28 Cdo 2611/2024-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 C 247/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2024, č. j. 34 Co 365/2024-554, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 13.552,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 3 C 247/2022-515, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem č. 7357-28/2023, vypracovaným Prokopem Kyrianem – GESTA GP a tvořícím nedílnou součást označeného rozsudku (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výroky II. a III.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 133.368,50 Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 34 Co 365/2024-554, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 30.981,30 Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobcem jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněné osobě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby, jak jsou ukotveny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími. Namítá nedostatek aktivního přístupu žalobce při vypořádávání jeho restitučního nároku, neboť žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, se až do roku 2018 nezúčastnil žádné veřejné nabídky a do té doby nesporoval ani ocenění restitučního nároku. Nesouhlasí rovněž s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Odvolací soud se v tomto směru dle mínění žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navíc zdůraznila, že žalobce v řízení neprokázal existenci územně plánovací dokumentace, dle které by byly odňaté a nevydané pozemky určeny k zástavbě, a ani bezprostřední realizaci výstavby na těchto pozemcích. Odvolacímu soudu vytýká, že za účelem odstranění rozporu ve znaleckých posudcích nevyslechl znalce, jež vypracovali v řízení předložené znalecké posudky, a ani nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Dále se domnívá, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní, jelikož v platném územním plánu obce je zařazen mezi plochy BI1 – bydlení v rodinných domech, a tudíž není určen k zemědělskému obhospodařování. Upozornila též, že žalobce předmětný pozemek využívá toliko spekulativně k právnímu obchodu, neboť jej obratem převádí na třetí osobu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV., zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se ve svém podrobném vyjádření k dovolání žalované neztotožnil s argumentací žalované stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobce mimo zákonem předpokládaný postup, charakteru a ocenění odňatých pozemků, jakož i nepřevoditelnosti předmětného pozemku jako pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkou liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby v individuálních skutkových poměrech věci, se z podnětu dovolání žalované zabýval již dříve i ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021 (zmíněné usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), proti němuž podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), zamítnuta, jakož i v usnesení ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2784/2021. K otázkám, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobce (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2125/2023. V uvedených rozhodnutích dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
11. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobce o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobce, jenž se veřejných nabídek, i přes nesprávně oceněný restituční nárok v několika případech účastnil, bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, pak se konkluze odvolacího soudu, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku, závěrům ustálené – shora připomenuté – rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak nepříčí. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí s přihlédnutím k účelu, za jakým byly pozemky státem využity, odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků.
Argumentace žalované, že žalobce (ani jeho právní předchůdkyně) neusiloval o přecenění restitučního nároku, a tudíž ani v tomto směru nebyl aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Žalobce přitom postupoval ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť žalovanou vyzval k ocenění odňatých a nevydaných pozemků v katastrálním území XY a XY jako pozemků (částečně) stavebních, což žalovaná nikterak nereflektovala a ocenění daných pozemků bez dalšího odvíjela od svého přesvědčení o jejich zemědělském charakteru.
Za této situace vytýkat žalobci neaktivní přístup k uspokojování jeho restitučního nároku v období, kdy mu byla účast ve veřejných nabídkách pro nesprávnou kvantifikaci nároku ze strany žalované podstatně ztížena, považuje dovolací soud za nepatřičné.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalovaná v roce 2020 přistoupila k částečnému přecenění restitučního nároku žalobce (ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto v průběhu let 2002 až 2019 a žádost o přecenění restitučního nároku byla žalobcem podána již v roce 2018).
14. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároků oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné. V dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, byly dovolacím soudem posuzovány situace, kdy se oprávněné osoby veřejných nabídek – na rozdíl od žalobce – nezúčastnily a ani jinak neusilovaly o saturaci restitučního nároku.
15. Napadené rozhodnutí rovněž nekoliduje s dovolatelkou poukazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu.“ Nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, pak ve svých normativních částech formulují obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohly reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věci odkazované nesrovnatelné.
16. Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, nelze než připomenout, že soudy v nyní projednávané věci neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněné osoby (žalobce) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně; liknavost a svévole na straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska.
17. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“); srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020.
18. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
19. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty za účelem výstavby továrních objektů národního podniku XY (jak plyne i z obsahu vyvlastňovacích výměrů a kupní smlouvy uzavřené dne 30. 5. 1967), jež na nich byla v časové návaznosti na přechod pozemků na stát taktéž realizována. V tomto směru lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež z hlediska ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování (kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné – schválené – územně plánovací dokumentace; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021). Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace; ke shodnému závěru (o vlivu změny právní úpravy realizované zákonem č. 84/1958 Sb., o územním plánování, na oceňování odňatých pozemků stavebního charakteru) dospěl pak dovolací soud i v jiných věcech (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 454/2023).
20. Závěr, že by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako pozemky stavební jedině na základě platné územně plánovací dokumentace za současného (kumulativního) splnění dalších kritérií (vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace stavby), se ostatně nepodává ani z rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou rovněž uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku.
Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5.
6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018.
21. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti předmětného pozemku jako pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31.
1. 2018, sp. zn.
28
Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
22. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že předmětný pozemek, v současnosti užívaný k zemědělským účelům, je vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní. K dovolatelkou naznačené okolnosti, že v přítomné věci převažuje nad restitučním nárokem žalobce na vydání předmětného pozemku veřejný zájem na zachování stávajících vlastnických poměrů, jeví se vhodným připomenout, že veřejný zájem na nevydání požadovaného pozemku, jenž je v katastru nemovitostí veden jako součást zemědělského půdního fondu – orná půda, v řízení nebyl shledán. Skutečnost, že předmětný pozemek je územním plánem obce zařazen do kategorie „BI1 – plochy bydlení v rodinných domech“ přitom nepředstavuje žádnou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2658/2022, vydané v obdobné věci týchž účastníků).
23. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, jež se otázkou vhodnosti pozemků nárokovaných jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě zabývá (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem konkrétního posuzovaného případu. V nyní projednávané věci – oproti skutkovému stavu posuzovanému ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021 – přitom není v blízkém časovém horizontu plánována konkrétní (bytová) výstavba.
24. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jímž Ústavní soud v zásadě odmítl vydání věci – veřejně přístupné travnaté plochy s porostem – oprávněné osobě podle zákona o půdě, neboť podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, není součástí veřejného prostranství a ani není zatížen jiným obdobným způsobem.
Samotný zájem oprávněné osoby o převod takových náhradních zemědělských pozemků, jež následně nabídne k prodeji třetím osobám, přitom zjevně nenaplňuje žádnou ze zákonných překážek převodu požadovaného náhradního pozemku a neprotiví se ani výše citované ustálené judikatuře týkající se vhodnosti (převoditelnosti) náhradních pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2663/2020). Sluší se dodat, že pozemek vybraný oprávněnou osobou jako náhradní, u nějž není žádná zákonná či judikaturou ustavená překážka jeho převoditelnosti, a jenž je určen územně plánovací dokumentací k zastavění se - vzdor jeho aktuálnímu využití, popřípadě charakteru evidovanému v katastru nemovitostí - ocení jako pozemek stavební (k pravidlům ocenění náhradních pozemků určených k zastavění srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019).
25. Prostřednictvím námitky, že odvolací soud nerozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude tedy přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, a ze dne 25.
2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021). Odvolací soud se tudíž citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže aproboval konkluze soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu při ocenění odňatých pozemků vycházel ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zohledňujícího (v souladu s výše citovanou judikaturou) jejich stavební charakter, a nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Bureše, jenž pozemky oceňoval jako zemědělské, a proč za dané skutkové a právní situace nepřikročil k vypracování revizního znaleckého posudku.
Ostatně odvolací soud, respektive soud prvního stupně, neporovnával závěry dvou zřetelně protichůdných znaleckých posudků (co do jejich odborných závěrů). Samotná okolnost, že soud prvního stupně, popřípadě odvolací soud, nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, tudíž vadu řízení nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv.
2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
26. Neobstojí ani výtky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
27. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.552,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.900,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 645.498,- Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.352,- Kč.
29. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu