28 Cdo 3211/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalovanému
L. Č. r., s. p., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k
pozemkům, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 336/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 56 Co 277/2006-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení o dovolání v
částce 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 2. 2006, č. j. 10 C 336/2003-72, kterým
bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku I. pod písm. a), b) blíže
specifikovaných pozemků v katastrálních územích D. H. a N. V. Žalovaný byl
zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení, jež protistraně vznikly ve výši
8.319,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dnem
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do
vlastnictví obcí, a v souladu s jeho ustanovením § 2 přešlo vlastnické právo k
předmětným pozemkům na žalobkyni. Nebylo totiž prokázáno, že by v době do 31.
12. 1949 došlo ohledně těchto pozemků, které byly historickým majetkem právního
předchůdce žalobkyně, k přechodu vlastnického práva na stát. K tomuto přechodu
nemohlo podle odvolacího soudu dojít ani na základě ustanovení § 26 zákona č.
169/1949 Sb., o vojenských újezdech, vztahujícího se na pozemky ležící v
prostoru vojenského výcvikového tábora (byť před účinností tohoto zákona byly
vytyčeny hranice příslušných pozemků). Ze zákona č. 169/1949 Sb. totiž
nevyplývá, že by v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového tábora došlo
k přechodu vlastnictví obcí na stát; teprve se vznikem vojenských újezdů je
spojen přechod vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem žaloby. Z § 8
zákona č. 169/1949 Sb. vyplývá, že k zestátnění nemovitostí ve vlastnictví
jiných osob než státu dochází v souvislosti se zřízením vojenského újezdu, a to
dnem, který stanoví vyhláškou v úředním listě okresní národní výbor. Vojenský
újezd P. vznikl až k 1. 7. 1950 - k tomuto datu zanikly obce ležící uvnitř
vojenského újezdu. K vyvlastnění předmětných nemovitostí nedošlo ani na základě
zákona č. 63/1935 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu, neboť by muselo
proběhnout vyvlastňovací řízení a muselo by být vydáno správní rozhodnutí;
takové důkazy však žalovaný nepředložil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm
jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a
jako důvod dovolání označil vadu řízení spočívající v nesprávném právním
posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu považoval, že pozemky v
prostoru Vojenského výcvikového tábora C. l. (později P.) byly již dne 31. 12.
1949 ve vlastnictví státu. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s tvrzeními
dovolatele a odkázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se
vymezenou právní otázkou již zabývala. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1087/2003 a zejména pak v
rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 k věci zcela konkrétně judikoval, že
rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v
případě Vojenského újezdu P. podle zákona č. 169/1949 Sb. 1. červenec 1950 (§
4) jako den vyhlášený tehdejším ministerstvem vnitra v Úředním listě; šlo o
obec, jejíž území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu (§ 2 odst. 1 a
3, § 4 zákona č. 169/1949 Sb.). Věcněprávní dopad nemohlo mít usnesení vlády o
zřízení vojenského újezdu, předpokládané v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
169/1949 Sb., a ani usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových
táborů, učiněné přede dnem účinnosti zmíněného zákona. Prostá skutečnost
zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 nemohla založit retroaktivní
dopad do vlastnických práv dotčených subjektů; ani usnesení vlády ze dne 18.
10. 1949 o úředním názvu vojenského újezdu (§ 1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.)
tyto účinky nemá.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že v dané věci
byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a tento soud vzal správně
za prokázané, že žalobkyně obec K. byla ke dni 31. 12. 1949 vlastnicí
předmětných pozemků. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího
soudu (s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) o tom, že na
projednávanou věc nelze aplikovat § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., neboť
Vojenský újezd P. byl zřízen až po dni 31. 12. 1949.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku,
formulovanou dovolatelem, z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již
Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů
dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.). Podmínky
přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyly
splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobkyně měla podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu
nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon
náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) polovina
sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15), krácená ještě o 50 %
podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na
5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu