28 Cdo 3302/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobců a) Ing. T. M., P., a b) Ing. M. M., D., zastoupených JUDr. Janem
Tuláčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 29, za účasti dalších
účastníků řízení: 1. Dipl. Ing. J. C.-M., Z., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem,
L.L.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, s adresou pro
doručování: Pošta Plzeň 1, P. O. Box 10, 2. K. C.-M., O., zastoupené JUDr.
Tomášem Nahodilem, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slezská 36, 3.
Města Dobříš, se sídlem v Dobříši, Mírové náměstí 119, a 4. České republiky –
Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2010, o dovolání žalobců proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 28 Co 570/2013-830,
o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, t a k t o :
I. Dovolání žalobců s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 2. 9. 2013, č. j. 10 C
230/2010-767, rozhodl výrokem I. o odmítnutí žaloby Ing. T. M. a Ing. M. M.,
výrokem II. o zamítnutí podmíněného žalobního návrhu žalobců ze dne 14. 2. 2013
„na přerušení řízení do doby než bude ukončeno řízení vedené OČTČ ve věci
trestního oznámení na JUDr. J. K., ředitelku Pozemkového úřadu Příbram, a ve
věci trestního oznámení na JUDr. J. P. a R. Z.“ a výrokem III. o zamítnutí
návrhu žalobců ze dne 25. 2. 2013 na přerušení řízení do doby rozhodnutí
Ústavního soudu ČR o zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. O
nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že žádný z účastníků řízení
„nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení“. K odvolání žalobců a účastníka řízení Dipl. Ing. J. C.-M. rozhodl Krajský soudu
v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 28 Co 570/2013 tak, že ve výroku
I. odmítl odvolání žalobců proti výroku I. a výroku II. usnesení Okresního
soudu v Příbrami ze dne 2. 9. 2013, č. j. 10 C 230/2010-767, ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobci a účastníkem řízení Dipl. Ing. J. C.-M. změnil tak, že žalobci jsou
povinni zaplatit mu společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 3.751,- Kč,
dále výrokem III. usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a ve zbylém
rozsahu výroku IV. (o nákladech řízení ve vztahu žalobců a ostatních účastníků
řízení) potvrdil, ve výroku IV. žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně
účastníkovi řízení Dipl. Ing. J. C.-M. náklady odvolacího řízení ve výši
1.210,50 Kč a konečně výrokem V. rozhodl ve vztahu žalobců a zbylých účastníků
řízení tak, že nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při posuzování žaloby podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu
(týkajících se žalob podaných ve věcech, v nichž bylo již rozhodnuto jiným
orgánem) dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že
žalobci nejsou osobami aktivně legitimovanými k podání žaloby podle páté části
občanského soudního řádu a shledal správným odmítnutí této žaloby soudem
prvního stupně podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu. Dále vycházel z toho, že žalobci nebyli a nejsou účastníky řízení ve věci
restituční, která byla pravomocně skončena vydáním rozhodnutí Pozemkového úřadu
v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, neboť „vymezení okruhu účastníků řízení podle
ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. je speciálním ustanovením, jež má
přednost před obecným rámcem účastníků ve správním řízení, jak jej dříve
stanovil § 14 odst. 1 tehdy platného správního řádu“. Z uvedených důvodů
neshledal odvolací soud důvodným odvolací návrh žalobců na zrušení rozhodnutí
soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobců na přerušení řízení do
doby rozhodnutí Ústavního soudu ČR o zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. Usnesení odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci zastoupení
advokátem ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
Poukazovali z hlediska
přípustnosti jejich dovolání na to, že rozhodnutím odvolacího soudu jsou řešeny
tři zásadní právní otázky: A) Zda tzv. „třetí osoba, tedy osoba, která nebyla
účastníkem restitučního řízení před pozemkovým úřadem (ale byla katastrálním
vlastníkem sporného pozemku), je aktivně legitimována k podání žaloby podle
páté části občanského soudního řádu na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, na
základě kterého tato „třetí osoba“ pozbyla vlastnictví ke spornému pozemku,
když tzv. oprávněné osoby jednoznačně nesplnily restituční podmínky dané v
zákoně o půdě, konkrétně nedoložily doklady prokazující čsl. státní občanství
původních vlastníků pozemku (na druhé straně naopak „třetí osoby“ v soudním
řízení doložily doklady prokazující pozbytí čsl. občanství těchto původních
vlastníků). B) Zda za tzv. „oprávněnou osobu“ ve smyslu ustanovení § 9 odst. 8
zákona č. 229/1991 Sb. je automaticky považován již od okamžiku uplatnění
restitučního nároku každý žadatel, který učiní restituční podnět (vznese nárok)
k pozemkovému úřadu bez ohledu na to, zda restituční podmínky později splní či
nikoliv, nebo je „oprávněnou osobou“ ve smyslu ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. jen osoba, která splní všechny podmínky dané v zákoně o půdě v § 4
tohoto zákona, tedy např. doložení čsl. státního občanství. C) Zda tzv. „blokační ustanovení“ § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se „aktivuje“ okamžitě
při uplatnění restitučního nároku žadatele (domnělé, údajné oprávněné osoby,
tedy osoby, která učinila restituční nárok, ale nesplnila všechny podmínky dané
v zákoně o půdě, nutné pro vydání majetku) nebo až po splnění všech zákonných
podmínek daných zákonem o půdě, např. doložením dokladu prokazujícího čsl. státní občanství. Dovolatelé navrhovali zrušení usnesení odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí. Účastnice řízení K. C.-M. uvedla ve vyjádření k dovolání s poukazem na dřívější
rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech (28 Cdo 3466/2008, 28 Cdo
3707/2009, 28 Cdo 5076/2009 a 28 Cdo 4589/2010 Nejvyššího soudu), že rozhodnutí
pozemkového úřadu o restitučním nároku oprávněných osob Dipl. Ing. J. C.-M. a
K. C.-M. se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné
podle restitučních předpisů, a proto by dovolání nemělo být vyhověno. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 z. č. 293/2013, kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Obecně platí, že projednat lze pouze dovolání, které je přípustné, přičemž
zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. přichází v úvahu teprve
tehdy, pokud jeho přípustnost není prvotně vyloučena některým z důvodů
uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. V případě dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu však, vyjma potvrzující části rozhodnutí ve vztahu k
výroku I.
usnesení soudu prvního stupně (kterým bylo potvrzeno odmítnutí
žaloby), právě o případ naplnění dvou skutkových podstat vylučujících dovolání
jde. Odvolací soud předně ve výroku I. svého rozhodnutí vyslovil, že „odvolání
žalobců proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně se odmítá“, tedy
zjevně vydal rozhodnutí, které lze napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229
odst. 4 o. s. ř. V takovýchto případech je však dovolání podle § 238 odst. 1
písm. f) o. s. ř. bez dalšího nepřípustné. Ve výrocích II., IV. a V. týkajících se nákladů řízení a v části výroku III.,
týkající se nákladů řízení, rozhodoval odvolací soud vždy, pokud jde o
jednotlivé dílčí náhradové nároky, o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,-
Kč (částku 50.000,- Kč nedává ani součet všech jednotlivých nároků, o nichž
bylo rozhodováno), a proto je v tomto rozsahu dovolání nepřípustné podle § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř. Pro úplnost je možné ještě zmínit, že i v případě
dovolání směřujícího proti rozhodnutí o nákladech řízení musí dovolání splňovat
podmínky § 241a odst. 2 o. s. ř., což se nestalo; ve vztahu k rozhodnutí o
nákladech řízení neuvádějí dovolatelé vůbec žádné dovolací námitky. Zbývalo posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k té části
usnesení, jíž odvolací soud potvrdil odmítnutí žaloby žalobců soudem prvního
stupně jako nepřípustné (pro nedostatek legitimace žalobců k podání žaloby
podle části páté o. s. ř.). Dovolatelé mají za to, že se odvolací soud měl při
posuzování této otázky odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 462/2011 vydanému v jiné věci týchž účastníků. Podle
dovolacího soudu však ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání
není, neboť dovolací soud citovaným usnesením pouze odmítl dovolání žalobců,
aniž by své rozhodnutí založil na řešení dovolateli nabízené otázky. Ve
zmíněném rozhodnutí pouze dovozoval správnost procesního postupu odvolacího
soudu, který se vyjadřoval k okruhu účastníků v řízení podle části páté
občanského soudního řádu a nikoli k tomu, zda dovolatelé byli oprávněni žalobu
dotýkající se rozhodnutí pozemkového úřadu podat. Odvolací soud naopak v dotčeném usnesení mimo jiné poukázal na závěry usnesení
ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010 (jež vychází ze staršího
zamítavého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3707/2009), v němž dovolací soud vyslovil závěr, že „rozhodnutí pozemkového
úřadu (o restitučním nároku oprávněných osob) se přímo nedotýká práv či
povinností osoby odlišné od osoby oprávněné podle restitučního předpisu, byť
tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat
žalobu podle § 246 odst. 1 občanského soudního řádu by přicházelo v úvahu
tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že vlastníkem sporného pozemku byla třetí
osoba již ke dni účinnosti zákona o půdě a že tedy byla osobou povinnou“. V
tomto případě však bylo prokázáno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě
(tj. ke dni 24. 6.
1991) žalobci v daném případě nebyli vlastníky sporného
pozemku, neboť jej nabyli kupní smlouvou až v roce 2003 (tato smlouva nebyla v
souladu s blokačním ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací
soud se tedy zjevně držel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené
v obdobných věcech, a proto tato dovolací námitka přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. založit nemohla. Pokud jde o zbylé dvě námitky, které dovolatelé v dovolání vymezili pod bodem
B) a C), zjevně nejde o právní otázky, na kterých by odvolací soud vystavěl své
rozhodnutí, a tedy ani ony přípustnost dovolacího přezkumu založit logicky
nemohou. Dovolací soud proto usnesením (srov. § 243f odst. 4 občanského soudního řádu)
odmítl dovolání podle § 243c odst. 1o. s. ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených
účastnicí řízení K. C. M. v souvislosti s vyjádřením k dovolání dospěl dovolací
soud s poukazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu k nepřiznání této
náhrady nákladů řízení, a to s přihlédnutím k charakteru sporu jakož i k
poměrům dovolatelů. U ostatních účastníků řízení nebyly žádné náklady
dovolacího řízení k náhradě uplatněny. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 20. ledna 2015