28 Cdo 1444/2019

28 Cdo 1444/2019-887

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v

právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem

Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká

1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem

Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení

projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 163/2016, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.

listopadu 2018, č. j. 12 Co 21/2018-818, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši

3.388,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v

Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11.

2017, č. j. 18 C 163/2016-626, nahradil projev vůle žalované uzavřít se

žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků XY v katastrálním území XY (dále

„předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle

ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a

jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o

půdě“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady

řízení ve výši 115.960,- Kč k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“)

rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 12 Co 21/2018-818, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci

náklady odvolacího řízení ve výši 48.549,70 Kč k rukám Mgr. Martina Mládka,

advokáta (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve

smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za

pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané

překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup

žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti

vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení

žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění

restitučního nároku žalobce žalovanou a pro dlouhodobou nedostatečnost

veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo

zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření

smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši

restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je

třeba ocenit jako stavební, jelikož nejméně k odňatým pozemkům PK XY existovala

ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky

určovala k zastavění, a pozemek PK XY byl výslovně vyvlastněn pro výstavbu,

přičemž uvedené nevydané pozemky dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra

Rysky, CSc., ze dne 30. 1. 2017 svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu

žalobcem vybraných náhradních pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala

žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále

„o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími).

Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá

zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se

svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a

nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním

odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl

prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Vyzdvihuje

především zemědělský charakter nevydaného pozemku PK XY, neboť směrný územní

plán Prahy z roku 1964 a vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1969 dle názoru

dovolatelky nepředstavují dostatečné stavební určení zmíněného pozemku.

Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek

soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce označil dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Odkázal přitom na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018 (označené

usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné

na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jímž bylo

odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2018, č. j. 18 Co 360/2017-261, kterým bylo

vyhověno žalobě sestřenice žalobce domáhající se stejného nároku jako žalobce v

nyní projednávané věci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě

zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání

rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť

dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 11. 2018

(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo

podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v

zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka

povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se

tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem

odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího

soudu. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je

otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku

konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující

proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a

proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu

– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný

pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,

sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,

stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na

internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v

závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované

(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává

Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na

vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze

vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je

výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným

osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého

senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako

přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované

(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez

ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně

předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)

nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě

odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné

osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a

hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu

státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je

především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších

stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,

nejsou-li úvahy soudu

– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle

či svévole

– nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28

Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit

nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost

dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího

důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,

uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i

s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při

uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým

okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním

posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení

najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu

prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení

podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v

roce 1991, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních

pozemků, dvakrát se zúčastnil veřejného nabídkového řízení a domáhal se i

převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (v žádném z uvedených

případů mu však nebylo vyhověno), přičemž žalovaná (resp. její právní

předchůdce – Pozemkový fond ČR) o žalobcem uplatněném restitučním nároku

rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního důvodu

ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím

veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě) zejména nesprávným

oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým

posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů

mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované

na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Soudy nižších stupňů rovněž

přihlížely i k tomu, že poté, co žalobce v roce 2012 nabyl předmětný restituční

nárok (jako dědictví po svém otci Z.

H., na základě výsledků řízení o dědictví)

byla již nabídka náhradních pozemků ze strany žalované neadekvátní a

nedostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby bylo

možné nárok žalobce uspokojit v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem). Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že

úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho

právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým

okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jež nelze podrobit

dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani

argumentace dovolatelky, jež žalobcovu sporadickou účast ve veřejných nabídkách

přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky

v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního

nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně

limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky

odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými

rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu

(a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány

prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním

skutkovým okolnostem té které věci. Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých

pozemků (především pak pozemku PK XY v katastrálním území XY) v době jejich

přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního

nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího

soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a

odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na

stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje

existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,

bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění

stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve

smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb,

pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a

náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo

2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů

na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být

založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době

přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně

plánovací dokumentace, pozemky byly určeny k zastavění, ke kterému následně i

došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o

půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku PK XY

v katastrálním území XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze

dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a

komunikace, přičemž k této výstavbě rovněž později došlo. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic

nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne

26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko

existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a

i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby

určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však

podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není

rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako

pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž

na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků

stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem

výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby). Nelze pak přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, jímž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou

argumentací téže dovolatelky a jímž – jako souladné s ustálenou soudní praxí –

aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobné věci,

týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních

pozemků uplatňovaného jinou osobou (Z. N. coby žalobkyní), avšak majícího původ

v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky

rodiny H.). K tomu přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud

odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS

1704/18), jímž bylo – byť z důvodů jiných než nyní posuzovaných – odmítnuto

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, jímž však odvolací soud taktéž vyhověl

žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních

pozemků, jíž podal J. H. coby jeden z dědiců Z. H., jenž je jednou z osob

původně oprávněných. Namítá-li dovolatelka, že vydáním předmětných pozemků bude restituční nárok

žalobce přečerpán, pak ani tato argumentace přípustnost dovolání založit

nemůže.

Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že celkový restituční nárok

žalobce byl vyčíslen částkou 2.772.187,50 Kč, což představuje jeho čtvrtinový

podíl na restitučním nároku původní oprávněné osoby, a v důsledku předchozího

soudního rozhodnutí byl žalobcův restituční nárok uspokojen (bezúplatným

převedením pozemku v katastrálním území XY) co do částky 119.340,- Kč, pak ani

převedením předmětných pozemků do vlastnictví žalobce (bez ohledu na to, činí-

li jejich hodnota částku 530.890,- Kč, jak ji zjistil soud prvního stupně, nebo

částku 576.543,- Kč, jež tvrdí žalovaná) není jeho restituční nárok vyčerpán. Tento závěr se uplatní i ve světle tvrzení dovolatelky, že po vydání rozsudku

soudu prvního stupně v tomto řízení byl žalobcův nárok dále na základě dalšího

pravomocného soudního rozhodnutí uspokojen co do částky 678.505,- Kč. Námitka o

přečerpání nároku žalobce má totiž svůj původ v nesprávně stanovené výši

restitučního nároku žalobce žalovanou odvíjející se o mylného stanoviska o

charakteru původních pozemků v okamžiku jejich odnětí státem (viz výklad výše). Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §

243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o

náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce

domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 7. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu