22 Cdo 5391/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Doležílka, ve věci
žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve
Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované S. S., zastoupené Mgr. Marií Strakošovou,
advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1575, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 152/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 5. srpna 2014, č. j. 60 Co 191/2014-350, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
16 601,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr.
Marie Strakošové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. ledna
2014, č. j. 44 C 152/2011-260, ze společného jmění účastníků přikázal do
výlučného vlastnictví žalované blíže specifikované movité věci (výrok I.) a
zůstatek na účtu č. 226556108/0300, vedeném u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 9 259,69 Kč (výrok V.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal
obchodní podíl ve společnosti TEKOM-P, s. r. o. (výrok II.), podnik žalobce,
jehož součástí jsou v rozsudku označené nemovitosti (výrok III.). a zůstatek na
účtu č. 467087103/0800, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 57 354,60 Kč
(výrok IV.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání
společného jmění manželů částku 1 204 047,- Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku (výrok VI.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá na jejich náhradu právo (výrok VII.). Dále zavázal účastníky řízení
každého v rozsahu jedné poloviny k náhradě nákladů řízení vynaložených státem
na znalečné (výrok VIII. – IX.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši
10 000,- Kč žalobci (výrok X.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č. j. 60 Co 191/2014-350, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I., II., III., IV., V., VI. a VII. potvrdil, a protože již byla zřejmá výše
nákladů řízení zálohovaných státem, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích VIII. a IX. tak, že každému z účastníků uložil povinnost zaplatit
státu jím vynaložené náklady řízení ve výši 6 993,50 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo o kterou otázku hmotného či procesního
práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky
odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V daném případě není v dovolání řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Dovolatel
sice tvrdí, že se odvolací soud při stanovení obvyklé ceny podniku odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí však žádné rozhodnutí, ani závěr
dovolacího soudu, s nímž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Jeho
námitky směřují výlučně proti způsobu, jakým byla stanovena výše náhrady,
kterou je povinen vyplatit žalované na vypořádání jejího podílu ze zaniklého
majetkového společenství účastníků, a která se odvíjí od stanovení ceny
vypořádávaného podniku. Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování,
ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty podniku a předkládá
vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování
revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě
podniku. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je
přezkoumávat. Zjištění ceny podniku v řízení o vypořádání společného jmění
manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení
hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého
posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo
5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. č. C 8061). Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č.
C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro
nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu;
vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam,
kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23, Nejvyšší soud
dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně
odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a
vnitřní logiky. Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Soudy posuzovaly dva znalecké posudky, které se lišily v metodě ocenění. Vyloučily přitom ocenění podniku metodou výnosovou a srovnávací, a jako
nejvhodnější zvolily metodu věcnou, tzn. ocenění jednotlivých složek podniku. Znalecký posudek vyhotovený soudem ustanovenou znalkyní vycházel z metody věcné
na bázi substančních cen, zatímco znalecký posudek předložený žalobcem ocenil
podnik za použití majetkové likvidační metody. Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanovené
znalkyně, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil,
proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu není pro stanovení ceny
podniku vhodná majetková metoda likvidační. Nadto lze podotknout, že odvolací
soud se jednotlivými námitkami dovolatele uplatněnými již v odvolacím (následně
i dovolacím) řízení podrobně zabýval, zohlednil všechny okolnosti případu, své
úvahy podrobně odůvodnil a jeho závěrům a právnímu posouzení věci nelze nic
vytknout. Protože o správnosti znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně
neměl pochybnosti, nelze mu vyčítat neprovedení revizního znaleckého posudku. Dovolatel výslovně uvedl, že dovoláním napadá i výroky o náhradě nákladů
řízení. V tomto případě však vůbec nevymezil žádný ze zákonem předvídaných
předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.