USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 357/2017, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2019,
č. j. 61 Co 148/2019-712, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v
Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12.
2018, č. j. 17 C 357/2017-557, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY vymezeného geometrickým plánem ze dne 8. 1. 2015, číslo plánu 441-1/2015,
vypracovaným M. N. a tvořícím nedílnou součást tohoto rozsudku (dále „předmětný
pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok
I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 28. 8. 2019, č. j. 61 Co 148/2019-712, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho
zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5.808,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční
nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle
žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Konstatovaly přitom, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná zákonem
stanovená překážka, neboť pouhý nesouhlas dotčené instituce s převodem
nárokovaného pozemku na oprávněnou osobu nepředstavuje skutečnost, pro kterou
by nebylo možno daný pozemek převést do vlastnictví žalobce. Pokud jde o výši
restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je
třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich
odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k
zastavění, a pozemek PK č. XYbyl výslovně vyvlastněn pro výstavbu, přičemž
nevydané pozemky dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., svou
hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem vybraného náhradního
pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala
žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá
zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se
svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a
liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých
pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich
stavební charakter v době přechodu na stát, a v této souvislosti podotýká, že
tzv. severní zastavovací a regulační plán je dle názoru dovolatelky nicotným
správním aktem, neboť nebyl podepsán představitelem Státní regulační komise pro
Prahu a okolí. Vyzdvihuje především zemědělský charakter nevydaného pozemku PK
č. XY, neboť směrný územní plán Prahy z roku 1964 a vyvlastňovací rozhodnutí z
roku 1969 dle názoru dovolatelky nepředstavují dostatečné stavební určení
zmíněného pozemku. Má přitom za to, že právě v důsledku nesprávného ocenění
odňatých pozemků došlo k přečerpání restitučního nároku žalobce. Dále
upozorňuje, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu na žalobce jako pozemek
náhradní, jelikož žalobci mohou vzniknout problémy při hospodaření s tímto
pozemkem, bude-li například zahrnut do pozemkových úprav, přičemž připomíná, že
Česká republika – Státní pozemkový úřad sdělením ze dne 11. 9. 2018 nedoporučil
s ohledem na nedostatek státní půdy předmětný pozemek k převodu na jiného
vlastníka. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
žalobu zamítne. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání za nepřípustné. Upozornil také na
několik rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž byla dovolání žalované ve věcech
restitučních nároků rodiny žalobce shledána nepřípustnými z důvodu souladnosti
rozhodnutí odvolacích soudů s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 8. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem
odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího
soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,
stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, a další judikaturu na něj navazující). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková
zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou
založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním
posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení
najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu
prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení
podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v
roce 1991, dvakrát se zúčastnil veřejného nabídkového řízení a domáhal se i
převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (u pozemků, k nimž neměl
osobní vazbu, mu však nebylo vyhověno), přičemž žalovaná (resp. její právní
předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala uspokojení
restitučního nároku žalobce zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě) zejména
nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná
znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších
stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění
žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že
úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho
právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jež nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází, neboť jediným
možným důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci – viz § 241a odst. 1
o. s. ř.) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež žalobcovu sporadickou
účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům
získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné
kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v
nabídkových řízeních objektivně limitován).
Řešení dané otázky odvolacím soudem
proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími
dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového
fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže
relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem té které věci. Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše
restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se
dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li odnímané pozemky, byť
formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě oprávněnému subjektu
poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz mimo jiné i dovolatelkou
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016,
a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K dovolatelčině výtkám ohledně
podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých
pozemků (zejména územně plánovací dokumentaci), pak lze připomenout, že
dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k
posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu
každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají
rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za
stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat,
že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení
pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí
být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný
pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory,
jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto
soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných
dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu
považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v
době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky (včetně
dovolatelkou zvláště zmiňovaného pozemku PK č. XY v katastrálním území XY
vyvlastněného rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 22. 1. 1969) určené pro stavbu,
čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení
charakteru nevydaných pozemků čeho vytknout. V dovolání přitom nelze v souladu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Proto z hlediska dovolacího
přezkumu není rozhodné tvrzení žalované (poprvé uplatněné až v dovolání) o
nicotnosti tzv. severního regulačního plánu.
Nadto se sluší dodat, že závěr
odvolacího soudu o stavebním charakteru odňatých pozemků je založen na vícero v
řízení zjištěných skutečnostech, nikoli výhradně na existenci uvedeného plánu. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko
existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a
i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby
určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však
podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není
rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako
pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž
na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků
stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby). Nelze pak přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019, vydaná ve
věci totožných účastníků, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, jimiž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou
argumentací téže dovolatelky a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí –
aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech,
týkajících se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních
pozemků a majících původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované
věci (restituční nároky rodiny XY). Sluší se přiměřeně odkázat i na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost
proti němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), jímž bylo – byť z důvodů jiných než nyní
posuzovaných – odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, jímž však
odvolací soud taktéž vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít
smlouvu o převodu náhradních pozemků, jíž podal J. H. coby jeden z dědiců Z. H., jenž je jednou z osob původně oprávněných. Namítá-li dovolatelka, že vydáním předmětného pozemku bude restituční nárok
žalobce přečerpán, pak ani tato argumentace přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť výtka o přečerpání nároku žalobce má svůj původ v nesprávně
stanovené výši restitučního nároku žalobce žalovanou odvíjející se od mylného
stanoviska žalované o charakteru původních pozemků v okamžiku jejich odnětí
státem (viz výklad výše).
Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že celkový
restituční nárok žalobce byl vyčíslen částkou 9.596.740,- Kč, což představuje
jeho čtvrtinový podíl na restitučním nároku původní oprávněné osoby, přičemž do
současné doby byl restituční nárok žalobce uspokojen ve výši 3.018.295,- Kč,
pak ani převedením předmětného pozemku, jehož hodnota činí 21.420,85 Kč, do
vlastnictví žalobce není jeho restituční nárok vyčerpán. Nehledě na to, že v
tomto kontextu již dovolatelka neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného
ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na
přípustnost dovolání, nýbrž opětovně rozporuje skutkový stav zjištěný soudy
nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Ani co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti předmětného
pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle
zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami
nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu
ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do
veřejné nabídky ve smyslu ustanovení § 11a odst. 2 zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v
ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve
vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky
obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým
pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu
(srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Tato hlediska je
přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28
Cdo 220/2005). Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti předmětného pozemku a
pro které by byl žalobcem nárokovaný pozemek k danému účelu nevhodný, v řízení
zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku skutkových zjištění,
nikoliv právního posouzení). Dovolatelkou zmiňovaná možnost budoucího zahrnutí
předmětného pozemku do pozemkových úprav nepředstavuje některou zákonem
předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě
jako pozemku náhradního. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu