28 Cdo 3382/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně IRON TRANS s.r.o., IČ 278 83 507, se sídlem v Praze 4, Antala Staška
114/20, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie
Cibulkové 19, proti žalovaným 1. V. B. a 2. A. B., o zaplacení 400.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 99/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna
2013, č. j. 18 Co 100/2013-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 Co
100/2013-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhá, aby jí rukou společnou a nerozdílnou
zaplatili 400.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní (manželé) se
v roce 2011 nastěhovali do bytu na shora uvedené adrese, přičemž jejich
nastěhování se do tohoto bytu bylo podmíněno uhrazením (mimo jiné i) žalované
částky M. K. Jelikož žalovaní tuto částku neměli k dispozici, dohodli se se
žalobkyní, že ta ji uhradí za ně a oni jí ji následně vrátí. Přestože žalobkyně
dohodu účastníků splnila, žalovaní jí oproti dřívějšímu ujednání neuhradili
ničeho. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 6 C
99/2012-27, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč
se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu ve vztahu k žalované
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po
provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaný
podepsal dne 4. 4. 2011 dvě smlouvy o správě peněz, a to v souvislosti s
výměnou bytů mezi žalovanými a M. Z. V první smlouvě se žalovaný zavázal složit
do úschovy částku 400.000,- Kč, která byla z advokátní úschovy po splnění
podmínek smlouvou stanovených převedena na účet M. Z. Ve druhé ze smluv o
správě peněz se žalovaný zavázal složit částku 700.000,- Kč, z níž měla být po
splnění ve smlouvě uvedených podmínek vyplacena M. K. (jako jednomu z
oprávněných) částka 400.000,- Kč. Dále měl soud za prokázané, že žalobkyně
vyplatila ve dnech 7. 4. 2011 a 27. 4. 2011 M. K. celkem částku 400.000,- Kč, a
následně vyzvala žalovaného, aby jí uhradil částku, kterou za něj M. K. zaplatila, ten tak však neučinil. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se na základě
smlouvy o správě peněz ze dne 4. 4. 2011 (znějící na částku 700.000,- Kč)
zavázal uhradit M. K. 400.000,- Kč, přičemž tuto částku za něj uhradila
žalobkyně. Žalovaný se tak na její úkor bezdůvodně obohatil (§ 454 obč. zák.),
neboť za něj plnila to, co měl po právu plnit on sám. Žalovanou neshledal soud
ve věci pasivně věcně legitimovanou, neboť v řízení nebyly prokázány žádné
okolnosti, které by svědčily tomu, že by žalobkyně hradila za žalovanou to, co
by měla po právu hradit ona sama, když (obě) smlouvy o správě peněz byly
podepsány a vedeny výlučně na žalovaného, a žalovaná proto není přímým
nositelem práv a povinností z těchto smluv vyplývajících. Ve vztahu k ní proto
soud žalobu zamítl. K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 Co 100/2013-62, ve výroku I. změnil tak, že žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 400.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle odvolacího soudu
žalobkyně dosud netvrdila žádnou skutečnost, s níž platné právo spojuje vznik
závazku žalovaných, resp. žalovaného jako dlužníka uhradit třetí osobě (M. K.)
částku 400.000,- Kč. Poukázal na to, že smlouva o správě peněz podle § 56a
zákona č. 85/1996 Sb.
zakládá vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který
na zvláštní účet advokáta ukládá peněžní prostředky, avšak osoba, jíž má
advokát peníze vydat, není účastníkem tohoto právního vztahu. Zmíněná smlouva
je toliko prostředkem ke splnění závazku, a nikoli důvodem vzniku tvrzeného
závazku mezi žalovaným (jako dlužníkem) a třetí osobou (zde M. K. jako
věřitelem). Jelikož odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k
závěru, že smlouva o správě peněz ze dne 4. 4. 2011 (znějící na částku
700.000,- Kč) nezakládá právní vztah, z něhož by žalovanému vznikala povinnost
plnit ve prospěch M. K. částku 400.000,- Kč, a jelikož v souvislosti s tímto
právním posouzením nebylo uvedeno žádné skutkové tvrzení, s nímž by platné
právo spojovalo vznik žalobkyní uplatněného nároku, poučil ji odvolací soud
podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v návaznosti na to uvedla, že závazek
žalovaného plnit žalovanou částku M. K. souvisí s výměnou bytu žalovaných a
vznikl z dohody M. K. se žalovaným, jejíž konkrétní okolnosti a podmínky však
nezná. Podle odvolacího soudu žalobkyně výzvě ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. nevyhověla, a proto i nadále trvá procesní situace, v níž zde nebyla uvedena
skutková tvrzení, s nimiž platné právo spojuje vznik žalobkyní uplatněného
nároku, a z tohoto důvodu nelze žalobě vůči žalovanému vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací
soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
(ale i Ústavního) soudu, a proto shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil povahu smlouvy o správě peněz,
když ji posoudil jako smlouvu podle § 56a zákona č. 85/1996 Sb., přičemž tvrdí,
že se nejednalo o dvoustrannou smlouvu mezi advokátem a jeho klientem (zde
žalovaným), ale že šlo o typickou svěřeneckou smlouvu, při níž vzniká právní
vztah mezi advokátem a osobami, v jejichž prospěch byla finanční částka
složena. Odvolací soud proto podle ní pochybil, pokud zkoumal bezprostřední
hospodářský důvod vzniku závazku, neboť v případě svěřenecké smlouvy je takovým
důvodem právě již samotná smlouva. Dlužníkovi totiž na základě zmíněné smlouvy
vzniká povinnost prostředky do úschovy vložit a jejich složením je závazek
splněn. Současně zdůrazňuje, že advokátovi, který na základě takovéto smlouvy
prostředky do úschovy přijal, vzniká po splnění smlouvou stanovených podmínek
povinnost složenou částku oprávněnému vyplatit. Pokud ovšem dlužník splní svou
povinnost vůči oprávněnému již složením finančních prostředků do úschovy, pak
je zcela zřejmé, že právě svěřenecká smlouva je oním důvodem, pro který dlužník
finanční prostředky skládá, a není potřeba zkoumat, zda byla uzavřena nějaká
smlouva o půjčce. Svěřenecká smlouva je tedy sama o sobě dostatečným důvodem
pro závěr, že žalovaný měl povinnost předmětné prostředky uhradit, jestliže za
něj tuto povinnost splnila žalobkyně, pak se jedná o případ bezdůvodného
obohacení podle § 454 obč. zák., které je povinen jí vydat. Odvolacímu soudu
dále vytýká, že neadekvátně reagoval na jí poskytnuté doplnění tvrzení po
poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Uvedla totiž, že důvodem vzniku závazku
byla dohoda o zprostředkování výměny bytu (uzavřená mezi žalovaným a M. K.),
jejíž detaily jí nejsou známy. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo, aby
vyslechl M. K., který byl před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, k
podrobnostem této smlouvy. Jestliže takto soud nepostupoval, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na
uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní
předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svých rozsudcích ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo
2025/2010, a ze dne 31. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, dovodil, že
přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a §
56a zákona č. 85/1996 Sb. je výrazem správy cizího majetku, která se
uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Přijme-li advokát do „úschovy“
peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově
vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem
peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho
klienta. Důsledkem toho, že smlouva o „úschově“ peněz zakládá právní vztah
pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na zvláštní
účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle uvedené
smlouvy (při splnění určitých podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník
nezbavuje svého závazku vůči věřiteli, není-li depozitní účet advokáta podle
dohody věřitele a dlužníka místem plnění (§ 567 odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl
od situace právě uvedené, pro kterou je určující absence práv a povinností
třetí osoby (oprávněného příjemce složených peněžních prostředků), soudní praxe
připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002,
a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve
smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany
závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana
subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník
se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta
(notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní
prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel
tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od
„nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního
vztahu shodli. Odvolací soud však předmětnou smlouvu jako smlouvu svěřeneckou
neposoudil, ač byla uzavřena advokátem s oběma stranami závazkového vztahu (ve
smlouvě označeni za složitele a oprávněné), což je možné pokládat za základní
rys těchto smluv, a ani nevysvětlil, z jakého důvodu toto posouzení opomenul. Z
těchto důvodů nelze jeho stručný právní závěr o tom, že se jedná o smlouvu o
správě peněz podle § 56a zákona č. 85/1996 Sb., považovat za dostatečné
podložený, komplexní, a tedy za správný. Není přitom možné opomenout ani
doplnění skutkových tvrzení žalobkyně podáním na č. l. 15 a násl. spisu, dle
nichž došlo ke změně obou shora uvedených smluv ze dne 4. 4. 2011.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, podané
dovolání lze pokládat za přípustné i důvodné podle § 237 a § 241a odst. 1 o. s.
ř., a proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu