USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) J. P., O., a b) S. S., O., obou zastoupených JUDr. Janem Vodičkou,
advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 53 C 354/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 19. října 2017, č. j. 29 Co 150/2017-324,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Liberci ze dne 28. února 2017, č. j. 53 C 354/2014-299, ve výroku pod
bodem I tak, že se zamítá žaloba, jíž bylo žádáno, aby soud uložil žalované
povinnost bezúplatně převést do podílového spoluvlastnictví žalobců (s podíly o
velikosti jedné poloviny pro každého z nich) pozemek p. č. v katastrálním území
H. R. n. J. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u obou soudů
nižších stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není
přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do
okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť otázky hmotného práva označené
dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení
těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
Z relevantní judikatury sluší se poukázat zejména na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm.
nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. III. ÚS 495/05); z ní vyplývá i to, že důvodnost žaloby na uložení
povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná,
jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb.) je podmíněna zjištěním okolností, z nichž lze usuzovat
na závěr, že postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku
oprávněné osoby lze charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že uspokojení
nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu
(srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon
o půdě“), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru,
že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako
liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do
veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj
aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS
2770/10). Ani s tímto naposled uvedeným závěrem napadené rozhodnutí odvolacího
soudu – v rovině právních úvah – v rozporu není.
Těžiště dovolací argumentace v nyní posuzované věci nespočívá ani tak v
polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že žalobci byli
při uspokojování svého restitučního nároku dlouhodobě pasivní (v letech 1995 až
2014) a že přístup žalované ve vztahu k nim nebyl liknavý, svévolný ani
diskriminující. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích
oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového
fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je
úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba
zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý,
diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – zjištěným okolnostem
nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových
zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit
přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani v tomto směru pak úvahy odvolacího soudu žádným deficitem netrpí,
spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že nabídka pozemků ve veřejných
nabídkách, jichž se žalobci účastnili (až od roku 2014, když do té doby byli
pasivní), či mohli zúčastnit, byla i s ohledem na výši jejich nevypořádaného
restitučního nároku dostatečná; v rámci nabídkových řízení ovšem žalobci nikdy
nenabídli cenu vyšší než cenu základní, určenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.,
proto v nabídkových řízeních nikdy neuspěli a právě tento jejich přístup, spolu
se subjektivními hledisky ovlivňujícími jejich výběr pozemků (snaha získat
lukrativnější pozemky) vedly k tomu, že náhradní pozemek zákonem zásadně
předpokládaným postupem žalobci doposud nezískali.
Stejně tak nemůže obstát ani námitka dovolatelů, že veřejná nabídka náhradních
pozemků neměla dostatečné kvantitativní a kvalitativní parametry, jestliže ze
skutkových zjištění soudů vyplývá, že zveřejňované nabídky pozemků v okresech
Jablonec nad Nisou, Česká Lípa a Semily byly – právě i s ohledem na výši
restitučního nároku žalobců – dostatečné jak co do množství, tak i kvality
nabízených náhradních pozemků a žalobci měli na výběr „z nikoliv jen malého
množství“ pro ně vhodných náhradních pozemků. To, že subjektivní preference
žalobců ohledně charakteru a polohy pro ně vhodného pozemku, neodpovídaly
nabízeným náhradním pozemkům, jakož i žalobci zvolená taktika při jejich účasti
v jednotlivých výběrových řízeních mající za následek, že jejich restituční
nárok zůstal dosud neuspokojený, však nemůže jít k tíži žalované, jejíž postup
ve vztahu k žalobcům nelze hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolateli kladená otázka
„mechanismu soutěží organizovaných žalovaným“ (vytýkají-li dovolatelé žalované,
resp. pozemkovému úřadu, že stanovuje pravidla, resp. způsob soutěží v případě,
že o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce požádá více oprávněných osob, přičemž
tato pravidla – dle názoru dovolatelů – vůči oprávněným osobám disponujícím
nízkým restitučním nárokem vykazují znaky libovůle a diskriminace), a to již
proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. K
uplatněné námitce sluší se snad připomenout, že postup při převodu náhradních
pozemků oprávněným osobám je reglementován právním předpisy – ustanovením § 11a
zákona o půdě; do něj vtělenými pravidly je pozemkový úřad při organizování
veřejných nabídek vázán a není na něm, resp. v jeho kompetenci, aby si stanovil
pravidla vlastní, jež by se odchylovala od zákonné úpravy.
Jiná argumentace dovolatelů zde nemůže být relevantní i proto, že podle
odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění byla veřejná nabídka náhradních
pozemků (§ 11a zákona o půdě) – i v poměru k hodnotě restitučního nároku, jímž
disponují žalobci – dostatečná jak co do svých kvantitativních, tak i
kvalitativních parametrů (obsahovala dostatečné množství vhodných pozemků,
jimiž by bylo možné uspokojit restituční nárok žalobců).
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak rozhodnutí odvolacího soudu není v
kolizi ani s dovolateli odkazovanou judikaturou, ať již jde o judikaturu
dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), nebo o judikaturu
Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. II. ÚS 495/05).
Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že jím rozsudek odvolacího soudu napadají
„v celém rozsahu“), ve vztahu k tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání
patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu,
jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v
části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §
238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a
§ 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy
náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce,
advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze v této věci považovat za účelně
vynaložené (k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp.
zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu