28 Cdo 3235/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Roberta Waltra ve věci žalobkyně B. S. s. r. o., zastoupené advokátem, proti
žalované M. č. P., o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 235/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2007, č. j. 20 Co
410/2006-33, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
mezi účastníky souzeného sporu. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nepochybil, jestliže projednal věc v
nepřítomnosti právního zástupce žalobkyně. Takový postup nebyl v rozporu s
ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), neboť omluva právního zástupce
žalobkyně z jednání společně se žádostí o odročení jednání nebyla soudu
doručena včas. Nepřítomnost právního zástupce žalobkyně při jednání byla navíc
zhojena tím, že možnost uplatnit své přednesy a důkazní návrhy zůstala
žalobkyni zachována v řízení před soudem odvolacím. Žalobkyně nemůže mít na
určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy naléhavý právní zájem, neboť v
daném případě lze žalovat na určení trvání samotného nájemního vztahu a otázka
neplatnosti výpovědi může být v takovém sporu řešena jako otázka předběžná.
Odvolací soud nicméně posoudil i otázku neplatnosti ujednání účastníků v článku
VI. odst. 1 předmětné nájemní smlouvy a dospěl k závěru, že na toto ujednání
nelze vztáhnout žádný z důvodů neplatnosti ve smyslu ust. § 37 až § 40a zák. č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Není vyloučeno, aby si smluvní strany i v případě nájemní smlouvy na dobu
určitou dohodly ukončení nájmu výpovědí, a to i bez udání důvodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to výslovně do výroku I. a
do výroku II. Rozhodnutí soudu odvolacího považuje za nesprávné a
nespravedlivé, přičemž se domnívá, že ujednání obsažené v článku VI. odst. 1
předmětné smlouvy je neplatné, neboť je zcela v rozporu s vůlí stran směřující
k setrvání v nájemním vztahu po dohodnutou dobu. Nesouhlasí též s názorem
odvolacího soudu, že omluva právního zástupce z jednání nebyla doručena včas,
neboť byla soudu doručena prostřednictvím faxu 43 minut před ústním jednáním.
Jednání bez účasti právního zástupce žalobkyně považuje za závažné procesní
pochybení soudu prvního stupně. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvnímu k dalšímu řízení. Zároveň
navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími
soudů obou stupňů, neboť bylo prokázáno, že žaloba není důvodná. Nesouhlasí s
názorem žalobkyně, že ustanovení čl. VI. odst. 1 předmětné smlouvy je v rozporu
s vůlí stran při jejím uzavírání, protože v čl. VIII. stejné smlouvy obě
smluvní strany prohlásily, že se s obsahem smlouvy seznámily, je jim jasný a
nemají vůči němu doplňků ani námitek. Nevidí též žádný důvod pro odložení
vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání žalobkyně přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud sice potvrdil zamítací rozhodnutí soudu
prvního stupně, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. Takové rozhodnutí je po obsahové
stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Je-li totiž žaloba (až) v odvolacím
řízení zamítnuta (jen) pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení, pak to znamená, že otázka neplatnosti úkonů, o jejíž určení šlo,
meritorně řešena (a pro účastníky závazným způsobem vyřešena) nebyla (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 210).
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu byla dovolatelkou namítána
vada řízení spočívající v tom, že věc byla před soudem prvního stupně
projednána bez její účasti a bez účasti jejího právního zástupce, ačkoliv tento
odeslal k soudu včasnou omluvu a žádost o odročení jednání. Odvolací soud
naproti tomu dospěl k závěru, že omluva nebyla soudu doručena včas. S tímto
závěrem odvolacího soudu se soud dovolací nemůže ztotožnit, neboť z odůvodnění
napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že omluva právního zástupce
žalobkyně z jednání došla faxem soudu prvního stupně 43 minut před plánovaným
zahájením jednání. Argument, že příslušné soudní kanceláři byla písemnost
doručena až 15 minut po skončení tohoto jednání, neobstojí, neboť je jen
záležitostí vnitřní organizace soudu, aby podobná podání byla včas doručena
příslušné soudní kanceláři či příslušnému soudci. Tuto úlohu nelze přenášet na
účastníka řízení či na jeho právního zástupce. V usnesení ze dne 27.1.2000, sp.
zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněném pod č. 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že omluva, coby procesní úkon, jímž
příslušná osoba (jmenovitě účastník) informuje soud o tom, že se nedostaví k
jednání nebo jinému úkonu soudu, k němuž byla předvolána, a o důvodech, pro
které tak nemůže učinit, je - oproti podáním podle § 42 o.s.ř. - účinná (v tom
smyslu, že se účastník vůbec “omluvil”) již tím, že se dostane do sféry
adresáta, jímž je soud. Dovolací soud však souhlasí se soudem odvolacím, a to v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že dostatečná možnost hájit svá práva a
oprávněné zájmy byla žalobkyni poskytnuta při jednání před odvolacím soudem.
Žádné další vady řízení nebyly žalobkyní namítány a nevyplývají ani z obsahu
spisového materiálu.
Odvolací soud správně posoudil existenci naléhavého právního zájmu na straně
žalobkyně, která se v dané věci domáhá určení neplatnosti výpovědi nájemní
smlouvy dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Předpokladem pro úspěšnost
žaloby na určení, zda tu právo či právní vztah je či není, je, že na takovém
určení je naléhavý právní zájem. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. dubna
2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 68/2001 se konstatuje, že lze-li žalovat o určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Tato úvaha byla dále ve vztahu k
nájemnímu vztahu a k výpovědi z nájmu rozvedena v odvolacím soudem citovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 tak,
že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k
řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto
právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán
naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. V tomto
rozhodnutí bylo dále výslovně řečeno, že o takový případ jde i tehdy, domáhá-li
se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu a že posouzení platnosti
výpovědi z nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda
nájemní vztah nadále trvá nebo trval. V souzeném sporu se jedná obsahově o
shodný případ. Žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
právního úkonu (výpovědi z nájmu), jestliže mohla žalovat na určení, že daný
právní vztah (nájemní) trvá, neboť i případným určením, že předmětná výpověď z
nájmu je neplatná, by nebyla odstraněna právní nejistota, že nájemní vztah
nadále trvá. Z právě uvedeného důvodu – tedy že žalobkyně nemá na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu naléhavý právní zájem – plyne, že nebylo třeba se
dále zabývat platností výše specifikované výpovědi nájemní smlouvy.
Žalobkyni se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalobkyně dle
ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá ve
všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je
přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Rozhodnutí o nákladech
řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a
stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba
přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti
dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř.
Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech
řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým
výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.,
jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných
případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu