané věci, zejm. okolnost, že žalobkyně je „toliko“ právní nástupkyní původní oprávněné osoby, na kterou přešel nárok děděním) dány důvody pro mimořádné snížení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., přípustnost dovolání nezakládá. Při jejím řešení napadeným rozhodnutím – vzdor mínění dovolatelky – se odvolací soud ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil a Nejvyšší soud také neshledává žádné důvody, pro které by daná otázka měla být dovolacím soudem (nově) posouzena jinak.
9. Otázkou mechanismu pro určení přiměřené a rozumné finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 věta první zákona č. 229/1991 Sb. se Nejvyšší soud zabýval i v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (poté, kdy byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, zamítnut jeho návrh na zrušení částí ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), v němž současně vyslovil, že specifika konkrétního případu mohou zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom či onom směru. [V dané souvislosti sluší se připomenout, že samotný mechanismus stanovení výše finanční náhrady ve smyslu § 16 zákona č. 229/1991 Sb., vycházející zde ze zjištěného charakteru odňatých (pro zákonnou překážu nevydaných) pozemků, z něj plynoucí určení ceny pozemků (jako určených pro stavbu, podle příslušných oceňovacích předpisů) a její navýšení s ohledem na růst spotřebitelských cen v posuzované věci dovoláním zpochybněn nebyl; dovolacímu soudu byla k revizi předložena toliko otázka, jsou-li v posuzované věci dány mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly snížení exaktně určené finanční náhrady.]
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2353/2023) již ze samotné formulace důvodu pro snížení (respektive zvýšení) finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jako „mimořádné“ okolnosti lze usoudit na to, že případ, kdy bude v úvahu přicházet úprava náhrady za nevydané pozemky jedním nebo druhým směrem, bude zcela výjimečný a podmíněný specifickými běžně v řízeních o relutárních náhradách se nevyskytujícími skutečnostmi. [Mimořádnou okolností tak kupříkladu nebude přístup oprávněné osoby k uplatňování nároku na restituční finanční náhradu, jakož i přístup povinné osoby k jeho vypořádávání, jakkoliv by účastníci hmotněprávního poměru vyplývajícího z § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byli přesvědčeni, že přístup druhé strany je váhavý, liknavý či dokonce svévolný, neboť jde o obvyklé okolnosti provázející většinu případů dosud nevypořádaných restitučních nároků, a obtíže při vypořádávání restitučního finančního nároku žalovanou, nejsou výjimkou, ale spíše pravidlem.]
11. Mimořádné okolnosti (specifika konkrétního případu), jež mohou zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty finanční náhrady, jak bylo naznačeno výše, vycházejí z individuálních poměrů každého projednávaného sporu a jsou tedy úzce provázány se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Úvaha odvolacího soudu o (ne)existenci mimořádných okolností odůvodňujících snížení či zvýšení finanční náhrady může být předmětem dovolacího přezkumu a důvodem zásahu dovolacího soudu pouze tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (a toliko v tomto ohledu pak může být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.); k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2031/2023.
12. Úvaha odvolacího soudu ústící v konkluzi, že okolnosti tvrzené účastníky nejsou natolik výjimečné a mimořádné, aby opodstatňovaly odchýlení se od vypočtené náhrady v tom či onom směru, je přítomna v důvodech jím vydaného rozhodnutí (viz bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a nepřiměřená není (a nelze tak přitakat ani argumentaci dovolatelky, že jí v tomto směru tvrzené okolnosti byly soudem zcela oslyšeny). Za výjimečnou a mimořádnou okolnost v uvedeným smyslu nelze považovat ani dovolatelkou namítaný způsob nabytí restitučního nároku žalobkyní děděním (kdy vstoupila do postavení oprávněné osoby, aniž by se tím však změnil obsah samotného závazku, z nějž plyne i povinnost státu k poskytnutí restituční náhrady). Důvodem pro snížení finanční náhrady nemůže být skutečnost, že se původní oprávněná osoba plného uspokojení restitučního nároku nedožila (a nárok se tak stal předmětem dědictví); v tomto ohledu lze pak přiměřeně odkázat i na konkluze obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 (v němž se dovolací soud zabýval otázkou finanční náhrady podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, obdobně koncipovaného jako ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), kdy akcentoval, že i právní nástupci (dědici) původní oprávněné osoby by měli obdržet finanční náhradu přiměřenou hodnotě odňatého majetku.
13. K výtkám dovolatelky vůči rozsahu a kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku dlužno pak uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Ostatně, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v němž se odvolací soud – byť vždy nikoliv zcela detailně – zabýval všemi právně významnými okolnostmi a pro rozhodnutí určujícími právními otázkami, včetně argumentace žalované mimořádnými okolnostmi věci) nevykazuje takové defekty, aby je bylo lze označit za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013) a jež by byly na újmu uplatnění procesních práv žalované (jež proti rozhodnutí soudu prvního stupně byla schopna zformulovat odvolací důvody, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolací důvody).
14. I Ústavní soud pak konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. Odvolací soud své povinnosti rozhodnutí přiměřeně (a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní) odůvodnit dostál.
15. I z naposled uvedeného plyne, že žalovanou podané dovolání přípustné není. [Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení; viz § 237 o. s. ř.]
16. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 72 540 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 15 296,40 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu