28 Cdo 3566/2019-1007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 196/2017,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 19. června 2019, č. j. 18 Co 82/2019-957, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v
Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
11. 2018, č. j. 7 C 196/2017-824, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
půdě“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám
jeho zástupce náklady řízení ve výši 43.642,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 18 Co 82/2019-957,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II.
změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce
náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 181.001,48 Kč (výrok II.).
Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady
odvolacího řízení ve výši 33.521,84 Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční
nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle
žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Pokud
jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané
pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke
dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky
určovala k zastavění, a pozemek PK XY byl výslovně vyvlastněn pro výstavbu,
přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.,
ze dne 30. 1. 2017 svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem
vybraného náhradního pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala
žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími).
Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá
zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se
svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a
liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých
pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich
stavební charakter v době přechodu na stát. Vyzdvihuje především zemědělský
charakter nevydaného pozemku PK XY, neboť směrný územní plán Prahy z roku 1964
a vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1969 dle názoru dovolatelky nepředstavují
dostatečné stavební určení zmíněného pozemku. Má přitom za to, že právě v
důsledku nesprávného ocenění odňatých pozemků došlo k přečerpání restitučního
nároku žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že žalobu zamítne.
Žalobce v podrobném vyjádření označil dovolání za nepřípustné a rozsudek
odvolacího soudu za správný. Připomněl také několik rozhodnutí dovolacího
soudu, jimiž byla dovolání žalované ve věcech restitučních nároků rodiny
žalobce shledána nepřípustnými z důvodu souladnosti rozhodnutí odvolacích soudů
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 6. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem
odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího
soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,
stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, a další judikaturu na něj navazující). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková
zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou
založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním
posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení
najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu
prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení
podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v
roce 1991, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních
pozemků, dvakrát (i s účastí žalobce jako právního nástupce Ing. Zdeňka Hlaváče
pak třikrát) se zúčastnil veřejného nabídkového řízení a domáhal se i převedení
konkrétního pozemku do svého vlastnictví (v žádném z uvedených případů mu však
nebylo vyhověno), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový
fond ČR) o žalobcem uplatněném restitučním nároku rozhodovala postupně v období
let 1999 až 2016, kdy bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej §
11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena
odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v
řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené
žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku
pak srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
155/2016). Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že
úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho
právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jež nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází, neboť jediným
možným důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci – viz § 241a odst. 1
o. s. ř.) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež žalobcovu sporadickou
účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům
získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné
kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v
nabídkových řízeních objektivně limitován).
Řešení dané otázky odvolacím soudem
proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími
dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového
fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže
relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem té které věci. Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých
pozemků (především pak pozemku PK XY v katastrálním území XY) v době jejich
přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního
nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a
odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na
stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb,
pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a
náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů
na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být
založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace, pozemky byly určeny k zastavění, ke kterému následně i
došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o
půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku PK XY
v katastrálním území XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze
dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a
komunikace, přičemž k této výstavbě rovněž později došlo. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko
existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a
i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby
určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku.
Jak se však
podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není
rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako
pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž
na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků
stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby). Nelze pak přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, vydané ve věci totožných účastníků, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, jimiž se
dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací téže dovolatelky a
jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších
stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech, týkajících se procesu
uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků a majících původ v
týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky
rodiny XY). K tomu přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS
1704/18), jímž bylo – byť z důvodů jiných než nyní posuzovaných – odmítnuto
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, jímž však odvolací soud taktéž vyhověl
žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních
pozemků, jíž podal J. H. coby jeden z dědiců Z. H., jenž je jednou z osob
původně oprávněných. Namítá-li dovolatelka, že vydáním předmětného pozemku bude restituční nárok
žalobce přečerpán, pak ani tato argumentace přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť výtka o přečerpání nároku žalobce má svůj původ v nesprávně
stanovené výši restitučního nároku žalobce žalovanou odvíjející se od mylného
stanoviska žalované o charakteru původních pozemků v okamžiku jejich odnětí
státem (viz výklad výše). Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že celkový
restituční nárok žalobce byl vyčíslen částkou 9.596.741,- Kč, což představuje
jeho čtvrtinový podíl na restitučním nároku původní oprávněné osoby, přičemž i
po odečtu částky, v níž byl nárok žalobce již uspokojen, zůstává dosud
neuspokojený restituční nárok žalobce ve výši cca 8.000.000,- Kč, pak ani
převedením předmětného pozemku, jehož hodnota činí 1.127.061,60 Kč, do
vlastnictví žalobce není jeho restituční nárok vyčerpán. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu