28 Cdo 3384/2024-1155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 31/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2024, č. j. 54 Co 390/2023-1008, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.489,1 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 27 C 31/2017-977, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY (dále jen „pozemek A“) a XY (dále jen „pozemek B“) v katastrálním území XY, obci XY (výrok I), a vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, jímž řízení skončí (výrok II). Žalobce se domáhal bezúplatného převodu sedmi pozemků jakožto oprávněná osoba dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud prvého stupně v rámci rychlého uspokojení žalobcova nároku rozhodl nejprve částečným rozsudkem o dvou výše uvedených pozemcích, u nichž naznal, že jejich převodu jakožto pozemků náhradních nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě, v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), ani další překážky, žalobě ohledně nich tedy vyhověl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 54 Co 390/2023-1008, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I ohledně pozemku A i ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku I v části týkající se pozemku B jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že převodu pozemku A nebrání žádná ze zákonem či judikaturou vymezených překážek. Nepřisvědčil v tomto směru žalované, že by určení pozemku územním plánem obce k vybudování staveb individuální rekreace vedlo k naplnění zákonné výluky dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Zdůraznil totiž, že daná výluka hovoří o zastavěnosti veřejně prospěšnými stavbami či stavbami dopravní infrastruktury, mezi něž stavby individuální rekreace nespadají. Význam nepřiznal ani skutečnosti, že dle žalované má pozemek sloužit k rozvoji obydlenosti obce, neboť jde o pozemek ve vlastnictví státu, nikoliv obce. Žalované ovšem přitakal co do nevhodnosti převodu pozemku B, jenž obklopuje jiný pozemek ve vlastnictví státu a jehož převod by mohl zapříčinit problémy v obhospodařování vnitřního pozemku. Další možnou překážkou je poté přítomnost pozemní komunikace, jež zasahuje do pozemku B na jeho severovýchodní části. Uzavřel, že pozemek B jako celek není možné převést, soud prvého stupně poté zavázal k vypořádání se s tím, zda by nemohla být převedena alespoň část daného pozemku oddělená geometrickým plánem, a též ke zkoumání zásahu komunikace do pozemku a poměření veřejného zájmu na jejím užívání se zájmem na uspokojení restitučního nároku. Rozhodl tedy výše popsaným způsobem.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do výroku I podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího vztahující se k překážkám převoditelnosti pozemků mimo režim veřejných nabídek. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl ke všem hlediskům ohledně převoditelnosti náhradních pozemků, jež je dle dosavadní judikatury třeba zkoumat. Argumentuje, že pozemek A by neměl být předmětem restituce, neboť je určený k zastavění stavbami, nikoliv k zemědělskému obhospodařování. Domnívá se, že by restituční nárok žalobce bylo lepší uspokojit převodem jiného vhodného pozemku.
4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího ve výroku I změnil tak, že se žaloba ohledně pozemku A zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci výroku I dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
5. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž považuje daný mimořádný opravný prostředek za nedůvodný, přičemž se ztotožňuje s posouzením věci učiněným odvolacím soudem.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není přípustné.
10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek nevydaný oprávněné osobě je nutné, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom zapotřebí hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3297/2019). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci.
11. V případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ za (jediné) podmínky, a sice že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1900/2020, či jeho usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019). Z hlediska aplikace daného ustanovení není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), poněvadž se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, a ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020).
12. V judikatuře dovolacího soudu bylo též dovozeno, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3512/2022).
13. Odvolací soud se výše citovaným požadavkům, na jejichž základě je ve světle judikatury dovolacího soudu posuzována převoditelnost náhradních zemědělských pozemků, nikterak nezpronevěřil.
14. Městský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (bod 14 rozsudku obvodního soudu), jenž v souladu s uvedenou judikaturou akcentoval při posuzování vhodnosti náhradních pozemků k převodu na žalobce zjištěné okolnosti, že předmětný pozemek není zatížen právy třetích osob, lze jej zjevně zemědělsky obhospodařovat, problémy při hospodaření s ním nebyly tvrzeny a nejde ani o pozemek zastavěný nebo tvořící součást areálu. Oba nalézací soudy poté seznaly, že vhodnost předmětného, k zemědělské činnosti využitelného, pozemku k náhradní restituci není sama o sobě eliminována ani jeho lokalizací dle územního plánu v zastavitelné ploše „Ri“ určené pro zástavbu stavbami individuální rekreace (chatami), neboť daná skutečnost nenaplňuje výluku pro převod pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak tvrdila žalovaná, nejde totiž o určení k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury. Žádné důvody pro odepření převodu pozemku A jako náhradního pozemku na žalobce tedy nebyly soudy shledány, ostatně ani ze zákona či citované judikatury neplynou.
15. K dovolatelkou uvedené judikatuře nezbývá než dodat, že v nynější věci oproti skutkovému stavu posuzovanému v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, nebyla zjištěna plánovaná výstavba pozemní komunikace. Daný pozemek také není v územní rezervě pro bytovou výstavbu jako v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 550/2021, na jehož závěry dovolatelka rovněž cílí. Jestliže žalovaná v bodě 20 dovolání uvádí, že pozemek je zařazen do územní rezervy určené k zastavění individuálními obytnými domy, vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké učinily nalézací soudy, jež zjistily, že pozemek má případně sloužit toliko pro vybudování staveb individuální rekreace (chat).
16. Ani skutečnost, že je předmětný pozemek územním plánem obce zařazen do kategorie „Ri – individuální rekreace“ přitom nepředstavuje žádnou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3320/2022, či ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2611/2024, bod 22).
17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto (s ohledem na v mezidobí ukončené soudní řízení o nároku žalobce požadovaném v této kauze) podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.260 Kč (při hodnotě pozemku 53.500 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.489,1 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu