28 Cdo 4926/2017-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. T., Ch.,
zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 6, Československé
armády 872/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ
013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 111/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2016, č.
j. 14 Co 217/2016-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit žalované na vyrovnání nároku částku 8.549 Kč (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak žalobkyni, osobě oprávněné ve
smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“),
dožadující se poskytnutí konkrétního pozemku jako náhradního za původní
nenavrácený majetek. V postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce)
shledal prvky liknavosti a diskriminace, nebyl-li nárok žalobkyně, byť jej
uplatnila krátce po rozhodnutí o nevydání jejímu právnímu předchůdci odňatých
pozemků, doposud uspokojen. Vyšel ze skutečnosti, že až do změny zákona o půdě
zákonem č. 131/2006 Sb. nebyla žalovaná povinna uspokojovat nároky na vydání
náhradních pozemků skrze veřejné nabídky, pročež bylo úkolem státu nabídnout
žalobkyni, jejíž restituční nárok evidoval již od roku 1991, vhodný náhradní
pozemek, a naplnit tak principy restitučních zákonů. Nota bene, byla-li
žalobkyní požadovaná nemovitost jakožto vhodná k vydání do veřejné nabídky již
dříve zařazena, přičemž o ni nebyl mezi účastnícími se subjekty zájem. S
odkazem na řečené proto nahradil projev vůle žalované.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je
rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 14 Co 217/2016-175, změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud shrnul, že žalobkyni, jež je osobou
oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, svědčí vůči žalované nárok na
vydání náhradního pozemku, přičemž se nikdy nezúčastnila veřejné nabídky.
Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, dle něhož až do změny zákona o
půdě účinné od 14. 4. 2006 nebyl upraven postup žalované při vypořádání
nevydaných pozemků restituentům (odkazuje přitom na § 11 odst. 2 zákona o půdě
i režim zákona č. 95/1999 Sb.). Neparticipovala-li žalobkyně na veřejných
nabídkách, ani jinak aktivně nevyužívala zákonem předvídané nástroje, a zároveň
netvrdila, že by nabídka žalované, účastnila-li by se jí, uspokojení jejího
nároku vylučovala, nelze jejímu požadavku na vydání konkrétního pozemku mimo
veřejnou nabídku vyhovět. Takový postup totiž předpokládá liknavý,
diskriminační či dokonce svévolný postup žalované (resp. jejího právního
předchůdce), jenž ovšem nebyl v projednávané věci prokázán. Není možné na něj
usuzovat z žalobkyní předestřené celkové kritiky zákonodárcem zvoleného řešení
k saturaci nároků restituentů prostřednictvím veřejných nabídek. Žalovaná
naproti tomu v řízení prokázala nabídku celé řady pozemků i v okrese, v němž se
nacházely právnímu předchůdci žalobkyně původně odňaté pozemky, skrze niž bylo
lze nárok žalobkyně uspokojit. Pro uvedené přistoupil odvolací soud ke změně
napadeného rozhodnutí a žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, spatřujíc je v nekorektním
výkladu ustanovení zákona o půdě příčícím se smyslu restitučních zákonů.
Přesvědčena o liknavém postupu státu vůči ní jako restituentce připomíná, že
svůj nárok na vydání náhradního pozemku uplatnila již v roce 1997, tedy v době,
v níž ještě nebyly restituční nároky řešeny v režimu veřejných nabídek. Na
svých právech se cítí být dotčena především pasivitou státu, jenž neplní svůj
závazek spočívající v nápravě jím dříve způsobených majetkových křivd (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02) a neposkytuje
dostatečnou nabídku vhodných pozemků. Kritice podrobuje obecně rovněž celou
koncepci veřejných nabídek, již pokládá za nespravedlivou a nefunkční, jednání
státu vůči restituentům pak za diskriminační, přičemž odkazuje na judikaturu
Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž byl státu takový postup vytýkán.
Ztotožňujíc se s náhledem soudu prvního stupně, navrhuje změnu napadeného
rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí okresního soudu.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné mít nelze.
Nejvyšší soud se k otázce poskytování náhradních pozemků ve smyslu zákona o
půdě vyjádřil již kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28
Cdo 1847/2001, v němž přijal a odůvodnil závěr, že oprávněné osobě, jíž nemohl
být vydán původní státem odňatý pozemek, svědčí právo na poskytnutí pozemku
náhradního, jehož je možné se domáhat i soudně a lze je realizovat uložením
povinnosti žalovanému subjektu k uzavření smlouvy. Vyslovené konkluze dále
rozvedl zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž artikuloval názor,
že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky
(jehož právní nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná; srov. § 22 odst. 1 zákona
č. 503/2012 Sb.) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu
konkrétních náhradních pozemků není zapotřebí při liknavém postupu řečeného
veřejnoprávního subjektu vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do
veřejné nabídky žalované. Ve zmiňovaném rozsudku Nejvyšší soud reflektoval též
změnu právní úpravy provedenou ke dni 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., jež
předpokládá realizaci procesu převodu náhradních pozemků oprávněným osobám
napříště primárně prostřednictvím veřejných nabídek žalované v intencích § 11a
zákona o půdě, uzavíraje, že ani takový postup nemusí být vždy zárukou řádného
plnění závazků povinného subjektu. K výjimečnému způsobu uspokojení
restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury
Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány
okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu
České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž
se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých
práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28
Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a
sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp.
zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před
ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo
vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se
oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky,
přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž
od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i
v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn.
II. ÚS 2770/10).
V nyní posuzované kauze dospěly nalézací soudy ke zjištění, jež nebylo ze
strany dovolatelky rozporováno, že se žalobkyně neúčastnila veřejných nabídek
ani jinak aktivně, kromě návrhu podaného v roce 1997 upínajícího se k
individualizovanému pozemku, o saturaci svého nároku neusilovala. Ze skutkových
závěrů soudů v předcházejícím řízení se nepodává, že by postup žalované ve
vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou
judikaturou vymezena. Ostatně uvedené neprosazuje ani sama dovolatelka,
kritizuje-li toliko obecně koncepci uspokojování restitučních nároků skrze
veřejnou nabídku žalované předvídanou ustanovením § 11a zákona o půdě.
Nedostatky v počínání žalované (resp. jejího právního předchůdce) byly
konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz dovolatelkou
uváděné rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 2. 4.
2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu
restituentovi, nelze je tedy zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v
odlišných případech nárok oprávněné osoby na vydání jí vybraného pozemku, jak v
aktuálním sporu činí žalobkyně. Též v dovolání akcentované subjektivní důvody,
jež měly žalobkyni eventuální účast v nabídkovém řízení komplikovat – její věk
a s ním související neznalost internetu a moderních technologií, jakož i
namítaná nedostatečná mobilita – nedokládají ničeho o nepřípustném (liknavém,
svévolném nebo diskriminačním) jednání žalované, pro něž by se jevilo
opodstatněným přistoupit k nahrazení jejího projevu vůle k uzavření žalobkyní
navrhované smlouvy. Případná historická liknavost právního předchůdce žalované
poukazovaná soudem prvního stupně, jež v návaznosti na skutková zjištění
nalézacích soudů nadále nepřetrvává, neboť v mezidobí byly nastoleny podmínky,
za jejichž využití by žalobkyně byla s to dosíci satisfakce majetkové újmy
způsobené jejímu právnímu předchůdci, pak nemůže odůvodňovat odčinění přivoděné
úhony mimo zákonem předvídaný postup, což by mělo zůstat výjimečnou
eventualitou (k tomu srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 981/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti jmenovanému
rozsudku).
Odvolacím soudem předestřený výklad pak nelze pokládat za příčící se smyslu a
účelu restitučních předpisů, jak je artikuluje Ústavní soud mimo jiné v
dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06.
S ohledem na vyřčené je nabíledni, že žalobkyní naznačované problémy vydávání
náhradních pozemků mimo veřejné nabídky žalované byly v konstantní judikatuře
Nejvyššího i Ústavního soudu, již rovněž dovolatelka cituje, avšak bez bližšího
provázání s určitou odvolacím soudem v dané věci posuzovanou otázkou, nýbrž
toliko ve spojení s obecnou kritikou povšechné nedostatečnosti veřejných
nabídek, vyřešeny, přičemž odvolací soud se od v ní vyslovených závěrů
neodchýlil, a dříve přijaté konkluze nebylo důvodu posuzovat jinak. Kriteria
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. proto naplněnými shledána nebyla, a
Nejvyšší soud tak v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. mimořádný
opravný prostředek odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu