28 Cdo 2338/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem
se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice -
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12
774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 98/2014, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2017,
č. j. 26 Co 392/2016-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 16.504,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 26 Co
392/2016-468, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze
dne 14. 9. 2016, č. j. 30 C 98/2014-447 [jímž rozhodl, že se nahrazuje projev
vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu
pozemků parcelní číslo 1152 v katastrálním území B., obci T., a parcelní číslo
1450 v katastrálním území M. n. N., obci J. n. N., jako náhradních zemědělských
pozemků za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat (§
11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“),
a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení
restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013,
podle § 18a odst. 2 zákona o půdě (výrok I.), a jímž žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 50.090,- Kč (výrok II.)] a
žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši
19.465,30 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona
o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona
o půdě“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013),
neboť nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným dosavadní
judikaturou dovolacího soudu ohledně liknavosti či svévole dovolatelky při
vypořádávání restitučního nároku oprávněné osoby, a dále „v řešení
procesněprávní otázky dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného dokazování,
když základem právního posouzení soudu prvního stupně, jež bylo napadeným
rozsudkem aprobováno, se stala skutková zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování, kdy odvolací soud navíc, aniž by dokazování doplnil,
učinil vlastní nová skutková zjištění, která rovněž nemají oporu v provedeném
dokazování a jsou s provedenými důkazy v logickém rozporu, a k některým důkazům
a tvrzením účastníků soud nepřihlédl“, při jejímž řešení se odvolací soud
taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, a ze dne 25. 11.
2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008). Dovolacím soudem by dále podle dovolatelky
„měla být nově vyřešena, případně jinak posouzena, hmotněprávní otázka
důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních
pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě za situace, kdy
uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní
a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění
žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání
pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného
prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim
zákona o půdě jako takový“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou
stupňů, že její postup vůči žalobci, resp. jeho právní předchůdkyni, byl
liknavý a svévolný, a je přesvědčena o tom, že úvahy soudů v tomto směru jsou
nepřiměřené, věcně nesprávné a logicky rozporné. Odvolacímu soudu vytýká, že
své právní úvahy řádně neodůvodnil, když z jeho rozsudku a ani z rozsudku soudu
prvního stupně není zjevné, zda a jaké důkazy byly v řízení provedeny a jaká
konkrétní zjištění z nich soudy učinily. Oporu v provedeném dokazování nemá
zejména závěr o nepřiměřeně dlouhé době vypořádávání nároku žalobce, stejně
jako závěr, že žalobce nebyl s to se uspokojení svého nároku domoci ve
veřejných nabídkách. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event.
zamítnuto.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále
jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší
soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č.
62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil
závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož
nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém
postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto
pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud
reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným
osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb.,
uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež
zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných
nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností
Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací
praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud
připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k
základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí
mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta
v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal,
že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu
předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě),
považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti,
na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované)
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba
přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění
a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též
citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že právní předchůdkyně
žalobce E. F. (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky v roce 2001,
že k definitivnímu vyčíslení restitučního nároku žalovanou došlo až v roce
2012, přestože nárok právní předchůdkyně žalobce na poskytnutí náhrady za
pozemky, které jí nebylo možno vydat, byl postaven najisto již dne 5. 11. 2005,
že Pozemkový fond ČR byl žalobcem informován jeho dopisem ze dne 21. 3. 2008,
že je jediným dědicem po své matce, což doložil usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 19. 4. 2007, že do roku 2014 - tedy za 13 let od podání žádosti
- se žalované nepodařilo uspokojit značnou část (téměř polovinu) nároků
žalobce, jejichž hodnota ke dni zahájení řízení („7. 5. 2014“ – správně 12. 5.
2014) činila 5.821.170,68 Kč. Soudy obou stupňů měly současně za prokázané, že
struktura nabídky žalované neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době
uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně postupoval při výběrovém
řízení ohledně pozemku ve V., podal nejvyšší nabídku a následně uzavřel se
žalovanou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se nedomohl (neboť na
základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod pozemku jiní
oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem přes
veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. K. u O. Z., jeho žádost
však byla žalovanou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento závěr byl
bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce. Za takto
zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v
otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo
veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (liknavým a svévolným) postupem, který je
v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil) žalobci uspokojení jeho
restitučního nároku.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované
závěry o jejím liknavém a svévolném postupu, resp. postupu ze strany
Pozemkového fondu ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu, jimiž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst.
1 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka v dovolání zpochybnila rovněž hodnocení
důkazů soudem a z něj vyplývající skutková zjištění, na nichž odvolací soud
založil své závěry, pak je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, která zaujala právní názor, podle kterého samotné hodnocení
důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v
ustanovení § 132 o. s. ř. zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za
mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
Proto dovolatelkou formulovaná „procesněprávní otázka dostatečnosti a
přezkoumatelnosti provedeného dokazování, když základem právního posouzení
soudu prvního stupně, jež bylo napadeným rozsudkem aprobováno, se stala
skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, kdy odvolací
soud navíc, aniž by dokazování doplnil, učinil vlastní nová skutková zjištění,
která rovněž nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s provedenými důkazy v
logickém rozporu, a k některým důkazům a tvrzením účastníků soud nepřihlédl“,
přípustnost dovolání nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu
směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho,
že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení
soudy nižších stupňů. Pokud dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, „podle nějž skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,
nebo v jeho hodnocení je logický rozpor“, pak přehlédla, že v této věci
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 1993, tj. zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a že podle právní úpravy dovolání
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013, jakož i od 1. 1. 2014, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci je možno též poukázat i na to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími
ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, ze dne 22. 2.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, a ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5712/2015), a že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5016/2014, na nějž dovolatelka poukázala, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/2016.
Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1179/2008, na danou věc nedopadají, neboť odvolací soud, jak v odůvodnění svého
rozhodnutí výslovně uvedl, „se plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního
soudu ve věci samé“, a proto vyšel „ze skutkového stavu, jak byl zjištěn
okresním soudem a podrobně popsán v napadeném rozsudku“, na jehož odůvodnění
odkázal.
Třetí dovolatelkou formulovaná otázka „důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle
zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle
zákona o půdě za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním
nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách,
těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí
komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim
zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se
stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový“, jež by podle
dovolatelky „měla být nově vyřešena, případně jinak posouzena“, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé na jejím řešení nezávisí,
jelikož ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Napadá-li (snad) dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen
výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k
těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani
nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti a důvodnost
dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo
odmítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k
bránění práva. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Tyto náklady
dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 13.340,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]
ve výši 2.864,40 Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 16.504,40 Kč zaplatit žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně
senátu