28 Cdo 2249/2018-987
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. M.,
P., zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským,
advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalované: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C
238/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
února 2018, č. j. 29 Co 288/2017-961, t a k t o :
V části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 3. května 2017, č. j. 42 C 238/2016-824, ohledně pozemků parc.
č. 860/4 a parc. č. 859/1 v k. ú. Zličín, a ve výrocích II. a III. se ruší
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 29 Co
288/2017-961; současně se v části výroku II. týkající se uvedených pozemků a ve
výroku III. ruší též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května
2017, č. j. 42 C 238/2016-824, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2017, č. j. 42 C 238/2016-824, ve výroku II., jímž
soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy
o převodu specifikovaných pozemků v k. ú. Z. (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu). Rozsudek soudu prvního stupně přitom ve výroku III. změnil tak, že
žalované uložil nahradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení 34 243 Kč
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně žalovanou a vedlejšího
účastníka vystupujícího na její straně zavázal nahradit žalobkyni náklady
odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná (resp. její právní předchůdce
Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobkyně přiznaných v
odůvodnění rozsudku blíže specifikovanými rozhodnutími Ministerstva zemědělství
- Pozemkového úřadu Praha a Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového
úřadu pro hlavní město Prahu postupovala liknavě. Zbývající výše restitučního
nároku žalobkyně založeného těmito rozhodnutími přitom převyšuje hodnotu
náhradních pozemků, jejichž vydání se v posuzovaném případě domáhá. Nárokované
pozemkové parcely č. a č. v k. ú. Z. tvoří součást zahrady u domu na parcele
č., nachází se zde stavby přístřešků bez základů a porosty, pozemek č. je navíc
zatížen věcným břemenem průjezdu a průchodu v rozsahu stanoveném geometrickým
plánem č.; pozemkové parcely č. a č. v k. ú. Z. jsou zatravněny a pozemková
parcela č. v k. ú. Z. je zemědělsky obhospodařována, posledně uvedené pozemky
nejsou funkčně propojeny s jinými nemovitostmi. Na základě těchto skutkových
zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě jsou naplněny
podmínky pro vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle, směřující k uspokojení
restitučního nároku žalobkyně formou vydání nárokovaných náhradních pozemků
(nezařazených do veřejné nabídky).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala dovolání žalovaná. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „vhodnosti“
pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky (§ 11a
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“) za pozemky
nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. Odkazovala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 3. 1.
2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze
dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010 a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2462/2014, poukazujíc přitom na okolnost, že pozemky č. a č. v k. ú. Z. jsou
zahradou u domu na pozemku č., který je ve vlastnictví třetích osob.
Dovozovala, že tyto pozemky se zastavěným pozemkem a na něm umístěnou stavbou
domu funkčně souvisí. Předestřela taktéž, poukazujíc na rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, otázku liknavosti a svévole
při uspokojování restitučních nároků žalobkyně. Vytýkala, že rozsudek nelze
odůvodnit (za užití § 159a odst. 3 o. s. ř.) odkazem na jiná soudní rozhodnutí;
mínila, že v uvedených souvislostech otázka svévole a liknavosti při
uspokojování restitučního nároku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešena. Uváděla rovněž, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
vyřešena ani otázka, zda při určení výše restitučního nároku lze ve smyslu
ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a
pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“),
aplikovat srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí. V tomto směru
odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS
2110/07. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Vedlejší účastník na straně žalované navrhl zrušení rozhodnutí obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č.
33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl.
ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě
liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jejího
předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu
žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby
bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup
(jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním
oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky
skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze v posuzovaném
případě označit za přinejmenším liknavý, přitom nepřiměřený zjištěným skutkovým
okolnostem věci není. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup
žalobkyně (viz její opakované žádosti o uspokojení restitučních nároků
přiznaných zčásti již v roce 2003) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala
jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné
nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (restituční nároky
žalobkyně byly v roce 2012 přeceněny; k důsledkům lpění dovolatelky na
nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v
mnohaletém prodlení, pak odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou
dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu
dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných
nabídkách, pročež jest obecně vzato namístě žalobě o vydání náhradních pozemků
vyhovět. Závěry odvolacího soudu se konečně nikterak neodchylují ani od
dovolatelkou citovaného rozhodnutí Ústavního soudu.
Přisvědčit pak nelze ani výtkám dovolatelky, že se odvolací soud otázkou
liknavosti a svévole po skutkové stránce dostatečně nezabýval a své rozhodnutí
řádně neodůvodnil. Odvolací soud se totiž v dovoláním napadeném rozhodnutí
zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jež vytváří
dostatečný skutkový podklad úvahám o liknavosti žalované při uspokojování
žalobkyni přiznaných restitučních nároků. Samotná okolnost, že je v odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu odkázáno na skutkové závěry učiněné v jiných
pravomocných soudních rozhodnutích řešících v řízeních o vydání jiných
nárokovaných náhradních pozemků taktéž otázku liknavosti a svévole žalované při
uspokojování restitučních nároků žalobkyně pak dle judikatury dovolacího soudu
přezkoumatelnosti rozhodnutí nikterak nebrání (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, či usnesení téhož soudu ze
dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou
předestřená otázka, zda při určení výše restitučního nároku žalobce lze ve
smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách
staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový
předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí,
neboť na jejím rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když se odvolací
soud zabýval oceněním odňatých pozemků se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem případu a žádné obecné úvahy o vyloučení aplikace poukazovaných
ustanovení oceňovacího předpisu ve svém rozhodnutí neučinil.
Z uvedeného je zřejmé, že v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku ukládající
žalované vydat žalobkyni pozemkové parcely č. v k. ú. Z., dovolání předpoklady
přípustnosti nenaplňuje (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Dovolání naopak shledal přípustným (§ 237 o. s. ř.) v části směřující vůči
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II.
prvostupňového rozsudku ohledně pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. Z. Při
posouzení otázky „vhodnosti“ těchto pozemků k převodu na oprávněnou osobu, coby
pozemků náhradních, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud dovodil,
že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném
nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního
pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být)
popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro
vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek
oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu
„vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu
ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod
č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další
kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek
zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu
zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska
je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo
220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový
úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může
uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §
11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní
předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle
zákona o půdě.
V uvedených souvislostech dlužno poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost
pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo
chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b/,
d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově okolnost
vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon (§ 11
odst. 1 písm. c/) přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu,
která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně
souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn.
28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může
být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též
funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět
jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále
přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové
funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně
provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště); srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014.
Z uvedeného je zřejmé, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu lze za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky
nevydané (§ 11 odst. 1 zákona o půdě) považovat pozemky zastavěné, resp. se
stavbou bezprostředně související, případně pozemky tvořící součást uceleného
areálu (viz § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše
citované judikatury), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich
následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro
zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku
(§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo lze (pokud by šlo o majetek odňatý
oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní
pozemky.
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o
shora uvedenou otázku, zda lze žalobkyní nárokované pozemkové parcely č. a č.
v k. ú. Z. považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní
za pozemky, jež jí nemohly být vydány – jeví se býti neúplným, a tudíž
nesprávným. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou
vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval, když patřičně
nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi těmito pozemky (tvořícími
zahradu u domu vystavěného na sousedícím pozemku) a okolními nemovitostmi.
Nejvyšší soud proto dovolání v daném rozsahu, shledal důvodným, pročež, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e
odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v
části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku ohledně
pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. Z., a v závislých nákladových výrocích II.
a III.; současně zrušil v části výroku II. týkající se uvedených pozemků a v
nákladovém výroku III. též rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu
uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány
právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu