28 Cdo 2759/2019-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobkyně E. L., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem
Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125,
proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o
převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6
C 304/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. dubna 2019, č. j. 19 Co 326/2018-243, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 19 Co
326/2018-243, změnil ve výrocích I. a II. rozsudek Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 C 304/2017-212 (jimiž nahradil projev
vůle žalované uzavřít s žalobkyní podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dvě smlouvy v uvedeném znění o bezúplatném
převodu celkem tří specifikovaných pozemků, a jehož výrokem III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení), tak, že žalobu zamítl (výroky I. a II.), a žalobkyni
uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve
výši 2.100 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobkyně o uložení
povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o převodu náhradních pozemků
odůvodněném tím, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního
úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 11. 1999, č. j. PÚ 2313/99-4120 MY
(3807/00/1), nebylo vyhověno návrhu podanému dne 10. 12. 1992 otcem žalobkyně
R. K., jakožto oprávněnou osobou, na vydání dvou konfiskovaných pozemků v k. ú.
XY (XY), s tím, že „na tyto parcely se vztahuje § 14 o náhradách dle tohoto
zákona“, že otec žalobkyně dne 28. 8. 2005 zemřel, že na základě usnesení
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 8. 2008, č. j. 14 D
574/2008-28, nabyla pohledávku z titulu nároku na náhradu za nevydané pozemky
žalobkyně, že výše restitučního nároku byla žalovanou stanovena částkou 3.796
Kč, s čímž žalobkyně nesouhlasila (z důvodu, že v případě jednoho pozemku se
jednalo o zahradu a nikoliv o zemědělský pozemek) a proto se dopisem ze dne 21.
5. 2017 obrátila na Státní pozemkový úřad (dále jen „SPÚ“) se žádostí o
přecenění jejího restitučního nároku, v čemž jí nebylo vyhověno (viz přípis SPÚ
ze dne 23. 5. 2017), a že podle závěru znaleckého posudku znalce Ing. L.
Hemelíka ze dne 27. 11. 2017, který si nechala zpracovat, činí hodnota odňatých
pozemků 26.150 Kč. Žalobkyně z toho dovozuje, že v důsledku nesprávně
vyčísleného restitučního nároku se nemohla úspěšně zúčastnit veřejných nabídek
pozemků, přičemž současně podotkla, že stejně jako její otec měla zájem na
převod pozemků v obci XY, avšak žalovaná až do 20. 11. 2017 žádnou veřejnou
nabídku převodu pozemků v této obci nevyhlásila, že „jako osoba právně
nevzdělaná neměla znalosti, schopnosti a ani čas bojovat se státními úřady o
odčinění majetkové křivdy“ a že „soudu je známo, že žalovaná je v prodlení s
uspokojováním restitučních nároků osob domáhajících se vydání náhradních
pozemků“.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně je po svém otci oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o
půdě, že jí svědčí nárok na vydání náhradního pozemku (náhradních pozemků), že
její otec se od rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání odňatých pozemků až do
své smrti v roce 2005 o svůj restituční nárok nezajímal, že žalobkyně, která
tento nárok ve výši 3.796 Kč zdědila, se o něj nezajímala až do května 2017, že
teprve poté požádala o jeho přecenění, že se nikdy nezúčastnila veřejné nabídky
a že dne 21. 12. 2017 podala žalobu ve smyslu § 11a zákona o půdě, v níž
restituční nárok vyčíslila částkou 26.150 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud dovodil, že žalobkyní tvrzené důvody, pro které ona a ani její
otec „neměli možnost“ se přihlásit do veřejné nabídky (z důvodu absence
porozumění novým technologiím, nedostatku přístupu k internetu, pokročilému
věku, a skutečnosti, že prožila život v jedné malé obci, jak uvedla ve
vyjádření k odvolání žalované), „nemohou být těmi důvody, pro které judikatura
umožnila obejít veřejnou nabídku a domáhat se konkrétních pozemků
prostřednictvím nahrazení projevu vůle žalované (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4926/2017). Dospěl k závěru, že ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně se nepodává, že by postup žalované ve vztahu k
žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak je vymezila judikatura (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze
dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05,
bod 29.). Pokud se totiž oprávněná osoba bez legitimního důvodu nezajímala o
převod pozemků z veřejné nabídky, nýbrž sledovala cíl domoci se specifických
vybraných pozemků, pak nelze přistoupit k výjimečnému způsobu uspokojení
restitučního nároku mimo veřejnou nabídku, když nelze dovodit, že oprávněná
osoba se i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Odvolací soud poukázal na to, že „žalobkyně ani její otec neparticipovali na
veřejných nabídkách ani jinak aktivně nevyužívali zákonem předvídané nástroje,
se žalovanou po celých 18 let nekomunikovali a po celou tuto dobu se o svůj
restituční nárok nijak nezajímali; požadavku žalobkyně na vydání konkrétních
pozemků mimo veřejnou nabídku tak nelze vyhovět. Takový postup totiž
předpokládá liknavý, diskriminační či svévolný postup žalované (resp. jejího
právního předchůdce) a zároveň aktivní postup oprávněné osoby, který však nebyl
v řízení prokázán. K otázce tvrzeného chybného ocenění restitučního nároku
žalobkyně odvolací soud (z důvodu odlišného právního názoru na údajnou
liknavost žalované) pro nadbytečnost další dokazování neprováděl, přičemž však
o správnosti ocenění tohoto nároku provedeného soudem prvního stupně ve výši
6.528,06 Kč měl pochybnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a problematika posuzovaná odvolacím soudem je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“. Dovolatelka považuje právní posouzení věci odvolacím
soudem za „podivné“ a „rozporné se zákonem a s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu ČR“, neboť „nesprávně kvalifikoval absenci liknavého postupu
žalované, a stejně tak i její aktivitu a iniciativu při prosazování jejího
restitučního nároku“. Odvolací soud podle jejího názoru pominul fakt, že
„nikoli oprávněné osoby mají povinnost aktivního postupu či komunikace se
žalovanou, nýbrž že podle § 11 odst. 2 zákona o půdě bylo základní zákonnou
povinností žalované převádět náhradní pozemky, přičemž struktura její nabídky
musela mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada
(přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době
co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III.
ÚS 495/05). I přes tuto skutečnost žalobkyně usilovala o správné ocenění
restitučního nároku, když dle veřejných listin byla konfiskována užitková
zahrada a nikoliv trvalý travní porost. Odvolacímu soudu vytýká opomenutí
skutečnosti, že „se ve své podstatě nemohla účastnit veřejných nabídek nejen z
důvodu malé počítačové gramotnosti a pokročilého věku apod., ale i z důvodu
nesprávného ocenění restitučního nároku“; podle závěru uvedeného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, však nesnáze při
vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní
orgán přesouvat na osoby oprávněné. Dále dovolateka uvedla, že „princip
veřejných nabídek, coby jakési soutěže mezi oprávněnými osobami“…, „vnímá jako
diskriminační sám o sobě“, že „žalovaná 26 let neučinila cokoli“ ve vztahu k
uspokojení jejího restitučního nároku, a „naopak ještě obstruuje správné
ocenění tohoto nároku, zatímco žalobkyně usilovala o správné ocenění nároku,
vyhledala vhodné náhradní pozemky a požádala o jejich vydání, a za stavu, kdy
se tohoto u žalované dobrovolně nedomohla, podala příslušnou žalobu“. Odvolací
soud se v napadeném rozhodnutí sice odvolává na ustálenou judikaturu dovolacího
soudu, avšak dle jejího názoru „označenou právní otázku“ řeší zásadně v rozporu
s ní. Pokud se však žalobkyně domáhá svého nároku 26 let a odvolací soud označí
postup žalované za nikoli liknavý a naopak vyčítá žalobkyni a jejímu předchůdci
nedostatek iniciativy a konstruuje nějaké povinnosti komunikace se žalovanou,
pokládá dovolatelka takový výklad za neakceptovatelný a neslučitelný s principy
právního státu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a
žalobě vyhověl, eventuelně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. -
dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v dané věci odchýlit.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatelka sice v dovolání nevymezila výslovně otázku hmotného (nebo
procesního) práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí, z obsahu dovolání však lze dovodit, že nesouhlasí s jeho právním
závěrem, že v jejím případě nejsou naplněny předpoklady pro vyhovění žalobě o
nahrazení projevu vůle žalované k uzavření žalobkyní navrhovaných smluv o
převodu náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě, při jejímž řešení se
odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o
půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby
Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná,
jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost
uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr
pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud
uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních
pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při
uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k
počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem
62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením
ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS
125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České
republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému
způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené
judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li
prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či
diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže
dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat
upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem
principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a
ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Obdobně však není možné nahlížet
na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod
pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro
uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických
vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu
(žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost
uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě.
Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na
straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek
schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či
nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná
překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak
nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní
a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 2772/2015).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, jež nebylo ze strany
dovolatelky rozporováno, že se neúčastnila veřejných nabídek (a do své smrti v
roce 2005 ani její otec), a že žalobkyně teprve v roce 2017 požádala žalovanou
o přecenění jejího restitučního nároku z důvodu, že jeden z pozemků měl být
žalovanou oceněn jako sad a nikoliv jako zemědělský pozemek. Ze skutkových
závěrů soudů v předcházejícím řízení se nepodává, že by postup žalované ve
vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou
judikaturou vymezena. Ostatně sama žalobkyně již před soudem prvního stupně
uváděla, že „mezi důvody, které jí a jejímu otci bránily ve větší iniciativě
při prosazování restitučního nároku, patří i určité osobní charakteristiky
obou, když dosáhli pouze základního vzdělání, celoživotně pobývají v jedné malé
obci a vzhledem k jejich věku a zkušenostem neměli ani znalosti, možnosti a
přístup k moderním komunikačním nástrojům“, že „oba neměli čas ani schopnosti
účastnit se jakýchkoli veřejných nabídek pozemků, protože byli bez přístupu k
internetu a nemohli si dovolit neustálé cestování a zjišťování, zda snad
žalovaná nevyhlašuje nějakou veřejnou nabídku“, a že „ona ani její předchůdce
neměli žádný rozumný důvod se podobných nabídek účastnit, když pouze
zanedbatelné minimum z nich se týkalo katastrálního území bývalé obce XY nebo
XY, tedy míst, odkud žalobkyně a její otec pocházejí a trvale žijí“. Jestliže
podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému
způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na
náhradu - na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu
předchůdci nebyly vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy,
jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu
(žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy,
nemůže-li se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci
svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět u
otce žalobkyně, který do své smrti v roce 2005 žádnou aktivitu při uspokojování
restitučního nároku nevyvinul, a stejně tak ji nevyvinula ani žalobkyně poté,
co tento nárok v roce 2008 ve výši 3.796 Kč zdědila, a teprve v roce 2017
požádala žalovanou o přecenění jednoho z pozemků z důvodu, že se jednalo o sad
a nikoliv zemědělský pozemek, a vzápětí dne 21. 12. 2017 podala žalobu, jíž se
domáhá uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dvě smlouvy o převodu tří
náhradních pozemků.
Pokud pak dovolatelka kritizuje obecně koncepci uspokojování restitučních
nároků oprávněných osob skrze veřejnou nabídku žalované (resp. Fondu), pak je
třeba poukázat na to, že nedostatky v počínání žalované (resp. Fondu) byly sice
konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze
dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4265/2007), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, a nelze je tedy
zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné
osoby na vydání jí vybraného pozemku, jak činí žalobkyně. Též žalobkyní v
průběhu řízení akcentované subjektivní důvody, jež měly žalobkyni, resp. jejímu
otci, eventuální účast v nabídkovém řízení komplikovat, nedokládají ničeho o
nepřípustném (liknavém, svévolném nebo diskriminačním) jednání žalované
(Fondu), pro něž by se jevilo opodstatněným přistoupit k nahrazení jejího
projevu vůle k uzavření žalobkyní navrhovaných smluv.
Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu