28 Cdo 3743/2019-1304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobců: a) J. H., nar. XY, bytem XY, a b) V. H., nar. XY, bytem XY, oba
zastoupeni JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická
663/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 226/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7.
2019, č. j. 7 Co 666/2019-1245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Marka Hlaváče.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 14. 2. 2019, č. j. 9 C 226/2018-1119, zrušil v části výroku I.,
v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků parc. XY, vše v k. ú. XY, a parc. XY v k. ú. XY, a
v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v níž byl nahrazen projev vůle
žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, vše
v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY,
parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY, pak odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odmítl
odvolání žalované proti částečnému zastavení řízení (výrok III. rozsudku
odvolacího soudu) a změnil výrok III. týkající se nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu); rozhodl též o nákladech
odvolacího řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících
se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku,
potažmo liknavosti a svévole žalované, určení charakteru odňatých pozemků v
době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto pozemků jako
pozemků stavebních (majícího vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné
osoby), jakož i vhodnosti konkrétních nárokovaných pozemků. Odkázala na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne
13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
403/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 28. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze
dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, či jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 585/2018, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018, ze dne
27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1013/2016, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a ze dne 15. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4190/2015.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod
č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že
v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je
nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání
konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na
podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem
zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám
pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu
přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na
přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním
posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení
najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu
prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení
podstatné části restitučních nároků žalobců, navzdory jejich aktivitě, resp. aktivitě jejich právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v
roce 1992, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR)
bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným
postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o
půdě) zejména nesprávným oceněním jejich restitučních nároků (cena odňatých
pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení
před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k
důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že
úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobců (resp. jejich
právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem).
S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani
argumentace dovolatelky, jež omezenou účast žalobců ve veřejných nabídkách
přičítá na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní
pozemky v jejich preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného
restitučního nároku (jíž byli žalobci v případné účasti v nabídkových řízeních
objektivně limitováni) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané
otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou
odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a
svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků
posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných
konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované
zjištěny). Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých
pozemků (především pak pozemku parc. XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na
stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučních nároků žalobců,
je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž
koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn
závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát
evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů
na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být
založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které
následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v
zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně
pozemku parc. XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl
rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění
průmyslové výstavby a stavby komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu
k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění a
dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – servisu a
opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení,
že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou
obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní
(hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého
pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v
posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru
odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného
územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých
pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní
(odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence
územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby). Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních
k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se
odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako
náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako
jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §
11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku
nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6
zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy
třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky
obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28
Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014),
případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze
dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno
zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady
pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela
samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků a pro které
byly by žalobci nárokované pozemky (jež jim byly soudem přiřknuty) k danému
účelu nevhodné, v řízení zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku
skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Od rozhodovací praxe
dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při posouzení, zda
dovolatelkou výslovně zmiňovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je pozemkem
vhodným (způsobilým) k uspokojení nároků žalobců. V řízení před soudy nižšího
stupně totiž tvrzení dovolatelky o tom, že je zatížen právem třetí osoby, resp. že je dotčen prováděním komplexních pozemkových úprav, nebylo prokázáno (sama
okolnost, že je pozemek zahrnut do komplexních pozemkových úprav, ostatně,
nebyla-li prokázána existence poznámky v katastru nemovitostí ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 503/2012 Sb., nezakládá jeho
nevhodnost k tomu, aby byl vydán jako pozemek náhradní dle zákona o půdě; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, či
jeho usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 355/2018). Jak již výše
uvedeno, jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na tento pozemek či i na ostatní
žalobcem nárokované pozemky pohlížet jako na nevhodné, jež nelze použít k
uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, v řízení žádným z
účastníků, tedy ani žalovanou, tvrzeny nebyly (a nelze tedy ani nyní – tím méně
nad rámec vymezeného dovolacího důvodu – zabývat se tím, zdali převod
předmětných pozemků nebyl snad vyloučen z jiných příčin; viz kritéria shora
citovaná), přičemž v tomto směru relevantní skutečnosti ani jinak nevyšly v
řízení najevo. Za daného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v
kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, v němž Nejvyšší soud v jiné jím tehdy
projednávané věci, jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaných
pozemků, vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda oprávněnou
osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České republiky a
ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané věci měly
soudy nižších stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou). Nelze pak přehlédnout, že žalovanou v dovolání selektivně předestřená
rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně
(jež nadto nepředstavují judikaturu „dovolacího“ soudu a nebyly ani předmětem
dovolacího přezkumu) podle v dovolání obsažených tvrzení vycházejí dílem i z
jiných skutkových okolností, než které vzaly za prokázané soudy v nyní
projednávané věci (čímž je limitována i přenositelnost právní argumentace z
těchto řízení do daného řízení). Pro odlišné skutkové akcenty případu nejsou v
této věci použitelné ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015.
Nelze-li dovolatelkou
předestřené závěry soudů z naposled uvedených řízení považovat za právně
relevantní pro nyní posuzovanou věc (vycházejí-li z jiných individuálních
skutkových okolností), nelze usuzovat ani na to, že by nepřihlédnutí k nim ze
strany odvolacího soudu mohlo vést ke kolizi s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (či Ústavního soudu) a založit tak přípustnost dovolání, či že
by snad mohlo mít za následek porušení práva žalované na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a stejně tak nelze usuzovat
ani na porušení zásady předvídatelnosti (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník), vychází-li dovolatelkou citované kauzy z jiných skutkových okolností
(a nelze-li na ně pohlížet jako na případy, jež se s nyní projednávaným
případem shodují v podstatných znacích). Naproti tomu lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019,
či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu
Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), v nichž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou
argumentací dovolatelky a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí –
aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta
vypočtená z tarifní hodnoty 647 485 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné
výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 10
900 Kč [srov. § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 2 352 Kč, celkem tedy 13 552 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu