28 Cdo 1167/2020-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobkyně J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice
– Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C
66/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.
11. 2019, č. j. 61 Co 305/2019-461, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 26.716,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 5, Sokolovská 5/49.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Plzni (dále
jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze
dne 5. 4. 2019, č. j. 7 C 66/2018-348 (ve znění opravného usnesení ze dne 17.
1. 2020, č. j. 7 C 66/2018-480), jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby
převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o převodu pozemků v
katastrálních územích XY, ve výroku blíže identifikovaných, jako náhradních
podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny
předpoklady k uspokojení nároku oprávněné osoby převodem jí vybraných pozemků
mimo veřejnou nabídku náhradních pozemků, odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019 a sp. zn. 28 Cdo 2759/2019). Konkrétně namítá, že žalobkyně (ani její právní předchůdkyně) nebyla dostatečně
aktivní, zatímco na straně žalované nelze shledat prvky liknavosti či svévole,
zdůrazňujíc, že nabídka náhradních pozemků ve veřejných nabídkách měla patřičné
kvalitativní i kvantitativní parametry. Současně dovolatelka klade otázku,
lze-li výši nároku oprávněné osoby určovat až v řízení o nahrazení projevu
vůle, majíc za to, že jde o otázku „hmotného nebo procesního práva, která dosud
nebyla vyřešena“. Vyslovuje přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu současně závisí na řešení otázky, „jsou-li závěry z rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaného v řízení o určení výše restitučního nároku (a závěry
z rozhodnutí soudů nižších stupňů na něj navazující) závazné i pro nyní
projednávanou věc, byť řízení o určení výše restitučního nároku žalobkyně
skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje (povinné) náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). K otázce, lze-li výši nároku oprávněné osoby, odvozované od ceny odňatých
(nevydaných) pozemků, „určovat“ (zjišťovat) v řízení o žalobě na uložení
povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání náhradních pozemků,
nelze než odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež takový postup
bezpečně připouští (z četné rozhodovací praxe dovolacího soudu srov. např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků je podle ustálené
rozhodovací praxe kromě liknavosti, svévole či diskriminace ze strany Státního
pozemkového úřadu, resp. dříve Pozemkového fondu ČR (srov. např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), aktivního přístupu osoby oprávněné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015), vhodnosti
požadovaných pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2430/2016), též ekvivalentnost nároku oprávněné osoby a ceny požadovaného
pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2844/2017). V řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou tak pro úspěch
žaloby rozhodující, mimo jiné, i otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty
požadovaného pozemku (pozemků), které v tomto řízení soud řeší jako otázky
prejudiciální (nerozhoduje o nich výrokem rozhodnutí a způsob jejich řešení
vždy vyplývá z odůvodnění rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99). Uvedené závěry nejsou v protikladu
ani s tou rozhodovací praxí, jež – v případě spornosti nároku oprávněné osoby a
jeho výše – současně připouští i žalobu na určení práva (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Soudní praxe je ustálena v závěru (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 10, ročník 2003 pod číslem 168, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn.
25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný
pro „všechny orgány“ (tedy i soudy) – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu
nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – potud, pokud
posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž
byla zákonem závaznost rozhodnutí rozšířena, právní vztahy, které byly
pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ani soud proto (v takových případech)
nemůže vycházet z jiného závěru o (ne)existenci nároku mezi týmiž účastníky, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení
znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení otázky, která nebyla přímo
předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku,
nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal
toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s citovanou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (a potud není založeno ani na řešení otázek dovolacím soudem
dosud neřešených) v situaci, kdy zde – dle odvolacím soudem učiněných zjištění
(kdy ani dovolatelka jiné okolnosti v tomto směru netvrdí) – není pravomocného
rozhodnutí, jehož výrokem byla by deklarována (ne)existence nároku žalobkyně
(potažmo jeho výše), jež by představovalo závazné řešení dané otázky ve vztahu
mezi účastníky a v tom rozsahu i pro soud v jiném řízení. [Řízení o žalobě na
určení práva – ve vztahu k pozemkům parc. XY v k. ú. XY, vedené účastníky u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 69/2012, bylo pro zpětvzetí žaloby
zastaveno bez vydání meritorního rozhodnutí, poté, kdy obě za řízení vydaná
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu byla cestou mimořádných opravných
prostředků odklizena (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28
Cdo 444/2014-79, resp. ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016) a ani
naposled zmiňované rozhodnutí odvolacího soudu – usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 68 Co 299/2015-190, jímž byl zrušen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 4 C 69/2012-119, svým
výrokem otázku existence práva neřeší]. Napadené rozhodnutí – jde-li o řešení předběžné otázky ocenění předmětných
pozemků, potažmo kvantifikace nároku – není pak v rozporu ani s odkazovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, jímž
dovolací soud zrušil tehdy dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 14. 12. 2015, č. j.
68 Co 299/2015-154, právě pro nesprávnost řešení
otázky ocenění označených pozemků (jako pozemků zemědělských) a v němž současně
vyslovil závěr, že rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich
přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci
kalkulace výše náhrady interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální
nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se
držby bez náležitého titulu [srovnej § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě] v
závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě
odvíjí nárok oprávněné osoby. Současně však není vyloučeno, aby byla povaha
pozemků pro ony dva účely (ve snaze o maximální nápravu historických
majetkových křivd) hodnocena poněkud odlišně, tj. aby nemovitost k určitému
okamžiku byla vnímána jako zemědělská z pohledu § 30 zákona o půdě (jsouc v
době přechodu na stát zemědělsky využívána, srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, popřípadě jeho rozsudek ze
dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015) a současně byla při určování výše
náhrady dle § 14 odst. 1 a § 28a zákona o půdě k témuž momentu posuzována coby
pozemek určený k zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací
dokumentace determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost
vykupována za účelem následně realizované výstavby, srovnej mimo jiné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4375/2015, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, a
ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2552/2016). K otázce ocenění odňatých (oprávněné osobě nevydaných) pozemků parc. XY v k. ú. XY jako stavebních lze pak poukázat i na další (ustálenou) rozhodovací praxi
dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech,
kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně
byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence
územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit
jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze
dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru předmětných (odňatých a
nevydaných) pozemků přitom vychází ze skutkových zjištění, že tyto byly od roku
1950 v užívání JZD v Řeporyjích, jehož členem byl i právní předchůdce žalobkyně
(její otec V. K.), přičemž dne 10. 10. 1975 bylo rozhodnuto o odnětí půdy ze
zemědělského půdního fondu, a to na základě územního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1974, přičemž stavební povolení pro výstavbu Pražského silničního okruhu v
úseku XY, bylo vydáno dne 16. 11.
1977 a vztahovalo se i na předmětné pozemky,
kdy na nich plánovaná výstavba byla následně i realizována, a jež žalobkyně (a
její právní předchůdkyně) převedla na stát kupní smlouvu uzavřenou dne 26. 5. 1989. Z těchto skutkových zjištění pak rezultující závěr odvolacího soudu, že
se stát chopil držby předmětných pozemků v roce 1974 právě v souvislosti s
vydáním územního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1974, kdy v dané době šlo již
prokazatelně o pozemky určené (územním rozhodnutím) k zastavení (k čemuž i
bezprostředně poté došlo) a tudíž je třeba takové pozemky ocenit jako pozemky
stavební, koresponduje konkluzím vysloveným ve shora odkazovaných rozhodnutích. Argumentace dovolatelky ve prospěch závěru, že se stát ujal držby předmětných
pozemků již v roce 1950 (kdy pozemky nebyly určeny k zastavění), předpokládá
jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (jež odvolací soud ve věci učinil na
podkladě hodnocení v řízení provedených důkazů) a v tomto směru uplatněné
námitky tedy také nemohou založit přípustnost dovolání, jestliže ani
nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nelze tudíž přitakat ani té argumentaci dovolatelky, že se soudy nezabývaly
otázkou výše restitučního nároku žalobkyně, případně že tak činily v rozporu se
závěry ustálené rozhodovací praxe. A obstojí-li pak – jako souladné s
judikaturou – konkluze odvolacího soudu, že předchůdci žalobkyně odňaté a
nevydané pozemky je nutno ocenit jako pozemky stavební (částkou 3.377.247 Kč),
nehrozí pak logicky ani riziko přečerpání restitučního nároku (se zřetelem na
zjištěnou hodnotu převáděných pozemků v částce 3.367.655,65 Kč, se zřetelem na
zjištění, že restituční nárok žalobkyně dosud nebyl uspokojen ani částečně) a
tedy vznik bezdůvodného obohacení žalobkyně. K současně nastolené otázce, zda byly naplněny podmínky k tomu, aby se
žalobkyně (oprávněná osoba) mohla u soudu důvodně domáhat převodu konkrétních
vybraných pozemků, jež nebyly zahrnuty do veřejné nabídky náhradních pozemků,
lze pak znovu poukázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (jež reflektuje i
judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního
soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005
Sb.), podmiňující uvedený postup zjištěními o liknavém, svévolném či
diskriminujícím postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a
jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad); k tomu znovu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj
navazující).
Za svévolný lze pak podle rozhodovací praxe považovat i takový
postup žalované (jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení ze
dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit tehdy,
jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či
diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže
dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího
předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce
provázáno posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při
uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v
případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly
zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vytýkaným defektem úvaha odvolacího soudu v dané věci netrpí. Odvolacím soudem
přijaté závěry vztahující se k důvodům, pro které dosud nedošlo k ani
částečnému uspokojení nároku žalobkyně (a byla-li toho hlavní příčinou
liknavost, svévole či diskriminace ze strany povinné) vycházejí z
individuálního a komplexním posouzení věci (kdy soudy nikterak neizolují ani
nepřeceňují otázku kvalitativních a kvantitativních parametrů náhradních
pozemků zařazovaných do veřejných nabídek, k níž se dovolatelka upíná), nejenom
s akcentem na dobu prodlení s upokojením restitučního nároku, jehož uspokojení
zásadně předpokládaným způsobem, tj.
cestou veřejných nabídek, zde žalovaná
(její předchůdce) ztěžovala právě nesprávným oceněním restitučního nároku, o
jehož přecenění žalobkyně (tehdy společně se svými právními předchůdkyněmi –
matkou a sestrou) aktivně a dlouhodobě usilovala (k důsledkům lpění žalované na
nesprávném ocenění restitučního nároku pak dále srovnej např. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Korektní pak není ani argumentace žalované důvody usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 17. 5. 2018, č. j. 64 Co 151/2018-134, jímž byl zamítnut návrh
žalobkyně na nařízení předběžného opatření, o němž bylo soudy rozhodováno
bezprostředně po podání žaloby a bez dokazování (a kdy až po ve věci provedeným
dokazováním byly zjištěny skutečnosti o důvodnosti podané žaloby). Závěry odvolacího soudu nejsou v kontradikci ani s dalšími dovolatelkou
odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), v nichž dovolací soud v tehdy projednávaných,
skutkově odlišných věcech jiných účastníků jako souladné s rozhodovací praxí
dovolacího soudu aproboval tehdy učiněné závěry o nedůvodnosti žaloby na vydání
náhradního pozemku v situacích, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní a
veřejné nabídky pozemků ignorovaly z ryze subjektivních důvodů, zatímco
liknavost, svévole či diskriminace ze strany žalované nebyly v těchto řízeních
jakkoliv prokázány. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyly neplněny. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod
bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není
dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se
prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří
odměna advokáta ve výši 21.780 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon
právní služby ve výši 300 (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za
daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 4.636,80 Kč,
tj. celkem 26.716,80 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu