28 Cdo 3232/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) CETOS, a. s., se sídlem v Plzni, Brojova 2113/16, b) INTOS, spol. s
r. o., se sídlem v Žebráku, Tovární 220, c) KULIČKOVÉ ŠROUBY KUŘIM, a. s., se
sídlem v Brně, Štefánikova 41/110, d) MOTOR JIKOV Strojírenská, a. s., se
sídlem v Soběslavi II, Zátkova 495, e) TOSHULIN, a. s., se sídlem v Hulíně,
Wolkerova 845, a f) TOS KUŘIM – OS, a. s., se sídlem v Brně, Štefánikova
41/110, všichni žalobci zastoupeni JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem v Brně,
Příkop 6, proti žalovanému Svazu strojírenské technologie, zájmovému sdružení,
se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1419/11, zastoupenému JUDr. Mojmírem
Bartošíkem, advokátem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o určení platnosti ustanovení
jednacího a volebního řádu sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 12 C 119/2008, o dovolání žalobce ad f) proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 13 Co 571/2010-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 13 Co
571/2010-65, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2010,
č. j. 12 C 119/2008-42, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2010, č. j. 12 C
119/2008-42, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali určení, že §
I, bod 8 Jednacího a volebního řádu žalovaného (Příloha č. 1 Stanov), ve znění
ze dne 13. 12. 2006, je v souladu s právními předpisy České republiky.
Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
které byly (v částce 6.360,- Kč) uloženy k platbě žalobcům ve prospěch
žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta
JUDr. Mojmíra Bartošíka (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
žalobní návrh není důvodný. S ohledem na skutečnost, že žalovaný subjekt je
zájmovým sdružením právnických osob ve smyslu ustanovení § 20f obč. zák., a
zákon nestanovuje členům tohoto typu sdružení možnost soudní ochrany proti
rozhodnutím jeho orgánů, neshledaly nižší instance pro nedostatek zákonného
zmocnění oprávnění k zásahu do vnitřních poměrů žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ad f) dovolání, jehož
přípustnost dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé.
Namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním
posouzení věci, neboť každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u
nezávislého a nestranného soudu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod), který jedině může rozhodnout o tom, co je a co není v souladu se
zákonem. Dovolatel především zdůraznil, že pokud ředitel žalovaného subjektu
zcela svévolně rozhodl o tom, že určité ustanovení stanov je v rozporu se
zákonem, nemají žalobci jinou možnost obrany proti tomuto postupu, než se
obrátit na soud, aby určil, zda je toto ustanovení v souladu s právními
předpisy. Závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání prostřednictvím právního zástupce
písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně
správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce ad
f) bylo jako neopodstatněné zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce ad f), zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné
právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou
otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v úplnosti
vyřešena. Podanému dovolání se proto přípustnost přiznává.
Dovolání je též důvodné.
Právo člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu sdružení, o němž tvrdí,
že je v rozporu se zákonem nebo stanovami, je v našem právu zakotveno v první
řadě pro právnické osoby, na něž se vztahuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů. Člen sdružení založeného podle zákona č. 83/1990 Sb. se může podle § 15
citovaného předpisu domáhat ochrany proti rozhodnutí spolkového orgánu. Další
takové oprávnění dává ustanovení § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o
myslivosti, jež umožňuje členu honebního společenstva domoci se za splnění
zákonných podmínek vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady.
V posuzované věci je ovšem žalovaným zájmové sdružení právnických osob, tedy
specifický typ korporativně uspořádané právnické osoby, jejíž právní zakotvení
bylo začleněno do občanského zákoníku tzv. velkou novelou č. 509/1991 Sb.,
spolu s právní formou nadace. Strohá úprava těchto „korporací“ není dostačující
a znamená pro praxi řadu problémů. Z ustanovení § 20f obč. zák. plyne, že
zájmová sdružení právnických osob mohou být založena za jakýmkoliv účelem,
neboť sdružení může být vytvořeno „k ochraně svých zájmů nebo k dosažení jiného
účelu“. Vzhledem k značně širokému okruhu zájmů, pro které lze tento subjekt
založit, není pochyb, že sdružení může vyvíjet též podnikatelskou i jinou
výdělečnou činnost. Právní úprava obsažená v § 20f a násl. obč. zák. podnikání
zájmových sdružení právnických osob nikterak neřeší; v zásadě jej tedy ale ani
nevylučuje. Existují názory, že pro podnikání je nutno využít především právní
formy obchodních společností (§ 56 odst. 1 obch. zák.) či družstva (§ 221 odst.
1 obch. zák.), nikoliv tedy zájmové sdružení právnických osob. Jedná se ovšem v
tomto případě o příliš restriktivní výklad, neboť zákon nic takového nestanoví.
Termín „sdružení“ se používá rovněž i jako legislativní zkratka občanského
sdružení, respektive sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. – pro spolky,
společnosti, svazy, hnutí, kluby, jiná občanská sdružení, odborové organizace,
organizace zaměstnavatelů, dále pro dobrovolné organizace, které vznikly po 30.
9. 1951 podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a
shromážděních, pro spolky vzniklé před 1. 10. 1951, které se ve smyslu § 19
zákona o sdružování občanů považují za subjekty vzniklé podle tohoto zákona, a
svazy právnických osob vzniklé podle § 16 zákona č. 83/1990 Sb. Zde může dojít
(a často dochází) k záměně se zájmovým sdružením právnických osob.
K založení zájmového sdružení podle § 20f a násl. obč. zák. se vyžaduje písemná
zakladatelská smlouva uzavřená zakladateli (případně schválení založení
sdružení na ustavující členské schůzi), k níž musí být připojeny stanovy a též
zvláštní dokument určující osoby oprávněné jednat jménem sdružení; ty pak tvoří
přílohu zakladatelské smlouvy.
V návaznosti na naznačené skutečnosti se nelze jednoznačně ztotožnit se
závěrem o odloučenosti zájmového sdružení právnických osob od státu ve smyslu
článku 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tento princip se vztahuje
na dobrovolná občanská sdružení jiného typu, jejichž právní úprava je obsažena
ve speciálních právních předpisech (zákon č. 83/1990 Sb., zákon č. 449/2001
Sb.), a u nichž bylo s ohledem na jejich specifický charakter nutno omezit
zásahy soudní moci do jejich interní sféry.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zájmové sdružení podle § 20f a násl. obč. zák. je
subjektem sui generis, majícím hybridní povahu. Jeho zařazení mezi korporativní
právnické osoby lze charakterizovat jako nadbytečné, neboť v platném právu
existují jiné právní formy, jež mohou naplnit stanovené cíle. U právnické osoby
tohoto typu je však nutno rozlišovat, je-li založena za účelem podnikatelským
či je-li jejím cílem nezisková činnost na poli oblasti ochrany jejích zájmů.
Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1950/2005, rozsudek téhož
soudu ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 726/2003, či usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 388/04 a I. ÚS 1433/08) operuje jako se zájmovými sdruženími
právnických osob též s takovými subjekty, jakými jsou například Českomoravská
kynologická unie apod. Jejich podstata je dovolacím soudem respektována, je
však rozdílná od statusu subjektu žalovaného v tomto řízení. Ten zjevně slouží
k podnikatelským záměrům, což vede též k vymezení jiných práv a povinností
stran z toho vyplývajících. Právě i s ohledem na tento odlišný přístup nelze v
předmětné věci akceptovat princip oddělenosti takové právnické osoby (zájmového
sdružení vyvíjejícího podnikatelskou činnost) od státu.
V daném případě žalobci brojí proti stavu, jenž byl nastolen na 40. zasedání
správní rady žalovaného, konaném dne 9. 4. 2008. Zde bylo usnesením rozhodnuto
o změně Stanov, a to tak, že byl z Jednacího a volebního řádu žalovaného
(Příloha č. 1 Stanov) vypuštěn § I, bod 8. Při přijímání tohoto usnesení však
neměl být dodržen stávající, označeným ustanovením Stanov upravený, postup
hlasování v nejvyšším orgánu žalovaného subjektu. Tato skutečnost sama o sobě
nemusí bez dalšího vést k závěru o důvodnosti žalobního návrhu. Nelze se však
zprostit povinnosti přezkumu uvedeného rozhodnutí, s ohledem na jeho možný
dopad na práva účastníků řízení (členů sdružení). Opačný přístup k věci by vedl
k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jež je principielně zakázáno,
což vyplývá z článku 4 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby a
vzájemné vztahy upravují stanovami (lex contractus). Skutečnost, že se tyto
subjekty staly členy zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení a
jeho členů je vztahem občanskoprávním. Porušení stanov zájmového sdružení při
rozhodování jeho orgánu je nepochybně porušením práva, a protože zákon
nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat ochrany u soudu.
Podkladem pro tento postup je již samotné ustanovení § 4 obč. zák., v němž je
stanoveno, že proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, je možno se domáhat
ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Stejně tak lze v tomto směru
připomenout článek 36 odst. 1 Listiny, deklarující právo každého domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Stanovám je třeba v tomto případě
přisuzovat význam společenské smlouvy, neboť představují přílohu
zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem byla právě též konkrétní úprava
vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho členů. Při jejich porušení
by proto měla být dána možnost domoci se u soudu nápravy. Pro tento účel lze
pokládat za oprávněné připustit i žalobu s petitem znějícím na určení, že
určité ustanovení Jednacího a volebního řádu žalovaného (Příloha č. 1 Stanov)
je v souladu s právními předpisy České republiky, včetně možného řešení
prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou. Jeví se tedy,
že je dán naléhavý právní zájem na žalobě ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily soudu obou
nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech
dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu