28 Cdo 3246/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci
žalobce JUDr. P. J., bytem v O., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 85.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 47/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února
2012, č. j. 22 Co 12/2012-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 19. 9. 2011, č. j. 22 C 47/2009-54, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 85.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla
vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení o určení pohledávky
konkursního věřitele vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm
417/2002 (řízení probíhalo od roku 2002 do roku 2008), jež skončilo zamítnutím
jím podané žaloby pro předčasnost z důvodu vad přihlášky uplatněné pohledávky.
Způsobená škoda měla sestávat z nákladů vynaložených v předmětném soudním
řízení ve výši 25.000,- Kč (skutečná škoda) a ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč
za dobu, po kterou se žalobce v souvislosti s tímto řízením nemohl věnovat své
podnikatelské činnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná žalobci za škodu,
jejíž náhrady se domáhá, neodpovídá. Postup soudu, jenž po dobu řízení
probíhajícího v letech 2002 až 2008 shromažďoval a prováděl důkazy, hodnotil
zjištěné skutečnosti a právně je posuzoval totiž dle závěrů odvolacího soudu
nelze považovat za nesprávný úřední postup, ať již řízení trvalo jakkoliv
dlouho. Žalobci navíc škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla. O nákladech
řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 bylo
pravomocně rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z
účastníků. Žalobce se tudíž v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem orgánu veřejné moci nemůže domáhat změny uvedeného rozhodnutí.
Žalobce, jenž ušlý zisk skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za
promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, pak dle závěrů
odvolacího soudu netvrdí ani neprokazuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze
dovodit, že u něj v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo
k rozmnožení konkrétních majetkových hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný
běh věcí dalo očekávat. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem nevyhověl (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998
Sb.“). Vysvětlil přitom rovněž, že nárok na náhradu škody, jehož se žalobce dle
skutkového vymezení žaloby domáhá z důvodu nesprávného úředního postupu soudu
(nepřiměřené délky soudního řízení), nelze vzhledem ke specialitě právní úpravy
obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. právně posuzovat jako nárok na náhradu škody
podle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů
měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že postup Krajského soudu v Brně v řízení vedeném
pod sp. zn. 55 Cm 417/2002, v němž byla žaloba o určení pohledávky konkursního
věřitele zamítnuta pro předčasnost z důvodu vad přihlášky až po šesti letech
ode dne zahájení soudního řízení, je třeba hodnotit jako nesprávný. Uváděl
rovněž, že ve smyslu ustanovení §§ 30 a 31 zák. č. 82/1998 Sb. má se zřetelem k
subsidiárnímu použití ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.) nárok na požadovanou náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč
a ušlého zisku ve výši
60.000,- Kč, jež mu byly způsobeny nesprávným postupem soudu. Vytýkal přitom
soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. nepoučily o
povinnosti doplnit chybějící tvrzení a důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu
skutečné škody představované náklady vynaloženými žalobcem v řízení před
Krajským soudem v Brně vedeném pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 ve výši 25.000,- Kč s
příslušenstvím, nezbývá než uvést, že nárok na zaplacení uvedené částky je
samostatným nárokem s odlišným skutkovým základem od nároku na náhradu ušlého
zisku ve výši 60.000,- Kč, jehož žalobce dle svých tvrzení mohl dosáhnout,
nebýt nesprávného úředního postupu soudu. Jelikož však samostatný nárok na
náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím nepřesahuje částku
50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
bylo rozhodnuto o uvedeném nároku, přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu,
pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba co do částky
25.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5
věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastníkem
řízení) mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou
přípustnosti dovolání v části směřující proti té části rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta
žaloba o náhradu ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, kterým
by tento soud rozhodl ve věci samé jinak; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Spočívá-li přitom rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek,
z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně
projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky
brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím
soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních
otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak
nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3,
ročník 2002, pod číslem 54, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2006, pod R 48/2006).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (že postup soudu
spočívající v shromažďování a provádění důkazů, hodnocení zjištěných
skutečností a jejich právním posouzení nelze považovat za nesprávný úřední
postup, ať již řízení trvalo jakkoliv dlouho, a že žalobce, jenž ušlý zisk
skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu
200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, netvrdí ani neprokazuje žádné
skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že u něj v důsledku tvrzené
nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo k rozmnožení konkrétních majetkových
hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat), z nichž každý
samostatně obstojí coby důvod zamítnutí žaloby. Závěr, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, by tedy byl namístě, jen
kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou
těchto otázek. Dovolateli je třeba přisvědčit, že ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí
zák. č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006 se za nesprávný úřední
postup považuje rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obdobně řešila uvedenou problematiku ale i starší judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, č. seš. 1, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 545/2007, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5504). Závěr odvolacího soudu, že v
nepřiměřené délce soudního řízení (procesu shromažďování podkladů pro
rozhodnutí o věci samé) nelze spatřovat nesprávný úřední postup, je tudíž v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem spočívá rovněž na závěru, že škoda
spočívající v ušlém zisku tak, jak je skutkově vymezena v žalobě (zisk
srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za
jednu hodinu), dovolateli nevznikla. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2
zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný
úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník
2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu
odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani
neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení
občanského zákoníku. Škodou zákon (§ 442 odst. 1 obč. zák.) míní újmu, která
nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho
majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především
penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Ušlý zisk je
v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné
události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko
Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Skutkové vymezení ušlého zisku přitom
nemůže být libovolné. Je třeba jej vymezit tak, aby mohla být zjištěna jeho
pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 2 Odon 15/96). V projednávané věci dovolatel coby žalobce svůj nárok na náhradu zisku, jenž mu
měl ujít v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, skutkově vymezuje jako
nárok na náhradu za čas promeškaný v souvislosti se soudním řízením ve výši
300,- Kč za jednu promeškanou hodinu. Takto vymezený nárok ovšem nepředstavuje
majetkovou újmu spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) dovolatelova
majetku (např. v důsledku zmaření podnikatelského závěru směřujícího k určitému
zisku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo
936/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
6301), které by s ohledem na pravidelný běh věci bylo možno důvodně očekávat,
nebýt předmětného soudního řízení. Samotná ztráta času totiž důvodnost
očekávání dosažení zisku nezakládá. Z délky času stráveného v souvislosti se
soudním řízením nelze dovozovat, jakého zisku by dovolatel, nebýt soudního
řízení, při pravidelném běhu událostí dosáhl. Jelikož tedy dovolatel uplatněný
nárok na skutečnostech odůvodňujících vznik škody v podobě ušlého zisku
nezaložil, odpovídá závěr odvolacího soudu, že dle žalobních tvrzení dovolateli
škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla, ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení § 118a
odst. 1 o. s. ř. nevyzvaly, aby doplnil svá tvrzení o rozhodné skutečnosti, a
nepoučily o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této
výzvy, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by
zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým
odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v
projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není. Poučení o důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení (§ 118a o. s. ř.) má totiž
své místo pouze v případě, kdy soud pro nedostatek tvrzení či důkazních
prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o okolnostech
významných z hlediska hypotézy aplikované právní normy. Tak tomu ovšem v
posuzovaném případě nebylo, neboť již z žalobních tvrzení dovolatele bylo
zřejmé, že (i kdyby byla prokázána) uplatňovaný nárok na náhradu ušlého zisku
neodůvodňují.
Jelikož věcnému přezkumu právního závěru odvolacího soudu (na němž je zamítnutí
žaloby rovněž založeno) o tom, zda dovolateli vznikla uplatňovaná škoda v
podobě ušlého zisku, či nikoliv, brání to, že není splněna podmínka jeho
zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), jako celek pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věty
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly
(§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.