28 Cdo 1065/2020-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 17 C 139/2018, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 27 Co 227/2019-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovoláním žalované byl napaden v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v
části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně
ze dne 29. 4. 2019, č. j. 17 C 139/2018-154, ve výroku I, jímž byl nahrazen
projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků
parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (jako náhradních
pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobce coby dědice oprávněné osoby,
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná (dále též jako
„dovolatelka“) v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání
odkazované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se
posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku,
potažmo liknavosti a svévole žalované, dále pak určení charakteru odňatých
pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto
pozemků jako pozemků stavebních (majícího vliv na určení výše restitučního
nároku oprávněné osoby), z toho dovozujíc, že právě v důsledku nesprávného
ocenění odňatých pozemků již došlo k přečerpání restitučního nároku žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod
č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že
v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je
nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání
konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na
podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem
zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám
pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze jako přinejmenším liknavý
(ba až svévolný) kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního
předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu
ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem
(tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku,
tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat
další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1117/2015).
Nejvyšší soud konstantně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění
postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Sama skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady
nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o postupu žalované (i s přihlédnutím k
počínání jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování žalobcova
restitučního nároku nejsou učiněným skutkovým zjištěním nikterak nepřiměřené a
na ně navazující závěry právní (právní posouzení věci) s ustálenou rozhodovací
praxí nekolidují. Přijaté závěry oba soudy nižších stupňů založily na
komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a
okolností, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za
správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby
nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory
jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj nárok
uplatnil již v roce 1991, v roce 2005 se účastnil nabídkových řízení (kdy ovšem
v žádném z nich nebyl úspěšný). O uplatněném restitučním nároku bylo
rozhodováno v období let 1999 až 2016, přičemž žalovaná (její předchůdce) bez
legitimního důvodu ztěžovala uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem,
tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (srov. § 11a zákona o půdě),
konkrétně i nesprávným oceněním pozemků, potažmo restitučního nároku (cena
odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v
řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené
žalovanou); k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního
nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28
Cdo 155/2016. Soudy nižších stupňů přihlížely i k tomu, že poté, kdy v roce
2016 bylo rozhodnuto o nevydání podstatné části odňatých pozemků, nebyla
nabídka náhradních pozemků ze strany žalované již adekvátní a dostatečná
(neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k tomu, aby mohl být
nárok žalobce uspokojen v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem). Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že
úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho
právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani
argumentace dovolatelky přičítající žalobcovu sporadickou účast ve veřejných
nabídkách na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní
pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného
restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních
objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané
otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou
odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a
svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků
posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných
konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované či jejího
předchůdce zjištěny). Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých
pozemků v k. ú.
XY v době jejich přechodu na stát, implikující i řešení otázky
výše restitučního nároku žalobce, lze i v dané věci poukázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž konvenuje i právní posouzení odvolacího
soudu), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly
pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny
k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení
za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního
rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze
dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších
stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže
být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, k níž také
následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v
zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně
pozemku PK XY v k. ú. XY pak vzaly za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne
22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a
komunikace (přičemž i tento pozemek byl dle územně plánovací dokumentace určen
k zástavbě), jež byla – byť v případě tohoto pozemku až s jistým časovým
odstupem – také realizována. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení,
že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou
obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní
(hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého
pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v
posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru
odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného
územního plánu, nýbrž i dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých
pozemků jako pozemků stavebních (dle shora odkazované judikatury) relevantní
[krom územně plánovací dokumentace též zjištění o odnětí pozemku za účelem
výstavby, případně i existence územního rozhodnutí o umístění stavby a v
neposlední řadě i realizace (již v době odnětí plánované) výstavby]. Relevanci (z hlediska přípustnosti dovolání) nelze pak přiznat té argumentaci
dovolatelky, jíž zpochybňuje platnost tzv.
„severního regulačního plánu“ a jež
vesměs předpokládá jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn 29 Cdo
2394/2014, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí (i s přihlédnutím k důvodům rozhodnutí soudu
prvního stupně, které i v tomto směru odvolací soud aproboval) je ovšem zřejmé,
že i otázkou platnosti územně plánovací dokumentace (včetně regulačních plánů)
a jejího významu pro posouzení charakteru odňatých pozemků soudy nižších stupňů
zabývaly. Krom toho dovolací soud připomíná, že již dříve v řadě kauz aproboval
flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci
něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé
relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního
rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž
judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či
následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna
současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek
pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou
k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Pakliže dospěly soudy nižších stupňů i v nyní
projednávané věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo
jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku
1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za
relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu
předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž
následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení povahy
nevydaných pozemků nic vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí
požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky (totožně
rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Namítá-li dovolatelka nicotnost tzv. severního regulačního plánu a
argumentuje-li v tomto směru i okolnostmi, s nimiž přichází až v dovolacím
řízení, jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve
smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, přiměřeně též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Nadto
se sluší znovu připomenout, že závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru
odňatých pozemků je založen na vícero v řízení zjištěných skutečnostech, nikoli
výhradně na existenci uvedeného plánu.
Obstojí-li (jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu)
závěry soudů nižších stupňů o charakteru odňatých pozemků v době jejich
přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků
stavebních (dle výsledků provedeného dokazování, včetně důkazu znaleckým
posudkem), není zde prostor pro efektivní zpochybnění výše restitučního nároku
a k argumentaci, že převod náhradních pozemků žalobci „není krytý jeho
restitučními nároky“. Nehledě na to, že v tomto kontextu již dovolatelka
neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž
prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž opětovně
rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (coby výsledku
provedeného dokazování, zahrnující i hodnocení podaného znaleckého posudku),
jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Závěrem lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019, ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3743/2019, ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4091/2019, a ze dne 19. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 100/2020, vydaná ve věci týchž účastníků, jimiž se dovolací soud
již dříve vyrovnal s takřka obdobnou argumentací téže dovolatelky, jimiž – jako
souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve
věcech skutkově a právně obdobných, týkajících se procesu uspokojování
restitučního nároku převodem náhradních pozemků, jenž má původ v týchž
skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by
dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních
otázek]. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
žalobci, jenž měl na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu